Novinář, který bral 13 let antidepresiva, popisuje, co může za depresi

Britský kontroverzní novinář Johann Hari bral antidepresiva 13 let. Začal už prý jako teenager. „Jednoho rána jsem svému lékaři s velkými rozpaky řekl, že ta bolest, kterou cítím, už se nedá zvládat. On mi na oplátku vyprávěl příběh, že v mozku máme látku nazvanou serotonin, díky které se cítíme dobře. A některým lidem včetně mě se jí zkrátka nedostává. Řekl, že mám štěstí, protože už existují léky, které to napraví.“ Hari byl šťastný, že na jeho problém existuje tak jednoduché řešení, ale jeho nadšení netrvalo dlouho...

Reklama

Příběh Johanna, který se nakonec víc než jako novinář proslavil jako plagiátor, se podobá mnoha jiným. Depresí celosvětově trpí nezávisle na věku asi 300 milionů lidí a jen ve Velké Británii se během posledních deseti let předepisování antidepresiv zdvojnásobilo. Mnoho odborníků totiž stále zastává názor, že deprese je způsobena především chemickou nerovnováhou v mozku, a dá se tedy léčit zase chemií.

Mnoho odborníků zastává názor, že deprese je způsobena chemickou nerovnováhou v mozku, a dá se tedy léčit zase chemií.

Jenže několik měsíců poté, co si Hari vzal svůj první prášek, se depresivní stavy začaly vracet, popisuje britský The Guardian. Nepomohlo vyšší dávkování ani změna přípravku, proto se zoufalý mladý muž rozhodl udělat vlastní výzkum, který se následně stal předlohou pro sepsání jeho (zřejmě originální) knihy Lost Connections, která se téměř okamžitě stala bestsellerem.

Kráva jako lék

Johann procestoval téměř celý svět, mluvil s předními vědci zabývajícími se otázkou deprese i s lidmi, kteří si s ní poradili svým vlastním způsobem. Mluvili s ním například Amišové, tedy tradiční křesťanští vesničané v Indianě, kteří prý depresemi téměř netrpí, nebo výzkumníci v Baltimoru provádějící zajímavé experimenty s kouzelnými houbičkami. Velký vliv měl na Hariho také africký psychiatr Derek Summerfield.

Summerfield provedl na počátku 20. století v Kambodži výzkum psychologických efektů nevybuchlých min. A jeden z příběhů, které mu tamní lékaři vyprávěli, ho obzvláště zaujal. Byl o muži, který pracoval v rýžových polích, jednoho dne ale stoupl na minu a přišel o nohu. Poté dostal protézu a vrátil se do práce. Avšak práce na rýžovém poli pro něj byla velmi bolestivá, farmář upadl do hlubokých depresí. Lékaři si s ním tedy promluvili a zjistili, že už téměř ztratil chuť žít. Pak dostali nápad a navrhli mu, že může dělat práci, která nebude tak fyzicky ani psychicky náročná. Muž dostal krávu, stal se z něj mlékař a během následujících let se jeho život kompletně změnil. Deprese, dříve tak vážné, odezněly. A kambodžští lékaři řekli Summerfieldovi: „Vidíte, kráva posloužila jako analgetikum i jako antidepresivum.“

Otrávení z práce

Hari tedy dospěl k názoru, že bychom se místo léčby antidepresivy měli zaměřit na hledání pravých příčin. Každý člověk má nejen fyzické, ale i psychické potřeby, jako například pocit, že někam patří, že má hodnotu, že je v něčem dobrý a má zajištěnou budoucnost. A naše společnost tyto potřeby u spousty lidí není schopná uspokojit. „Došlo mi, že v mnoha ohledech jsme odpojeni od toho, co opravdu potřebujeme, a právě to je důvod naší nespokojenosti, úzkostí a smutků,“ popisuje ve své knize.

Jen 13 % z nás považuje svou práci za smysluplnou a těší se do ní.

Jedním z ukázkových případů je naše zaměstnání, ve kterém trávíme velkou část života. Každý člověk potřebuje mít pocit, že jeho život má smysl, je to naše přirozenost. Ale mezi roky 2011 a 2012 provedla společnost Gallup dosud největší britský výzkum o tom, jak lidé vidí své zaměstnání. Bylo zjištěno, že jen 13 % z nás považuje svou práci za smysluplnou a těší se do ní. Asi 63 % dotázaných jejich zaměstnání nudí, 24 % ho vysloveně nenávidí. To znamená, že 87 % lidí nemá rádo něco, co dělá většinu času. A tak novinář začal vnímat deprese nikoli jako zdravotní problém, ale jako ukazatel, že v našem životě je něco špatně.

Říkáte si, že to je logické? Johann svá tvrzení za nová nevydává a sám připomíná, že Světová zdravotnická organizace už v roce 2011 označila zdůvodňování depresí chemickou nerovnováhou v mozku za zjednodušující. Tvrdí však, že psychiatři deprese s veřejností příliš neprobírají. Raději neustále omílají fráze o chemii v hlavě, a než aby s pacienty hledali pravé příčiny, raději jim předepisují pilulky, jejichž účinky jsou nejisté, a dokonce mohou vyvolávat psychózy a násilné chování.

Kritika na jeho hlavu

Jak už to bývá, Hari za svou knihu kromě ovací sklidil i kritiku, zejména za fakt, že příliš zobecňuje: „Ano, terapie rozhovorem a hledání příčin u některých lidí funguje a je to skvělý způsob, jak začít. Jak říká Johann, antidepresiva nejsou univerzální řešení. Ale ti z nás, kteří s depresivními pacienty každý den pracují, vědí, že „dát člověku krávu“ – nebo jiný ekvivalent toho, co konkrétní jedinec potřebuje – také není univerzální řešení,“ namítá například terapeut Ron Gray.

Recenzentka Fiona Sturgesová píšící pro Guardian Harimu zase vyčítá fakt, že příliš mluví za své respondenty a že jeho závěry nejsou nijak převratné. Nakonec však sama překvapivě uznává, že kniha může být přínosem, a to i pro odborné autority. „Skutečný oříšek spočívá v předložení řešení deprese. Harimu je to nicméně jasné a místo neohrabaného návodu na to, jak z krize zaručeně ven, navrhuje přeřídit kompas a kompletně změnit směr, kterým se ubíráme. Zdůrazňuje, že náš momentální stav způsobila ztráta přátelského sousedského prostředí, možnosti profesionálního naplnění a ‚uznání‘ našich traumat. Proto potřebujeme najít způsob, jak tato ztracená spojení znovu navázat.“

foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: The Guardian