Časopis Cosmopolitan chystá pro své říjnové vydání titulní stránku s fotografií plus-size modelky Tess Holliadyové v plavkách. Na Facebooku se pak objevily diskuse, zda je v pořádku adorovat modelky vyloženě obézní (Tess při svých 165 centimetrech váží prý až 130 kilogramů), zatímco se de facto zakazují manekýny vyloženě štíhlé, protože by mohly mladým slečnám způsobovat poruchy přijímání potravy.
Tess Holliday - modelový vzor na obálce Cosmopolitanu, říká: "Vážím nejvíc, co jsem kdy vážila. A musela jsem se dostat na svou maximální váhu, abych začala milovat sama sebe." Je vzorem i pro vaše děti?
V diskuzích pod nejrůznějšími články to opravdu vře. Nesledovala jsem sice přesnou statistiku, ale opticky odhaduji, že Tess to v nich mírnou většinou vyhrála. Možná mi to tak ale přišlo z důvodu, že komentáře obhajující Tess na obálce Cosmopolitanu byly emotivnější. Její zastánci se ovšem dopouštěli klasických argumentačních klamů, jako například, že Západ čelí epidemii anorexie, a tak je v pořádku, když například londýnský starosta Sadiq Khan před dvěma lety zakázal v metru billboardy propagující prostředky na redukci hmotnosti s vyobrazenou štíhlou ženou, jak jinak než v plavkách.
Já to chápu. S nadváhou jsme bojovali nebo stále ještě bojujeme asi každý. Dokonce chápu i to, že takový billboard, kde se na vás culí ženská s dokonale vysportovaným tělem, může skutečně někomu způsobovat přinejmenším opresi. Chápu to i z toho důvodu, že mám dvě dcery, a samozřejmě mám strach, aby jednou nezačaly blbnout a přestaly normálně jíst. Má-li ale vyobrazování štíhlých lidí za účelem propagace čehokoli na svědomí davy anorektiček či anorektiků, pak se mi zdá divné, že opačný extrém je přijímán jako zcela bezproblémový, ba dokonce leckdy i opěvovaný.
Fakta hovoří jasně
Obzvláště když na stůl vyložíme fakta. Podle Světové zdravotnické organizace trpí nadváhou 40 procent světové populace, 13 procent je pak obézních. Čísla pro Evropu jsou ještě více alarmující – obézní je na starém kontinentě každý pátý. Česko přitom patří mezi „nejtlustší“ národy. Podle čerstvého průzkumu společnosti Wallmark dosahuje Body Mass Index (BMI) u českých mužů ve věku 35 let průměrné hodnoty 26,7 a u žen ve věku 24 let pak 24,9. Ideální hodnota se pohybuje mezi 18,5 a 25. To znamená, že muži i ženy v relativně časné dospělosti už mají nadváhu nebo se pohybují na její hranici.
40 procent světové populace trpí nadváhou, 13 procent je obézních. Česko přitom patří mezi „nejtlustší“ národy.
Tvrzení, že čelíme epidemii anorexie, je tedy ve světle těchto dat možné považovat za nesmysl, byť důsledky mentální anorexie vypadají daleko brutálněji a jsou viditelnější než důsledky obezity. Nezmění na tom ani sebevíce výpovědí Gábiny Koukalové o tom, jak pojídala tampóny jen proto, aby si udržela nějakou požadovanou hmotnost. A ne, o takových zkušenostech se nemá mlčet. Když už kvůli nikomu jinému, tak kvůli dětem, jež nadváze čelí v daleko větší míře, než tomu bylo například v mé generaci.
Hledejme rovnováhu
O to problematičtěji pak obálka s Tess Hollidayovou působí. Jestliže se společnost přepne z tolerance hubených až vychrtlých modelek do protipólu těch morbidně obézních, pak bychom si na obézní děti měli začít rychle zvykat. Myslíte, že to na ně nebude mít vliv? Já si tak jistá nejsem. Povím vám, co se mi nedávno stalo. Bylo to ještě před koncem minulého školního roku. Dbáme doma na to, aby se naše potomstvo stravovalo pravidelně a jakžtakž zdravě.
Reklama
Přesnější by bylo označení pestře. Jednoho rána ale naše mladší (sedmiletá) dcera odmítla snídat s tím, že se nemůže tak cpát, protože nechce být tlustá. Ve mně i v manželovi se okamžitě rozblikal maják. To sdělení pro nás bylo jak dloubnutí vidličkou do žeber. Začali jsme se vyptávat, kde dcera na taková moudra přišla a jestli jí někdo říkal, že je snad tlustá. Prý někde zaslechla, že když bude hodně jíst, ztloustne.
Jali jsme se jí vysvětlovat, že je to právě naopak. Zkrátka že když nebude jíst pravidelně a navíc málo, nafoukne se jí bříško, bude jí bolet, tělo jí neporoste, protože nebude mít z čeho. A teď si představte, že vaše dítě přijde ze školy s informací, že je naprosto v pořádku se ládovat sladkostmi, hranolky, čipsy, hutnými omáčkami s knedlíkem a vše zapíjet sladkou limonádou s bublinkami. Co mu řeknete? Aby si ještě přidalo, protože je to v pořádku? Asi těžko. A přesně o tohle se dnes bojuje na sociálních sítích a na internetu. O to, zda najdeme rovnováhu, nebo se jen od jedné zdi odrazíme k druhé.