Měli jste těžké dětství, jeden z rodičů s vámi nikdy nebyl spokojený a všechno vám vyčítal. Přesto, že jste teď nejúspěšnější z celé rodiny, stále to vypadá, že to není dost. A že to nikdy nebude dost. Řeknete-li ale cokoliv negativního před svými sourozenci, setkáte se pouze s nepochopením. Pro ně jsou máma nebo táta těmi nejlepšími lidmi na světě, kteří jim poskytují bezmeznou oporu. Kdo vidí situaci správně?
Matky, které jsou kontrolující, bojovné, superkritické nebo až narcistické obvykle vztahy mezi sourozenci ovládají. Situace je o to vážnější, když mají některé dítě raději než druhé a dávají to najevo, píše server Psychology Today. Ty děti, které si chtějí zachovat matčinu přízeň, pak jednají na úkor dobrých vztahů se sourozenci.
Já byla ta, co dělala problémy, sestra byla naše miminko a bratr byl zázračné dítě.
Takhle to může vypadat v praxi: „Naše matka byla jako loutkář a každý z nás tří sourozenců jsme měli určitou roli, kterou jsme hráli. Já byla ta, co dělala problémy, sestra byla naše miminko a bratr byl zázračné dítě. Matka vždycky potřebovala někoho, na koho mohla shodit vinu, když se něco pokazilo. A ten někdo jsem byla vždycky já, i když za to třeba mohl můj bratr. Byla jsem šokovaná, když jsem se vdala a poznala, jak má můj manžel blízko ke svým sourozencům. Já aktivně nesnáším oba dva a vídám se s nimi co nejméně.“
Za příznivých podmínek v rodině se vztahy sourozenců mohou pohybovat všude na škále od velmi blízkých po odtažité. V dysfunkčních rodinách, kde se každé dítě snaží takzvaně přežít na vlastní pěst, se ale mohou objevit jiné druhy vztahů. Skoro v každé rodině probíhá nějaký způsob „nadržování“. Pokud se tak ale děje v nefungující rodině, efekty takového přístupu mívají zničující účinky, obzvlášť když dítě, kterému je nadržováno, vidí svou matku úplně jinak než dítě, které je obviňováno.
Co je normální?
Děti mají přirozenou tendenci „normalizovat“ své zážitky neboli si myslet, že to, co se děje v jejich rodině, se děje úplně všude. V této představě zůstanou většinou až do dospělosti, kdy si začnou pomalu uvědomovat, že dané chování není OK. Anebo také v momentě, kdy nebudou schopné samy uspět v životě. K takovému uvědomění může dojít třeba během terapie, kterou jedinec vyhledá ne kvůli traumatickému dětství, ale kvůli „dospěláckým“ problémům, jako jsou třeba zkrachovalé vztahy, vztahy s emočně nedostupnými partnery a podobně.
Každé dítě podvědomě touží po lásce vlastní matky, a i když se mu jí nedostává, tak často doufá, že se karty jednou obrátí.
Ale nemusí k tomu dojít jen skrze terapeuta, ale třeba díky novému partnerovi, který si nezdravých vztahů všimne a upozorní na ně, nebo třeba sympatická tchyně, která se může chovat lépe než vlastní matka. Bohužel ne všechny děti k tomuto uvědomění dojdou. Každé dítě podvědomě touží po lásce vlastní matky, a i když se mu jí nedostává, tak často doufá, že se karty jednou obrátí. Matčino chování často kladou za vinu sami sobě.
Studie provedená v roce 1994 vědkyněmi Rachel E. Goldsmithovou a Jennifer Freydovou ukázala, že lidé, kterým bylo v dětství ubližováno (a to i velmi vážně), jsou jen málokdy schopni označit takové chování jako násilí. Děti, které byly fyzicky, psychicky či sexuálně zneužívány, mají ve většině případů problém s identifikací vlastních pocitů. Navíc ti, kterým bylo ubližováno psychicky, takové chování málokdy považují za ubližování.
Sourozenecké vztahy
Vezměme si následující příklad: dva bratři narození 15 měsíců od sebe, matka v domácnosti a úspěšný otec, který má ovšem problémy s alkoholem a často od rodiny i na celé dny zmizel. Každý z chlapců se vypořádal se situací jinak, ten mladší vzhlížel ke svému bratrovi s největším respektem a obdivem a pokračoval tak do dospělosti. Starší bratr otce zavrhl a převzal jeho roli v rodině. Když mladší bratr vzpomíná na dětství, vykresluje je velice idylicky, starší bratr je traumatizován. Jak jsou si sourozenci blízcí? Záleží na tom, kterého z nich se zeptáte.
Byla jsem matčin obětní beránek, změnila jsem se v černou ovci rodiny.
Fyzická odtažitost může udržovat sourozenecké vztahy na velmi chladné úrovni. To se může změnit v okamžiku, kdy „méně milovaný“ potomek konfrontuje rodiče ohledně nespravedlivého přístupu, ne vždy se mu však dostane uznání a pochopení. Často tak dochází k úplné ztrátě kontaktu s rodinou. Cesta k zotavení je těžká, ale proveditelná. Jak uvedla jedna čtenářka: „Byla jsem matčin obětní beránek, změnila jsem se v černou ovci rodiny. Nakonec jsem si ale uvědomila, že problém nebyl v tom, jaký druh ovce jsem byla, ale v tom, že to stádo bylo od počátku nemocné celé.“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today