#womanpower: Chlapi berou ženský v ringu naprosto v pohodě

Proč je lepší cvičit pravidelně a s mírou, než se jednou za rok v první polovině ledna zničit, jaké je to bydlet v tělocvičně, jak se mají lidé s kanceláří stravovat o Vánocích? Když chce být člověk zdravý, musí na tom neustále pracovat – a není to jen otázka pravidelného cvičení, ale také vhodného jídla nebo dostatku spánku.

Reklama

Na jedné straně jsou vrcholoví sportovci, kteří tvrdě cvičí několikrát denně, na straně druhé pak kancelářské krysy, které často „nemají čas“. „Správné řešení leží jako obvykle někde uprostřed,“ říká Pavla Kladivová, trenérka, několikanásobná mistryně v silovém trojboji, držitelka světového rekordu a stále aktivní zápasnice bojových sportů. Pavla mimo jiné provozuje i vlastní sportovní centrum Arena Pavly Kladivové.

Přichází vánoční svátky, doba hříchů v oblasti životního stylu. Pro někoho dokáže být pohled na váhu někdy okolo druhého ledna docela slušnou motivací ke cvičení…

Namotivovaných lidí je plná ulice, ale motivace bez akce je zbytečná. V prosinci se všichni dívají na motivační videa, motivační obrázky, v lednu jsou tělocvičny plné, ale ten finální krok, opravdovou změnu, udělá málokdo.

A co je tedy ten kýžený cíl?

Cvičit pravidelně a dát si reálné cíle. To je jako s prací. Chodíte tam každý den a přijde vám to normální. S cvičením je to to samé. Vy de facto pracujete sami na sobě. A také je potřeba začít piánko – zničit se na tréningu není cesta. Když vás bude cvičení bolet, nebudete mít moc chuť se do gymu vracet.

Správný trénink ale musíte přece cítit.

Cítit ano, neměl by ale bolet. Ukazatel dobrého tréninku není to, že dva dny nebudete chodit. Měl by spíš ukázat, že se dlouhodobě zlepšujete, že se cítíte líp, že se vám tvaruje tělo. Spousta lidí se ale takhle likviduje ráda, a to není dobře. Každá těžká práce je stres – což je v pohodě, pokud to nepřesáhne určitou hranici.

Dřív nebo později si řeknete, „ježišmarja, už zase musím jít cvičit“, a to je začátek konce. Cvičení by vás mělo bavit.

Ale když budete ve stresu dlouhodobě, bude se ve vás hromadit kortizol, jeden z nejhorších hormonů, který vám brání v úpravě váhy nebo třeba v kvalitním spánku. Stresu má každý dost i mimo sport, a pokud se budete nervovat i v gymu, dřív nebo později si řeknete, „ježišmarja, už zase musím jít cvičit“, a to je začátek konce. Cvičení by vás mělo bavit.

Všechno by tedy mělo mít svou míru. Vy sama ale jdete dost často do extrémů.

No to je přesně ten destruktivní vrcholový sport. Za ty roky jsem už ale taky trochu zmoudřela, ovšem občas si ten hodně těžký trénink ráda dám – ovšem druhý den pak mám volno, nebo si zajdu do sauny. Jednou za čas si udělat výzvu je naprosto skvělé, pokud na to máte připravené tělo. Nesmíte jít ale z nuly na sto. Ale chápu, že se to stává – lidi jsou šťastní, když jsou vyřízení, tak to prostě v přírodě funguje. Je historicky dáno, že když se vám něco povede, když si sáhnete na dno a potom zvítězíte (ať už obrazně nebo doslova), vyplavují se vám endorfiny a máte z toho radost. Znali to už pralidé, byli šťastní, když něco ulovili nebo před něčím zdrhli. A v gymu je to podobně. Docvičíte a máte spoustu endorfinů.

Jak se vlastně stravujete? 

Hodně let jsem jedla low carb, tedy malé množství sacharidů, středně bílkovin a poměrně dost tuků. Tahle strava mi vyhovovala hodně dlouho, ale časem jsem její potenciál pocitově vyčerpala a měla potřebu se posunout dál. Aktuálně jím mnohem více, dopřávám si i více sacharidů, na což jsem se po těch letech musela adaptovat, ale v rámci obecného pojetí bych se asi do tabulky low carb stále vešla. Testuji nové potraviny a zkouším, co mi vyhovuje. Tak trochu teď objevuji nový svět a docela mě to baví. Důležité ale je, že jím zásadně čisté potraviny, velmi si vybírám zdroje a nejdůležitější je pro mě vždy kvalita.

A co když budu mít potravinovou alergii? 

Nejsnadnější způsob, jak s tím pracovat, je tyto potraviny na nějaký čas úplně vynechat. Samozřejmě je to individuální, a pokud má někdo z ořechů anafylaktický šok, asi bude postupovat jinak než já, nicméně já na půl roku vynechala vejce a pak je postupně a velmi pomalu začala do svého jídelníčku zpět zařazovat. Dneska s nimi opravdu nemám sebemenší problém.

