Nenechte se zmást: moje hluchota rozhodně nebyla prokletím. Pomohla mi utvořit si představu o světě, za kterou jsem ráda. Otevřela mi jiný svět.
Nic neslyšet v 80. letech
Měla jsem štěstí. V té době ještě nebyly v USA povinné testy sluchu novorozenců, každopádně rodiče moji hluchotu odhalili brzy. Když mi byly přibližně 4 měsíce, moje starší sestra dělala rámus, zatímco jsem spala. Matka ji okřikla s tím, že má být ticho, načež sestra odpověděla: „Na tom nezáleží! Ona stejně neslyší.“ Tato poznámka matku vyděsila a donutila ji nechat mě otestovat, jak slyším..
Následně museli začít řešit otázku: jak budu komunikovat a jak se vzdělávat. V 80. letech byl populární oralismus (metoda odezírání ze rtů a mluvení), další možností byla znaková řeč. Pro tu se nakonec rodiče rozhodli i přesto, že to pro ně znamenalo naučit sebe i mě neznámý jazyk s gramatikou odlišnou od angličtiny. Začali tedy po nocích chodit znovu do školy a sehnali mi soukromé učitele. Ne každý souhlasil s jejich rozhodnutím naučit mě znakovou řeč, můj děda vždy trval na tom, abych normálně mluvila a ne jen „mávala rukama“. Sousedi se neustále ptali mé matky, jestli jsem se už vyléčila, a pronášeli výroky o tom, jak příšerné to musí být, mít dítě jako jsem já. Zastánci oralismu prohlašovali, že s trochou snahy bych se po čase naučila také mluvit. Na tom, že svůj hlas stejně nikdy neuslyším, přece nezáleží. Hlavní je, že budu komunikovat „normálně“.
První přátelé
Mnoho lidí si představuje, že život hluchého je jako být uzavřen v krabici bezútěšného ticha. Není to tak. Já si své dětství pamatuji jako plné nadšení, přátel a dobrodružství. Když mi bylo šest let, dali mě rodiče do programu pro neslyšící, kde jsem potkala své dodnes nejlepší přátele. V programu byly děti všech ras, etnik, různého socioekonomického původu a náboženského vyznání. Jeden spolužák byl syn prezidenta nadnárodní korporace, další byla dcerou bývalého narkomana.
Mnozí si myslí, že ke komunikaci potřebujete hlas a sluch. Nepotřebujte. Jediné, co potřebujete, jsou dva lidé ochotní komunikovat a zbytek se vyřeší sám.
Měla jsem i spoustu slyšících přátel, se kterými jsem komunikovala takzvaně rukama nohama. Když jsme s rodinou cestovali do země, kde se mluvilo jinou řečí, nikdy jsem se nestyděla gestikulovat a hrát si s cizími dětmi. Moje sestra se na druhou stranu nikdy nezapojovala, protože neznala jazyk.
Reklama
Mnozí si myslí, že ke komunikaci potřebujete hlas a sluch. Nepotřebujte. Jediné, co potřebujete, jsou dva lidé ochotní komunikovat a zbytek se vyřeší sám. Nebudu ale lhát, když přiznám, že je spousta lidí, kteří nejsou ochotní se mnou gestikulovat. Děti (ale i dospělí) jsou krutí, nedělají však život o nic méně krásný. Naučili mě vážit si lidí, kteří se snaží.
Kochleární implantát
V roce 1991 jsem jako jedna z prvních dětí v USA dostala kochleární implantát hned potom, co byl schválen pro pediatrické využití. Poté, co jsem prožila celých šest let života v absolutním tichu, jsem mohla konečně slyšet. Byla jsem opravdu zvědavá, protože mi lidé odjakživa vyprávěli, jak jsou zvuky nádherné.
Realita byla trochu zklamání, popravdě jsem si nebyla jistá, jestli se mi „poslouchání“ líbí nebo ne. Bylo to hodně zvláštní a trochu děsivé. Následovalo deset let sluchové terapie, trénovala jsem doma s rodiči, strávila jsem tisíce hodin, abych se naučila slyšet a mluvit. Není to něco, co se naučíte za noc. Někomu se to může zdát tragické, nikdy nebýt schopen slyšet hudbu nebo dětský smích. Není to tragédie. Je to normální. Neslyšet od narození má svoje vlastní kouzlo, které slyšící nikdy nepoznají.
Naštěstí mohu přístroj kdykoliv vypnout a být hluchá znovu, ticho je totiž mnohem pokojnější
Přestože mám implantát, stále neslyším jako normální člověk. Škála zvuků, které rozpoznám, je mnohem menší. Naštěstí mohu přístroj kdykoliv vypnout a být hluchá znovu, ticho je totiž mnohem pokojnější. Jsou rána, kdy se vzbudím, zapnu implantát a čelím hluku světa kolem sebe. Je to něco, o čem málokdo mluví, protože si to většina lidí neuvědomuje: Svět je zvuky přecpaný. A většina z nich není příjemná: štěkající psi, startující auta, skřípání, cvakání…Tolik věcí vydává nějaký zvuk. Tehdy si připomenu, jak je krásné mít možnost tohle všechno vypnout, a vážím si toho.
Myslím, že se lidé příliš soustředí na ztráty a nedostatky. Já nic neztratila tím, že jsem od narození neslyšela. Jenom získala. Kvůli mé hluchotě totiž vidím život jinak. Jsem kreativnější v tom, jak komunikuji. Nevadí mi chodit na místa, kde neznám jazyk. Hluchota pro mě nikdy neznamenala tragédii, jen jiný způsob života.
foto: Shutterstock, zdroj: Quora