Když jste špičkový motokrosový jezdec a skončíte v osmnácti na vozíku, máte několik možností. Můžete zahořknout, můžete hrát počítačové hry, nebo se můžete zapojit do normálního života. A nebo pokud se jmenujete Pavel Děcký, se můžete stát několikanásobným mistrem České republiky, vítězem českého poháru v cross country handbikerů. „Je třeba najít nový cíl. Sebelítost vám v ničem nepomůže,“ říká Pavel Děcký v rozhovoru pro Flowee.
Kdy vás napadlo vyjet si na handbiku na Grossglockner?
Nebylo to nic složitého. Asi před rokem jsme někde viděli dokument, že tam vede silnice. Jeden kamarád cyklista tam byl a vyjel tam na kole. Takže jsem si řekl, že když to jde na kole, půjde to i na handbiku.
Měl jste na to nějakou zvláštní přípravu, nebo jste to „šel“ z plného tréninku?
Bez přípravy by to nešlo. Hlavně bylo ale potřeba zmapovat terén, a v tom mi velice pomohl internet. Se ženou jsme zhlédli několik videí, abychom vůbec věděli, jak to tam vlastně vypadá. Našli jsme video od motorkáře, který si celou cestu natočil, takže jsme z toho mohli odhadovat, jaký je asi profil té trasy, kde se dá odpočívat nebo zda a kde jsou nějaké nebezpečné úseky. Čerpali jsme i od známých, kteří tam byli a věděli, jak to tam vypadá.
Reklama
No a pak jsme tam vyrazili vlastně na týdenní dovolenou s tím, že na Grossglockner jsme si vyhradili dva dny, a pro konkrétní den jsme se rozhodli podle počasí. Jinak nějakou zvláštní fyzickou přípravu jsem tomu nevěnoval, jelikož pořád někde jezdím, takže to nebylo až tak zapotřebí speciálně kvůli Grossglockneru trénovat.
A jak to probíhalo? Nedovedu si představit to jet na kole, natož na handbiku.
Musím říci, že jsem byl docela překvapen. My jsme jeli od Kaprunu, autem se dá dojet až k takovým turniketům, odkud už auta platí. Takže jsme tam vůz nechali a dál pokračovali já na handbiku, žena na kole. Třináct kilometrů jedete pořád do kopce s průměrným stoupáním dvanáct procent.
Říkám si, jestli bych do toho šel, kdybych věděl, jak náročné to ve skutečnosti je. Ale o to větší euforie se pak dostaví.
No jo, ale pak najednou začnete skoro stejně prudce nějakých sedm kilometrů klesat. V tu chvíli je vám jasné, že vás čeká další nepříjemný kopec. Takže cesta jen na Grossglockner měla něco přes třicet kilometrů.
Ale kvůli tomu, že na vrchol nejedete pořád jen do kopce, tak si moc neodpočinete ani na zpáteční cestě. To, co směrem tam vyklesáte, musíte nazpět zase vystoupat. V té euforii během příprav jsem tohle trochu podcenil.
Ono je někdy lepší nevědět, do čeho člověk jde…
Ano, přesně tak. Říkám si, jestli bych do toho šel, kdybych věděl, jak náročné to ve skutečnosti je. Ale o to větší euforie se pak dostaví. Obzvláště když sklidíte uznání i od opravdových borců, kteří na takové kopce jezdí pravidelně na kole.
Vy ještě v zimě jezdíte na sledge běžkách. Který z těch sportů je pro vás prioritní? Máte handbike jako trénink na zimu, nebo je to naopak?
Popravdě řečeno jsem to měl původně tak, že pro mě byly prioritní běžky. Bylo to dáno tím, že jsem až do svých osmnácti let, než jsem se zlámal při motokrosu, závodil na běžkách. Už tehdy jsem zkoušel laufy. Jenže v době, kdy se mi to stalo, nebyl pro handicapované sportovce u nás téměř žádný materiál. Neexistovalo, že by vám někdo postavil handbike, nebo dokonce sledge běžky, takže jsem lyžování na nějaký čas opustil.
Chci se také vrátit na silnici a příští rok vyrazit na mistrovství světa. Běžky tedy už budou jen taková příprava
K němu jsem se vrátil po letech skrze sjezdové lyžování, kde jsem se dolámal podruhé. A teprve až letos jsem vyrazil na Jizerskou padesátku, kterou jsem měl v plánu již několik let. Takže se to u mě tak nějak vyrovnalo. Chci se také vrátit na silnici a příští rok vyrazit na mistrovství světa. Běžky tedy už budou jen taková příprava.
