S Tomášem Klusem jsme se sešli v Kavárně, co hledá jméno. Protože jsme tam oba skoro doma, kavárnu jsme hledat nemuseli. A nemuseli jsme hledat ani společnou řeč. Tomáš je totiž velmi renesanční bytost, která má velmi široký záběr, a dá se s ním mluvit takřka o čemkoliv.
Reklama
Tentokrát jsme rozhovor stočili na téma mezilidské komunikace a jejího významu v dnešním světě. A protože, jak říká Tomáš, všechno souvisí se vším, dotkli jsme se i zdánlivě nesourodých témat, jako jsou politika, rodina, děti a sociální sítě.
Jsme v Kavárně, co hledá jméno. Co hledáš v životě ty?
Hledám harmonii. Snažím se být v souladu se vším, což musí vycházet z nitra. To je poměrně náročné, protože člověk v mnoha ohledech překáží svému štěstí. Když se to ale daří, naše vlastní harmonie přitahuje lidi, kteří jsou podobně naladěni a práce je čím dál tím snazší, protože harmoničtí lidé si navzájem pomáhají. Je dobré začít u sebe, pak v našem nejbližším okolí, v rodině. Následně můžeme to pole rozšiřovat, až zjistíme, že jsme vlastně všichni na celém světě jedna velká rodina, která může žít a být v harmonii. Zjistíme, že můžeme být spolu. Jeden druhému ku prospěchu. A to je svět, který hledám.
Na sociálních sítích a nejen na nich se vyjadřuješ k politice, ekonomii, ekologii. Jak tedy dojít k harmonii v celé společnosti?
Jsem přesvědčen o tom, že my všichni tady realitu spoluutváříme, že se můžeme aktivně podílet na tom, abychom žili v harmonické společnosti. V momentě, kdy na to, co se děje kolem nás, jakýmkoliv způsobem rezignujeme – ať už je to vnitřní pocit, že nemůžeme nic změnit, nebo jsou nám kladeny do cesty překážky – tak je to vždycky škoda.
Když to lidi spolu začnou myslet dobře, tak to tady nemůže skončit špatně.
Protože potom nám nezbude, než si stěžovat, a to nám stěžuje život. Každý má v životě různé možnosti, kam může dosáhnout, co všechno může změnit. A může je rozšiřovat. Když to lidi spolu začnou myslet dobře, tak to tady nemůže skončit špatně.
Hodně lidí tvrdí, že máš rysy duchovního vůdce. Cítíš to tak?
Pravděpodobně jsem byl hodně duchovně aktivní v minulém životě. Věřím v reinkarnaci a asi jsem si vedl docela dobře, protože tenhle život mám, přes všechny bolestné odchody bližních, vyloženě za odměnu. Pravdou je, že jsem nikdy netoužil nikomu záměrně ublížit. Přirozeně se snažím být nápomocný, vždycky jsem byl soucitný, zastával se slabších. A hodně lidí mi tvrdilo, že jsem blázen, naivní, že takhle realita nefunguje.
To, jak přemýšlíme, utváří nás samotné, ale i vztahy kolem nás.
Asi před třemi lety se mi dostala do ruky buddhistická kniha. Když jsem se do ní začetl, tak jsem zjistil, že nejsem blázen, že snaha o to být dobrým člověkem je správná. V momentě, kdy člověk dělá dobré věci, nemá zlo na čem stavět. Věřím v karmu a věřím, že to, jak se člověk chová a především jak myslí, ovlivňuje jeho život. To, jak přemýšlíme, utváří nás i vztahy kolem nás. Je proto důležité mít mysl pod kontrolou. Protože mysl je dobrý sluha, ale špatný pán.
Tohle přemýšlení je zřejmě součást nějakého tvého osobního rozvoje. Jak ti to rozvíjení jde?
Snažím se na tom pracovat, sledovat svoje reakce a usměrňovat je. Dostal jsem se do bodu, kdy okamžik negativní emoce nebo nějaké zloby prostě rozdýchám, zastavím se a řeknu si: Přinese to něco dobrýho mně, nebo někomu jinému? Hněv, nenávist, pýcha... z toho nikdy nic dobrého nekouká. Proto se snažím reagovat z pozice klidu. Myslím si totiž, že podstata člověka je dobrá, každému je lépe, když je dobře. Negativní emoce nás odvádějí od našeho středu, nejsou přirozené. Důležité je emoci porozumět, přijmout ji, analyzovat.
