Lucie Vysloužilová fotografii nestudovala, přesto se jí v posledních letech úspěšně živí. Na instagramu její dílo sledují tisíce lidí a je stále vyhledávanější autorkou. Vystudovala mediální a komunikační studia, zajímá se o jógu, hodně sportuje, miluje cestování a nejvíc ji inspirují lidské příběhy. Mě inspirovala k tomu, abychom spolu udělaly rozhovor.
Reklama
Poprvé jsem ji potkala asi před rokem v jedné pražské kavárně. „Vy jste fotografka?“ uplatnila jsem tehdy svůj investigativní talent. Lucie měla totiž místo řetízku okolo krku obří Nikon. Představila se mi jako Luce a hned si mě prohlížela, jako bych byla její fotografický model. Od té doby jsem při našem setkání neunikla jejímu hledáčku už nikdy, ať už jsme seděly v kavárně nebo se viděly u dalších projektů.
New York je šíleně inspirativní a skutečně se tu dostane pod kůži ten pocit, že je možné všechno, co jen chceme.
Rok se tedy s rokem sešel a já se nestačila divit, co všechno se u ní neudálo. Přesuny mezi Prahou a New Yorkem, instagram plnící se dalšími známými osobnostmi... K tomu by si mohla klidně říkat one woman show, protože dala svépomocí dohromady výstavu Jsem unikát, pro kterou nafotila na dvacet českých osobností, jejichž příběhy by mohly být inspirací pro každého z nás. Setkala se při něm s talentovanými umělci, úspěšnými podnikateli, ale i s paralympionikem ověnčeným medailemi.
Z tvých fotek je zřejmé, že pracuješ napůl v Čechách a napůl v New Yorku. Proč tě tak uchvátilo zrovna tohle město?
Ještě než jsem poprvé do té betonové džungle přijela, hodně mě to tam táhlo, je to taková Mekka umělců a svobodomyslných lidí, i když ta svoboda je tu velmi zdánlivá, což mi došlo po pár návštěvách. Pořád ale platí, že je New York šíleně inspirativní a skutečně se tu dostane pod kůži ten pocit, že je možné všechno, co jen chceme.
Proč je tam ta svoboda podle tebe zdánlivá? Byla pro tebe Amerika jiná na první a druhý pohled?
Rozhodně ano. První návštěva byla asi plná takového toho standardního očekávání, že zažiju New York tak, jak ho vidíme na obrazovkách v různých seriálech, filmech a show. Vydala jsem se do toho města sama na vlastní pěst, znala jsem tam jednoho člověka, který mi na pár dní poskytl ubytování, jinak bylo všechno na mně.
Jasně že nejsem z ocele a byly dny, kdy jsem to chtěla vzdát, ale pořád ve mně byla možná až naivní víra v to, že to půjde.
Nikdy na to nezapomenu, byl to neuvěřitelný zážitek procházet se městem s hlavou vykroucenou do nebe, vidět všechno to, co se donedávna zdálo jako jiný vesmír. Určitá část téhle fascinace ve mně pořád zůstává, ale teď už se tam vracím trochu jako domů, do prostředí, v němž se umím orientovat a které je "moje".
New York se neustále mění. Vnímáš to ještě?
V nějakém malém měřítku určitě ano, móda se mění, vzhled lidí, to jsou věci, které podléhají trendu všude na světě a New York je hodně kosmopolitní, takže tam můžeš vidět na 100 metrech čtverečních opravdu vzorek celého světa.
V té nejniternější podstatě je to ale pořád to stejné město se svými zvuky, pachy, budovami až do nebe, kterých každým rokem přibývá, a taky pulsujícím životem, který nikdy neustává.
Dá se říct, co ses tam naučila?
Učí mě každá návštěva, ať už tam jedu na týden nebo na měsíc, vždycky mám pocit, že se vracím s trochu pozměněným pohledem a plná dojmů. Je to určitě i z toho důvodu, že přicházím do kontaktu s čím dál více lidmi, hodně focení si produkuju sama od začátku do konce, takže vidím, jak fungují lidi a věci tam. Jsem zvyklá na samostatnost, i z toho důvodu, že mám určitou představu a nejlíp si ji naplním sama, v New Yorku je to ale mnohem větší výzva, protože tam zatím nemám tak silné vazby na členy týmu jako tady, takže když mi vizážistka pár hodin před focením zruší účast, musím to řešit sama, není žádná produkční, která by mi sehnala novou. A jelikož se tyhle situace nedají předvídat, je to vždycky nová zkušenost a krůček dál.
