Petr Casanova o sobě říká, že je primitiv. Tedy v tom pozitivním slova smyslu. Chce mít jednoduchý život, proto dělá to, co říká, a říká to, co si myslí. A evidentně mu to funguje. A to i v oblasti, kde mnoho jiných plave, tedy ve vztazích, o kterých nejen píše, ale se kterými i pomáhá.
Na sociálních sítích je každý jeho článek obrovským hitem. Možná proto, že ho píše z vlastních zkušeností. Na kontě už má více než deset knih. A právě jejich hlavní téma, tedy dilemata ve vztazích, se stala hlavním předmětem našeho rozhovoru.
Čerpáte při psaní knih také jen z vlastních zkušeností, nebo je tam hodně fikce?
Čerpal jsem z dotazů, které se stále opakovaly a měly jedno společné: Proč. Mohl bych vyjmenovat seznam tisíců takových otázek. Proč se zamiluji právě do téhle osoby a ne do jiné? Proč mě odmítá ten, pro koho bych se rozdal? Proč dávám pořád novou šanci člověku, který mě neustále zrazuje? A tak podobně. Chci, aby ta kniha odpověděla na každé Proč, které čtenáře ve vztazích napadne.
Má tedy kniha nějaké hlavní poselství, které si má čtenář odnést?
Psal jsem ji nejen pro lidi, kteří jsou v konkrétním vztahovém problému, ale i jejich blízké, kteří chování svého přítele, známého nebo příbuzného nemohou pochopit. Stává se mi, že lidé soudí druhé za to, jak se ve vztazích rozhodují. Jenže takoví lidé je soudí zvenčí, tedy rozumem. Nejsou uvnitř vztahu. Kdyby byli, jsou v něm ponořeni srdcem. Kdykoli se člověk řídí pouze srdcem, vypadá jako bez rozumu, zatímco kdykoli se člověk řídí pouze rozumem, vypadá jako bez srdce.
Poselstvím této knihy je dosažení vyváženosti. Snažit se, aby rozum pochopil srdce.
Poselstvím této knihy je dosažení vyváženosti. Snažit se, aby rozum pochopil srdce, které – například – zcela nerozumně dokáže stejného člověka nenávidět i milovat. Třeba za zradu. Ačkoli ti lidé byli podvedeni, dál tu osobu milují, chtějí a potřebují vedle sebe. Zatímco okolí si může hlavu ukroutit údivem.
Často lidé mají problém, že se stále zamilovávají do podobných partnerů, nebo si partnera vůbec najít nedokážou. Jednoduše, stále opakujeme tytéž chyby. Proč tomu tak je, proč se nedokážeme poučit?
Předně, vztah záleží na dvou lidech. Nevybudujete ho sama. Můžete mít sebelepší úmysly a snahu, ale v dnešní době se dlouhodobého a krásného vztahu prostě dočkat nemusíte. Tahle doba je totiž nepříjemná tím, že vytváří mnoho pohodlí.
To zní paradoxně, že? Jenže podívejte se na internet. Je plný seznamek, které vám vnucují, že máte na výběr. Proto přibývá lidí, kteří ani nedají druhému pořádnou šanci, nezačnou s ním vztah budovat. Potkáte lidi, které zajímá pouze vzhled. Chtějí mít někoho na hezký selfíčko na Facebooku. Pak ho odhodí a jdou zpátky na seznamku.
Daní za tuto pohodlnou dobu je, že lidé prostě na sobě i na vztazích přestávají pracovat.
Pokud tedy mluvíte o „podobných partnerech“, myslím, že ve skutečnosti mluvíte sice o různých lidech, kteří jsou nakažení trendem této doby. „Proč bych měl něco s jedním člověkem pracně budovat, když ho mohu snadno odkopnout a jedním klikem získat nového?“ Daní za tuto pohodlnou dobu je, že lidé prostě na sobě i na vztazích přestávají pracovat. Neodstraňují své nedostatky, které partnerovi vadí, kašlou na komunikaci, na rozvíjení vztahu.
Na tyto „podobné typy“, které hledají každou chvíli něco nového, se ale dalo narážet i před internetem, ne?
Můj děda se poznal s mou babičkou na samotě, prakticky nikdo jiný se tam nevyskytoval. Dali to dohromady a žili spolu ve velké úctě a lásce. Kdybych chtěl být jízlivý, řeknu, že jim nic jiného nezbývalo. Být však tehdy Facebook, nevím, jestli by děda po hádce nekliknul na seznamku a babičce nepohrozil: „Jestli zítra zase spálíš řízek, začnu si tady s tou Prsatkou25.”