Je to jako s lidmi, kteří přestali kouřit a nenávidí kuřáky. Pokud si negaci neanalyzujeme, nezpracujeme její příčinu, nezmizí a vrátí se z jiné strany. Pro mě je důležité, že se na tuhle cestu sebepoznání vydává stále víc lidí. Pokud se naučíme řešit situace s klidem a láskou, budeme žít ve zdravé společnosti.
Ty jsi vlastně mimo jiné influencer, máš tedy možnost ovlivnit názory lidí. Jak tuto sílu vnímáš a jak ji využíváš?
Samozřejmě ji vnímám a využívám ji s rozvahou. A nejsem sám. Mám radost třeba z Kovyho, který tu moc využívá brilantně. Především tím, že je schopen komunikovat a argumentovat věcně a jasně. Myslím, že my, influenceři, máme moc vyjadřovat se k problémům formou, která není represivní, neškatulkuje, nesoudí. Můžeme tak otevírat diskusi, upozornit na problém, nastolit téma. To je to, co si myslím, že by měli lidi v naší pozici dělat: zprostředkovávat diskusi napříč společností, protože žijeme v bublinách, které se můžou brzy začít navzájem požírat.
Nenávist je založená na neinformovanosti, respektive na dezinformaci, která se zvlášť v dnešní době hrozně snadno šíří.
A přitom k tomu není reálný důvod. Ve všech bublinách jsou lidi, kteří mají jedno společné: všichni chtějí být šťastní. Nenávist je založená na neinformovanosti, respektive na dezinformaci, ignoruje jakýkoli pohled z druhé strany. Zvlášť v dnešní době, kdy jsou informace na sociálních sítích a internetu v podstatě nekontrolovatelné, se snadno šíří jednostranné filipiky, která v nás podporují pocity rozdělenosti, nadřazenosti nebo naopak podřízenosti. Takové pocity vyvolávají pnutí, potřebu boje, a tak se bojíme. Máme dvě cesty, buďto to přijmout, nebo změnit. Za obě poneseme odpovědnost a následky jen my sami. Proto říkám mluvme spolu. Dejme si šanci se poznat. Protože důležité je vždy zajímat se a pochopit kontext dřív, než vydáme verdikt.
Tady se dotýkáš tématu rozdělení české společnosti. Dá se vůbec naše společnost spojit?
Myslím, že je čas, abychom vyšli do ulic. Ale ne protestovat a měnit věci násilím, ale poznávat se. Poznávat jeden druhého. V momentě kdy spolu začneme mluvit, vezmeme vítr z plachet lidem, kteří mají pocit, že můžou mluvit za nás. Ale hlavně pochopíme, že naše potřeby jsou naprosto totožné, chceme být zdraví, šťastní, chceme žít v harmonii, v souznění se svojí rodinou, přáteli a okolím. To chtějí všichni.
Ať už křičí jména támhletěch politiků nebo nenávistné slogany adresované nějaké menšině. Primární touha všech je ochránit svoje bližní a svoje vlastní štěstí. Cesta a prostředky se liší, ale důležité je ukázat a pochopit, že cíl je stejný a že je načase zamířit k sobě a přestat mířit na sebe. To je celý.
Nedávno jsi se na Facebooku vyjadřoval k dokumentu „Vládneme, nerušit“ o opoziční smlouvě ODS a ČSSD. Pod příspěvkem, kde jsi psal, že demokracie teď zemřela podruhé, se mimo pozitivních komentářů rozjela slušná vlna hejtů. Dělá to s tebou něco?
Snažím se propojovat s lidmi, kteří rozvíjejí mediální výchovu na školách. Vím, že jsme tu nestihli zachytit nástup nových médií, neumíme s nimi a hlavně s informacemi, které se k nám dostávají, pracovat. Proto jsme dost zmatení a stačí leckdy jediný neověřený zdroj a už si tvoříme názor. Názor se podle mého ale dá považovat za názor až ve chvíli, kdy je člověk schopen ho logicky odargumentovat a ne ho jen odpapouškovat. A právě kritické myšlení je něco, co v debatách, nejen na sociálních sítích chybí. Takže já nereaguji selfieobranou, ale snahou o dialog.
Jaký máš vůbec k sociálním sítím vztah? Nemáš i kvůli šíření dezinformací někdy pocit, že by se proti nim mělo spíš bojovat?