Jednou ses mi zmínila, že na začátku tvé kariéry jsi dostala facku v podobě nelichotivého feedbacku na tvou práci a celkově tady v Čechách spíš než podpora přicházely odrazující řeči. Jak jsi našla sílu se z toho nezhroutit a jít dál?
Já teď zpětně ani sama nevím. Byla toho spousta, těch komentářů typu “víš, kolik je fotografů? nemáš šanci se uživit, najdi si nějakou jistotu...”. Jasně že nejsem z ocele a byly dny, kdy jsem to chtěla vzdát, ale pořád ve mně byla možná až naivní víra v to, že to půjde, že jim a hlavně sobě ukážu opak. Zpětně vím, že právě tohle mě nejvíc posouvalo, a jsem vděčná za všechno, co mi ta nelehká cesta dala.
Letos na jaře jsi v Nikon Galerii měla konceptuální výstavu „Jsem unikát“, kde jsi fotila například cukrfree blogerku Janinu Černou, extravagantní vizážistku Koki nebo Lukáše Žďárského, který stojí za projekty Vnitroblok & Kavárna, co hledá jméno. Co ti to přineslo?
Strašně moc. Nebylo to jednoduché sousto, což mi došlo hned u první fotky, ale já asi ani neumím dělat věci jednoduše. Odstavila jsem klientskou práci a skoro dva měsíce se věnovala jenom unikátům. Bylo to náročný, především na organizaci a produkci, kterou jsem si dělala celou sama, ale bylo to taky úžasný.
Mě všeobecně inspirují úspěšní jedinci, takoví, kteří si svůj úspěch vybudují sami, kreativní lidi, co si tvoří svůj život a nenechají se pohltit stádovostí.
Energie, která to focení doprovázela, směřovala k pocitu satisfakce a naplnění, když jsem pak stála v galerii a viděla těch 18 unikátních příběhů pohromadě. Nádhera, vděčnost.
Podle čeho sis své unikáty vybírala a čím tě spolupráce s nimi obohatila?
Nejdřív jsem si zmapovala svoje okolí a vytipovala si osobnosti, které znám. Ve druhé vlně jsem pak hledala přes sociální sítě a lidé mi sami posílali tipy na osobnosti, které je inspirují. Vybírala jsem si podle jejich příběhů, každý má za sebou nejen to hezké, ale právě i to špatné, co si museli projít, aby byli tam, kde jsou teď.
Která z těch osobností nejvíc inspirovala tebe?
Mě všeobecně inspirují úspěšní jedinci, takoví, kteří si svůj úspěch vybudují sami, kreativní lidi, co si tvoří svůj život a nenechají se pohltit stádovostí a tím, co jim okolí tvrdí, že by měli. Dělají si to podle sebe, jinak, klidně proti proudu. Nedá se ukázat prstem na jednoho z unikátů, každý měl určitou složku, která mi zabrnkala na notu inspirace.
Naštěstí je umění volná disciplína a mám pocit, že už zase směřujeme k té naturálnosti a opravdovosti, umělin už bylo dost, ne?
Proto v tom souboru jsou. Vlastnost, které si hodně cením, je víra v sama sebe a to, co dělám, víra v budoucí úspěch, který je třeba zatím v nedohlednu, ale ty víš, že přijde… A ono opravdu jo!
Přesto, s kým bylo to focení, řekněme, nejsilnějším zážitkem?
Každá fotka byla jedinečná a zajímavá, největší zážitek byl ale určitě focení pod vodou s kamarádem a paralympionikem Janem Povýšilem. Pro mě osobně to byla velká výzva a respekt k celému konceptu a formě focení. Sama za sebe i z reakcí, které na výstavu mám, považuji fotografii Honzy pod vodou stojícího vedle vozíku za nejemotivnější z celé výstavy. Nezapomenutelné bylo určitě i focení jogína Tomáše Strnada, jemuž jsem k jeho povaze a příběhu vymyslela fotku, která se dělala v těch největších únorových mrazech na Staroměstském náměstí. Dvakrát, protože napoprvé tam ta finální prostě nebyla.
Ty sama jsi jedním z unikátů, ani na sítích se nebojíš sdílet své autoportréty. Hledáš si skrz fotku cestu sama k sobě?
Autoportréty jsou určitě jistou formou cesty sama k sobě. Člověk se nějak zná, vnímá, je hodně sebekritický a má představu o svém lepší já. Je tedy otázka, jakou podobu chceme zachytit, jestli tu surovou, opravdovou nebo trochu přikrášlenou, tím že si idealizujeme vlastní tvář a tělo. Naštěstí je umění volná disciplína a mám pocit, že už zase směřujeme k té naturálnosti a opravdovosti, umělin už bylo dost, ne?