Věřím, že pořád ještě žijí lidé, kteří si uvědomují, že rozhoduje kvalita vztahu, ne kvantita vztahů.
A ta Prsatka25, která by potkávala samé takové dědečky, by pak naříkala, že dnes není pořádný chlap, který by stál o budování vztahu. Jenže oni jsou. A jsou pořádně naštvaní z toho, že nemohou potkat stejně pořádnou ženu. To všechno jen proto, že takových lidí je v dnešní době málo, a potkat je znamená podstoupit víc pokusů. Věřím ale, že pořád ještě žijí lidé, kteří si uvědomují, že rozhoduje kvalita vztahu, ne kvantita vztahů. A kvalitu musíte vytvářet.
Zmínil jste, jak kvůli sociálním sítím a internetu máme pocit nekonečné volby. Jsou podle vás tedy moderní technologie hlavní příčinou současné krize dlouhodobých vztahů?
Když Mark Zuckerberg spouštěl Facebook na globální úrovni, varoval, že teď se pozná, jací lidé opravdu jsou. Umožnil, aby se lidé zahalili do anonymna, do fejkových profilů a ubližovali druhým. On to umožnil, nezpůsobil. Způsobují to lidé. Facebook, Tinder a další platformy nekazí lidi, jen je odhalují. Asi před deseti lety jsem vstoupil na seznamku. Chtěl jsem najít partnerku do konce života. Udivilo mě, kolik je tam nádherných žen. Ještě víc mě však udivilo, že nikdy žádná taková žena nepřišla na osobní schůzku. Vždycky přišla nějaká jiná, s jiným obličejem a postavou.
Společnost znamená evoluci. Proto v nás osamělost vyvolává pocity, že jsme zbyteční, odepsaní, bez perspektivy.
Já primárně nejsem vysazený na vzhled. Vím, že nikomu jeho dnešní vzhled nevydrží. A taky vím, že se vzhled okouká. Co mě na ženách zajímá, není na povrchu. Vždycky jsem hledal především upřímnou ženu. Jestliže mi ale je žena schopná lhát už v tak bizarní a nepodstatné věci, jakou je její vzhled, co mi asi zamlčí podstatného?
Kromě přílišné vybíravosti je mladým lidem vyčítáno, že nejsou schopni dělat kompromisy, a při prvních problémech ze vztahu odchází. Kde podle vás leží hranice, kdy je ještě v pořádku ustoupit druhému a kdy už si raději stát za svým a vztah případně opustit? Například když chce jeden bydlet na vesnici a druhý ve městě…
Lidé by si předně měli uvědomit, že ve vztahu stojí na stejné straně, ne proti sobě. Nejsou protihráči, ale spoluhráči. Do vztahu vstupují proto, aby se cítili lépe, silněji než sami, aby měli někoho, kdo respektuje to, jací jsou, a podpoří je v jejich prioritách. Vezmu-li váš příklad, pokud by například muž chtěl bydlet na vesnici, pak by měl pochopit, že když si prosadí svou, nemusí to vůbec být jeho vítězství, ale dlouhodobá prohra.
Přestože některé vztahy jsou opravdu funkční, v jiných setrváváme, jen abychom nebyli sami. Proč máme i z přechodné samoty tak velký strach?
Kdybych tu měl stroj času, vezmu vás na výlet do dávné historie. Navštívili bychom pravěký kmen, kde vyhnání z kruhu a od ohně mělo fatální následky. Kdo se ocitl sám v divočině, byl neustále pronásledován něčím, co ho chtělo sežrat. Nemohl ani usnout. Naopak kdo využil spolupráci lidí, mohl v noci v klidu spát, protože ostatní hlídali jeho, zásoby i oheň. Nebýt sám znamenalo přežít.
Společnost znamená evoluci. Proto v nás osamělost vyvolává pocity, že jsme zbyteční, odepsaní, bez perspektivy. Proto raději kývneme na vztah, který je špatný, než bychom byli sami. Problém dneška je opačný. Spočívá ve zjištění, že když zůstaneme sami, nikdo nás nezradí ani neomezí. To je pozadí „věku singles“.
Reklama
foto: Archiv Petra Casanovy