Myslím, že obecně by se nemělo bojovat proti ničemu. Jsem pacifista, který věří v karmu. V momentě, kdy jdeš do něčeho se zbraní, tak budeš muset dřív nebo později i bojovat. A tomu se snažím vyhnout. Sociální sítě jsou obrovské plénum, využívám je k diskusi. Když něčemu nerozumím, nemám v něčem jasno, třeba v politice, oslovím veřejně konkrétní lidi a zeptám se.
Pochopil jsem, že je opravdu třeba se dotýkat nepříjemných témat, v podstatě lidi nutit k diskusi, k přemýšlení.
Proč prosazují tenhle názor? Kde se vzala důvěra v konkrétního jedince nebo politika? To samozřejmě má mimo těch pozitivních i značně negativní ohlasy. Zvlášť, když jsem začal do veřejné diskuse tahat jméno jednoho nejmenovaného veřejného činitele. Toho se samozřejmě chytly různé blblalisty, které celou věc patřičně přikrášlily a mě najednou začaly chodit zprávy typu, že až se toho tady zmocní – příznivci onoho politika – tak budu první, kdo bude viset na náměstí všem ostatním pro výstrahu.
A na tyhle vzkazy reaguješ?
Já jsem se zařekl, že odepíšu každému. A 90 % lidí, kterým jsem napsal, mi odepsalo. Jejich zpráva většinou začínala omluvou. A v tu chvíli jsem pochopil, že je opravdu třeba se dotýkat nepříjemných témat, v podstatě lidi k diskuzi nutit. Stojí to i za případný odliv folowerů, protože na obou stranách barikády jsou vždycky jenom lidi se stejným cílem, jen s jiným úhlem pohledu na směr, jak tomu cíli dojít. Je na čase najít společnou řeč, pak se teprve dá konstruktivně měnit systém. Ale musíme si dát šanci, vyslechnout a respektovat jeden druhého, pokud možno bez předsudků. A to je velké sousto, které ale musíme sníst, jinak se požerem navzájem.
Ty tedy hledáš na sociálních sítích pozitiva. Ale co sociální sítě a děti? Není v tomhle spojení víc negativ než pozitiv?
My jsme přece vizitkami svých dětí. V momentě, kdy má naše dítě tendence před námi něco schovávat, musíme hledat chybu u sebe. V momentě kdy začněme naplňovat to, co říkáme, tedy že všechno, co děláme, děláme pro děti a pro naši rodinu, tak všechny tyhle problémy, nebezpečí fejsbuků, instagramů, fotek a korespondence s cizími lidmi zmizí.
Naše štěstí je přímo závislé na tom, v jakém vztahu žijeme s lidmi, které máme kolem sebe.
Když se budete své rodině věnovat, tak s vámi bude vaše rodina komunikovat. Když se dítě cítí nejisté a vy jste pro něj rodič, na nějž se může s čímkoliv obrátit, velkou část těchto problémů to eliminuje zcela přirozeně. A mít takové vztahy se svými dětmi je nesmírně důležité. Nejen pro nás, ale i pro budoucnost společnosti. Svět bude šťastný, až na něm budou žít šťastné děti. Buďme tedy rodiči. Ne jako oběti, ale k objetí. Buďme bdělí, pozorní, věnujme pozornost tomu, o čem tvrdíme, že na světě nejvíc milujme – svým dětem. Já tvrdím, že to, čemu člověk věnuje pozornost, rozkvétá. Ať už je to žena po mém boku, nebo moje děti. Bude-li náš svět láskyplný, nenávist nemá šanci.
Sám máš tři děti. Jak hledáš mezi rodinou a prací balanc? Zvlášť teď, když je období festivalů...
Letos je to trochu komplikovanější. Na příští rok jsem to už zařídil tak, že budeme jezdit všichni spolu, a to i s rodinami ostatních muzikantů. Já jsem strašně vděčný pánubohu, nebo kdo to tady všechno organizuje, že můžu dělat práci, která mi to umožní. Ono ale všechno je o našem nastavení. Můžeme se mít, jak chceme. Jen si musíme ujasnit, jaké to "chtění" vlastně je.
Což se podle všeho tobě daří. Dá se nějak poradit, jak na to?