Co pak tedy říkáš na trend selfíček? Není to trochu sebestředná záležitost?
Selfíčka jsou velké téma. Na jedné straně se dá mluvit o sebelásce, protipólem je ale živení ega elektronickými lajky a pochvalnými komentáři. Myslím, že tak jako všechno je i tohle potřeba udržet v rozumné míře, najít balanc a pořád vědět, že je to všechno velmi virtuální. Sociální médium nikdy nezvýší naši hodnotu jako člověka. Zastávám názor, že sítě musí být naším sluhou, ne pánem.
Vidíš v sítích nějaké úskalí?
Určitě, právě to zmíněné nereálno a možnost si realitu překroutit tak, jak se nám líbí, jak bychom chtěli, aby nás ostatní viděli. Zažila jsem nejedno zklamání ze setkání s člověkem, jehož obraz, který jsem pár měsíců sledovala v instagramových storíčkách, absolutně neodpovídal skutečnosti.
Sociální médium nikdy nezvýší naši hodnotu jako člověka. Zastávám názor, že sítě musí být naším sluhou, ne pánem.
To je moc smutné, ale je to součástí kolotoče, který v 21. století žijeme. Věřím ale, a všechno tomu nasvědčuje, že čím dál víc sexy bude právě přiznat ten skutečný život se vším, co k němu patří.
Dáváš si od sítí někdy pauzu? Dáváš si den offline?
Myslím, že bych to mohla dělat častěji... Vůči sobě i vůči druhým, především partnerovi, kterého občas vytáčí přehršel mé instagramové aktivity. A já se mu nedivím. Každopádně dát si na den dva oraz od storíček, feedů, lajků a virtuální komunikace je velmi osvěžující a čím dál víc "v módě".
Dneska fotíš řadu známých osobností a influencerů, jak ale vypadaly tvoje začátky? Jak vypadal moment, kdy ses rozhodla fotit?
Vždycky mě přitahovaly umělecké směry, ne nadarmo mi rodina přisoudila označení “naše umělkyně”. Co si pamatuju, už od dětství jsem měla potřebu se nějak vyjadřovat, recitovala jsem, chodila do dramaťáku, vyrážela s foťákem ven, vymýšlela scény. Nebylo to však tak, že bych si za tím vyloženě šla. Průlom nastal až v roce 2011 v Kalifornii, kam jsem odjela na kurz bikram jógy a vrátila se s malinkou vizí toho, co bych mohla dělat dál.
Zásadní moment byl, když jsem si uvědomila, že nechci chodit do práce od-do. Frustrovalo mě sedět v kanceláři, dělat práci, která mě nenaplňuje, a vydělávat peníze někomu jinému. Ta největší motivace byla mít svobodu, být svým vlastním pánem a dělat něco, na co se budu těšit, co bude vášní a hnacím motorem.
Fotila si i známé osobnosti jako Bena Cristovaa nebo Koki, zároveň tě kvůli portrétům oslovují lidi, kteří s focením do té doby neměli žádné zkušenosti. V čem si myslíš, že lidé spatřují tvoji výjimečnost?
Myslím, že moje největší devíza je kombinace osobnosti a oka. Jsem hodně energická, extrovertní a prolidská. Můj přístup je takový, že mi jde primárně o fotografovanou osobu, snažím se vždy dostat člověka do pozice, kde je mu nejpříjemněji, a v tu chvíli je to oboustranné flow, z něhož vznikají ty nejhezčí věci.
Co dalšího teď chystáš?
Odlétám do New Yorku, kde mám řadu focení, a určitě tam na mě dýchne nějaká nová múza. Chci si trochu odpočinout, hodně načerpat inspiraci na další projekty, které mám v hlavě. Unikáti měli být původně jen jednorázovým projektem na výstavu, ale realizace i ohlasy mi ukázaly, že by byla velká škoda v nich nepokračovat, takže jedeme dál.
Frustrovalo mě sedět v kanceláři, dělat práci, která mě nenaplňuje, a vydělávat peníze někomu jinému.
Miluju focení inspirativních jedinců, kteří žijí svůj americký sen a měli k němu jedinečnou cestu, chci ukázat světu nejen na vlastním příběhu, že si život tvoříme sami a můžeme žít i ty nejnepravděpodobnější scénáře.
foto: Lucie Vysloužilová, zdroj: Instagram Lucie Vysloužilové