Od poloviny devadesátých let minulého století sledovali vědci osamocenou velrybu, která cestovala Tichým oceánem a se svým okolím komunikovala na velmi neobvyklé frekvenci 52 Hz – to je zvuk jen o malinko vyšší než nejhlubší tón na tubě.

Související…

Proč tak málo známe sami sebe a proč se nemůžeme hodnotit
Milada Kadeřábková

Komunikace ostatních druhů velryb se pohybuje v rozmezí 10 a 39 Hz, její volání tak nikdy nikdo z jejího druhu neslyšel a vědci ji příznačně nazvali tou nejosamělejší velrybou na světě. Byl o ní dokonce natočen i dokumentární film s názvem Finding 52, který by měl v zahraničí letos vstoupit do kin. 

Volala, ale nikdo neodpovídal

Osamělost. Skoro sprosté slovo, doprovázené pocity izolovanosti, opuštěnosti, vyčlenění. Vědci poslední dobou mluví dokonce o „epidemii osamělosti“, jako by to byla nějaká infekční choroba. Pokud jí zrovna trpíme, na tohle slovo jsme úplně alergičtí. Děsí nás. Možná proto jsou děti za trest posílány do pokoje, aby tam byly samy, dokud se neuklidní. Dospělé bez rodiny automaticky litujeme. Zapomínáme však vnímat jeden podstatný rozdíl – totiž rozdíl mezi osamělostí a samotou. Úplně běžně mezi sebou tahle dvě slova zaměňujeme. Kdo tráví čas sám, musí být automaticky osamělý. Ale takhle to není.

  • Osamělost znamená být sám – a necítit se v tom dobře. Je to POCIT.
  • Samota znamená být sám – a být tak spokojený. Je to VOLBA.

Z toho logicky vyplývá, že podaří-li se nám dokonale zvládat samotu, logicky se pak už nikdy nemusíme cítit osamělí.

Spojení, ale sami

Od telegramu, přes telefon, mobil až k internetu… většina nejzásadnějších společenských vynálezů měla společný cíl: víc nás k sobě přiblížit. Ovšem dnes jsme už hyper-propojení. Zmáčknutím jediného tlačítka překonáváme oceány a můžeme mluvit s kýmkoli bez ohledu na to, jak jsme od sebe daleko. 

Mobilní telefony úžasně zkracují vzdálenost mezi lidmi - zároveň mezi nimi staví velmi vysoké bariéry.


Nikdy v historii jsme nebyli tak spojení. A nikdy v historii jsme se necítili tak odděleníJeden z pěti Američanů přiznává, že buď nikdy, nebo jen málokdy cítí k někomu opravdovou blízkost. A poslední studie více než 20 000 lidí zjistila, že téměř polovina z nich se cítí pořád nebo alespoň někdy osamělá. 

Technologie, které nás měly spojit, nás od sebe oddělily

V Austrálii existuje organizace, která podporuje komunitní aktivity a dala si za cíl skoncovat s osamělostí. V Česku si získala na popularitě kniha Aleše Palána a Jana Šibíka Raději zešílet v divočině, která nám přináší osm hlubokých rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. 

Pravda o osamělosti

Osamělost je vnitřní stav, který – navzdory tomu, čemu většina lidí věří – není závislý na externích faktorech. Ve skutečnosti totiž na tom, co se kolem nás děje, zase tolik nezáleží. Člověk může být obklopený lidmi, sedět v plné kanceláři, ležet v posteli vedle svého partnera, pohupovat se uprostřed roztančeného davu na párty a přitom se cítit bytostně osamělý. Přitom může být sám, tisíce mil pryč od možnosti lidského kontaktu a stále mít pocit neuvěřitelně hlubokého spojení se světem. Náš strach ze samoty je ve skutečnosti strachem z nudy.

Už neumíme jen tak být. Pořád musíme něco dělat, něčím zaměstnávat náš mozek.

Kontrolujeme náš telefon, když si ráno čistíme zuby. Posloucháme podcast v metru po cestě do práce, čteme zprávy. Pak se věnujeme práci, přes oběd mluvíme s kolegy. Večer se koukneme na seriál, sjedeme facebook a usneme se sluchátky na uších. Hlavně, abychom se neslyšeli. 