Hlavní je spolu mluvit. Komunikace je alfou a omegou jakéhokoliv vztahu. Naše štěstí je přímo závislé na tom, v jakém vztahu žijeme s lidmi, které máme kolem sebe. A proto je dobré mít v těch vztazích jasno. Když máte jasno ve vztahu s partnerem, nemůže ho nic ohrozit. To je ten život v pravdě, jak o něm mluví mnoho moudrých lidí. Pravda vysvětluje, dělá jasno.
Všichni někde uvnitř přesně víme, co nás činí šťastnými a co pro to, abychom šťastní byli, máme udělat.
Věřím tomu, že muž a žena spolu zvládnou všechno, protože jsme v párech celiství. A taky jsem si to uvědomil a přestal být závislý na svojí práci v tom, že jsem měl pořád pocit, že musím víc hrát, abych rodinu uživil. Jakmile jsem si v hlavě změnil nastavení, začalo jít všechno takříkajíc samo, jako po másle. A musím říct, že je to úžasný pocit, přestat se bát. Přitom je to jednoduchý: jediný, co je k tomu třeba, je sebrat odvahu a důvěřovat intuici. Protože všichni někde uvnitř přesně víme, co nás činí šťastnými a co proto, abychom šťastní byli, máme udělat.
Není občas těžké být takovým věčným optimistou? Jak se ti to daří?
Hodně díky rodině, vztahu s mojí ženou i vztahu k blízkým lidem. Důležitý je vědět, že láska není chemie. Ten prvotní náboj, kvůli kterému se dají dva jedinci dohromady, vždycky v určitý moment zmizí. A to je moment, kdy je třeba začít s tvrdou prací. A vždycky to stojí za to. Vždycky. Důvěrný vztah člověka k člověku otevírá srdce. Čím víc má člověk přátel, opravdových přátel, čím intenzivněji je schopen vnímat vztah se svým milým, tím otevřenější je celému světu.
I tenhle přístup k životu je něco, co si musím neustále připomínat, na čem musím pracovat. Nedávno jsem prodělal boreliózu a sáhl jsem si na dno. Ale zároveň jsem dostal hezkou zprávu o tom, jak moc si stěžuju život tím, že si furt na něco stěžuju. Když jsem své oslabení přijal a přestal se vyčerpávat neustálým informováním okolí o tom, že mi není, jak bych chtěl, a že kdyby, tak bych... Nemoc mi zkrátka dala moc.
Mluvili jsme o sociálních sítích, kde se lidé potkávají jen virtuálně. Je to hraní na festivalech, kde jsou tisíce lidí naživo, určitá kompenzace?
Určitě. Lidi to mají jako tradici, kolikrát se na festivalech setkávají celé partičky. Já to mám z druhé strany, z backstage. Na festivalech mě baví, že člověk přijde a nastupuje do rozjetýho vlaku. Existuje tam takové zvláštní propojení i mezi žánrově naprosto neslučitelnými interprety, kteří si předávají štafetu různě nastartovaných, naladěných lidí. Takže to setkávání na festivalech určitě funguje jako protipól té vlastně neosobní komunikace a mám radost, že my jako Češi jsme poměrně festivalová velmoc. A funguje to proto, tedy aspoň si to myslím, že dokážeme být venku a být spolu.
Předpokládám, že si festivaly vybíráš. Proč sis vybral zrovna Hrady? Je to přece jen osm štací…
Protože už je to taková tradice a vlastně i rodina. My jedeme Hrady bez přestávky už osm let a ten tým se moc nemění, takže pro mě je zrovna tenhle festival vyloženě srdeční záležitost. Ač tohle spojení ne úplně rád a ne úplně často používám, tady to vlastně nemůžu říct jinak.
Čím je ta atmosféra výjimečná?
Hlavně tím, že spousta lidí cestuje s tím fesťákem. Kolikrát jedou i na několik hradů, v podstatě jedou tour s námi. Většinou jsou to partičky lidí, kteří se seznamují ve stanových městečkách. Pak se někdo z jedné party utrhne s jinou a je z toho třeba nové přátelství. A to je přesně to, co by se mělo dít. Měli bychom žít naživo a zážitky sdílet nejen na instagramu, ale hlavně společně, bok po boku.
Máš něco, co bys chtěl jako písničkář sdělit světu?
To je jednoduché: Buďme spolu.
foto: Petr Hricko a archiv Tomáše Kluse, zdroj: Festival České hrady