Vypadá to, jako byste úraz při motokrosu vzal jako něco, co se zkrátka stalo, a jdete dál. Ale tak jednoduché to asi nebylo, že?
To opravdu jen tak vypadá. Moc nevěřím lidem, kteří říkají, že když je potkal nějaký takový úraz nebo nějaká zákeřná choroba, že to prostě jen akceptují, nebo dokonce říkají, že jsou za to vlastně rádi, protože jim to dalo to nebo ono.
Nemyslím si, že jsou upřímní jak k sobě, tak k okolí. Co si budeme nalhávat. Ať mi nikdo netvrdí, že by třeba medaile z paralympiády nevyměnil za to, kdyby se mohl normálně proběhnout po svých.
Byl to ve vašem případě právě sport, který vás táhl zpět nahoru?
Určitě mi v tom sport hodně pomohl. Člověk musí mít pořád nějaký cíl, kvůli kterému to nehodlá zabalit. I když to nastupuje až v nějaké další fázi. Zpočátku, když rehabilitujete, tak máte naději, že zase budete chodit. Vidíte, že se váš stav zlepšuje, tak vás to motivuje k další rehabilitaci. I kdyby to mělo skončit tak, že budete chodit třeba jen o berlích, je to pro vás stále motor. Pak ale přijde ta část, kdy vidíte, že už se nezlepšujete.
Když je ale mícha přerušena, tak víte, že chodit nebudete. V tu chvíli je třeba hledat nějaký cíl a v tom právě může sport hodně pomoci
Hodně samozřejmě záleží na tom, jak máte páteř potažmo míchu poraněnou. Někdy to máte třeba jen skřípnuté, takže to časem rozchodíte. Když je ale mícha přerušena, tak víte, že chodit nebudete. V tu chvíli je třeba hledat nějaký cíl a v tom právě může sport hodně pomoci. Já měl navíc i štěstí, že jsem rychle našel zaměstnání, takže i to mi dodávalo sílu.
Sezení v koutě a litování se asi tedy moc smysl nemá.
Absolutně ne. To vám v ničem nepomůže. Znám samozřejmě případy, kdy se ten člověk ve svém neštěstí utápěl, ale to je slepá ulička, která nikam nevede.
Řekl byste, že se s takovým úrazem vypořádají snáze lidé, kteří předtím sportovali, nebo naopak ti, kteří teprve po úrazu našli ke sportu cestu?
To se nedá jednoznačně posoudit. Je to hodně individuální. Na někoho, kdo předtím aktivně sportoval, to může dopadnout jako balvan. Může ho to srazit právě do oné sebelítosti, protože si uvědomí, že už třeba nikdy nebude běhat nebo jezdit na lyžích, na kole a podobně. Jiný aktivní sportovec se k tomu zase může postavit tak, jako se stavěl k výzvám předtím.
No a někdo, kdo dosud nesportoval, může ve sportu najít nový smysl života. Opravdu záleží na každém jednotlivém člověku, jak se s tím vypořádá. Vím dokonce o případech, kdy se lidé po úrazu nadchli právě pro handbike, nechali si ho vyrobit na míru, protože to ani jinak nejde, ale nakonec se jim na něj práší v garáži.
Jak může v takové situaci pomoci rodina nebo obecně blízcí lidé?
Úloha rodiny a blízkých je naprosto klíčová, hlavně ze začátku. To nejlepší, co mohou udělat, je dotyčného podporovat v rehabilitaci. Čím dřív se s ní začne, tím lépe a tím i větší šance na zlepšení, nebo dokonce uzdravení. Pamatuji si, že se mnou rodiče byli v rehabilitačním ústavu a pomáhali mi, jak to jen šlo. Když pak bylo jasné, že zůstanu na vozíčku, podporovali mě v tom, co mě bavilo, tedy ve sportu.
Vzpomenete si ještě, když jste poprvé sedl na handbike? Podle mě to musí být strašná dřina, zvlášť když to porovnán s cyklistikou, kterou mám zafixovanou jako megadřinu.
Ano, to si moc dobře pamatuji. Když jsem se vrátil z první vyjížďky, tak jsem necítil ruce. Ale nevzdal jsem to. Táta mi vždycky říkal, že co bolí, to sílí, takže jsem makal dál. A dřina to je opravdu neskutečná.
Kolik jste napoprvé ujel?
Byl to hodně krátký výlet. Asi kilometr nebo dva. Vlastně jsem jen obkroužil město a bolelo to šíleně. Dneska dávám desítky kilometrů, záleží na terénu a na typu závodu.