Nuda? Zakázané slovo

Už si ani nedovolíme nudit se. Děsíme se totiž toho, kam by nás tahle chvíle nudy mohla vzít. Co najednou uslyšíme v naší ničím nezaneprázdněné hlavě? V opravdovém tichu? Ztracené naděje? Sny? Stud? Strach ze selhání? Co bude, když přestanou přicházet podněty zvenčí? Uslyšíme ozvěnu zevnitř? Chceme být baveni. Neustále. Introspekce nás děsí. A vyhneme se jí neustálým rozptylováním. Ale ona nikam neodejde. Pěkně si na nás počká. Až jí konečně dáme prostor.

Říká se, že štěstí pramení zevnitř. Ale nikdo nám neříká, jak tam uvnitř sami se sebou vydržet.

Vynakládáme enormní úsilí na to, abychom naše děti naučili, jak být sociální. Chodíme s nimi na hřiště a posíláme je do školek. Říkáme jim, ať se neperou, nelžou, ať se k ostatním chovají hezky. Ale nepomáháme jim utvářet dovednost být sami a spokojení. Oceňujeme sebevědomí. Ale znepokojuje nás představa trávit ničím nerušený čas s člověkem, kterého bychom měli znát ze všech nejvíc – totiž sami se sebou.

Když jsme sami, může to být osvobozující - můžeme dělat věci, na které nám kvůli neustálé komunikaci někdy nezbývá čas.


Umění být sám

Trestat děti tím, že je pošleme samotné do pokoje? „Vždyť by to mělo být vnímáno jako odměna,“ říká Sara Maitland, autorka knihy How To Be Alone. Mělo by to znít nějak takhle: „Byl jsi opravdu hodný, tak utíkej do pokoje, buď tam sám se sebou a dělej si úplně, co chceš!“ Možná se vám stane, že po nějaké době, kterou budete trávit jenom sám se sebou, začnete panikařit. Když se však přenesete přes počáteční diskomfort, začnou vás napadat ty nejoriginálnější myšlenky. Samota vás osvobodí. Rozšíří vaše vědomí. Osvítí vás. A probudí ve vás netušenou kreativitu.

Možná začnete panikařit, ale nakonec vás samota osvobodí

Zat Rana popsal tenhle proces velmi výstižně: „Pokud se obklopíte momenty naplněnými tichem a samotou, svět se stane bohatším… začnete ze sebe sloupávat jednotlivé vrstvy a uvidíte věci přesně takové, jaké ve skutečnosti jsou. V jejich celistvosti, se všemi vnitřními rozpory a uvědomíte si, jak ten prostor uvnitř vás samých vlastně vůbec neznáte. Pochopíte, že jsou tady i další věci, kterým můžete věnovat pozornost, než jen to, co leží na povrchu.“

Jak nejlíp využít samotu

Na samotě je nejděsivější to, že si díky ní uvědomíme, jak malí skutečně jsme. Zjistíme, že svět se kvůli nám točit nepřestane. Nejsme zas tak významní. Docházíme k podobnému uvědomění jako v okamžiku smrti, a to není zrovna dvakrát příjemné. Samota vyžaduje velkou vnitřní sílu. Duchovní přiblížení se hranici smrti. Ale i tuhle schopnost můžeme trénovat. A tak, jako to platí u každého strachu, jediný způsob, jak překonat strach ze samoty, je čelit jí.

Jediný způsob, jak překonat strach ze samoty, je čelit jí.


Nemusíte to hned na začátku přestřelit. Dejte si 10 minut, pak 20, 30… den o samotě, týden nebo měsíc. V nerozptylování a nicnedělání je velká síla. Nechat nudu, aby zaplavila vaši mysl, bude zpočátku pěkně nepříjemné. A možná to dokonce bude bolet, ale za nějakou dobu bolest přejde.

Poznej sebe sama

Je pravda, že lidé se rodí proto, aby byli sociální… Ale v okamžiku, kdy se nám podaří objevit vnitřní sílu, a tahle síla dostane přednost před strachem a dovolí nám se čas od času ponořit do samoty… Tak mi věřte, že budeme žít mnohem bohatší životy. Takže poznej SÁM sebe a i SPOLU s druhými se pak budeš cítit mnohem líp.




foto: Shutterstock, zdroj: JotForm