Ještě se vrátím ke svátkům. Co mám dělat, když chci jíst zdravě, přijdu k rodičům na návštěvu a máma mi naservíruje řízek se salátem? Mám odmítnout?

Kdepak, to si musíte užít! Máte chuť na řízek, tak si to dejte – navíc, maminkám se neodmlouvá... Ať už to trvá den nebo i týden, dávejte si, na co budete mít chuť. Tělo to kopne a dostane nový impuls. Když to pak vykompenzujete a žijete zase zdravě, tak se nic nestane.

Jak by měla taková kompenzace vypadat? Tvrdá dieta a tvrdé cvičení?

Já nejsem zastánce diet. Ony fungují, vy samozřejmě zhubnete. Ale neměli byste si přitom ublížit, což se vám s některými dietami nejspíš povede. Výživu i trénink si musíte nastavit tak, aby obojí bylo dlouhodobě udržitelné, aby vám to vydrželo třeba deset let. A pak nevadí, když budete o Vánocích nebo třeba o dovolené jíst, co vás zrovna napadne.

Takže mluvíme o „úpravě jídelníčku“, což je vlastně taky dieta.

Lidi by se měli naučit jíst správně, najít si svůj systém. Neexistuje dieta, která sedí každému. Nemá smysl jíst něco, co vám nechutná. Pokud to vnímáte jako nepřirozené, je to špatně, navíc to nikdy nevydrží dlouho. Člověk si může najít svůj systém, jak v jídle, tak v cvičení. V jídle je potřeba zkoušet zdravé varianty a najít si tu, co vám vyhovuje, případně si nechat poradit od zkušenějších. Co se cvičení týče, když má někdo s něčím problém, potřebuje to kompenzovat. Když má špatnou mobilitu, musí se víc soustředit na mobilitu.

Nemá cenu přetěžovat tělo tím, že do něj pořád házíte palivo a ono ho musí pořád zpracovávat.

Neexistuje program, který můžete nasadit všem. Já mám třeba ráda jednou za čas půsty. Taky hodně poslouchám své tělo, třeba od večeře do snídaně nejím 12 hodin vůbec. Ranní trénink dávám na lačno a snídám až po něm. Naopak po večerním tréninku se najím vždycky. Je dobré dát orgánům a zažívacímu traktu čas na odpočinek. Dřív se říkalo, že se má jíst pětkrát denně, dnes víme, že je to nesmysl. Nemá cenu přetěžovat tělo tím, že do něj pořád házíte palivo a ono ho musí pořád zpracovávat.

Kolik jídel má tedy člověk vlastně jíst?

Stačí snídaně, oběd a večeře.

A svačinky… Jablko třeba?

Když máte hlad, tak jo. Ale měl byste mít ty tři jídla tak vydatná, že hlad mít nebudete.

Tohle radíte i lidem, kteří u vás cvičí? Kdy vlastně vaše Arena vznikla?

V roce 2013 jsem profesionálně vzpírala, byla jsem zaměstnána jako sportovec pod ministerstvem vnitra. Učila jsem taky crossfit, ovšem problém je v tom, že jako při každé módní vlně s tím byla spojená komerce. Někteří trenéři prostě vyberou od lidí prachy a je jim jedno, co se s nimi stane, oni stejně přijdou nějací další…

V Aréně nejsou žádné stroje. A modelky se u nás asi moc dobře cítit nebudou.

Už tehdy jsem se hodně zajímala o funkční trénink a kompenzační věci, tak jsem se splašila, prodala byt, auto, prostě všechno, co jsem měla, a v roce 2013 jsem nakoupila činky. První Arena stála v Nuslích, ve staré tovární hale, a byla to hrozná divočina, já jsem v tom gymu tehdy i bydlela. Ráno jsem prostě vstala a byla jsem v práci.

Jak často trénujete?

Třikrát denně téměř každý den – v neděli mám tréninky jen dva, sobotu si snažím nechávat volnou, zkouším se věnovat něčemu jinému než sportu. Většinou stejně skončím u nějakého aktivního odpočinku, nebo dodělávám resty z práce.

Jak se vám podařilo obstát v konkurenci fitek, kde se právě ti, co se pokoušejí zhubnout, přetahují o řady nablýskaných strojů s modelkami?

V Areně žádné stroje nejsou. A modelky se u nás asi moc dobře cítit nebudou. V tom prvním gymu jsme měli dokonce oprýskané stěny, moc jsem to nezvládala. Všechny tréninky jsem vedla sama, taky jsem dělala uklízečku, recepční, účetní, údržbáře, no prostě všechno. Dnes mám pod sebou přes 30 trenérů.

Ani dneska to v Areně ale nevypadá jako v klasickém fitku...

Já mám tyhle oldschool gymy ráda. Vyrůstala jsem v Sokole, kde jsme pracovali hodně s vlastní váhou – a také jsme třeba cvičili s kettlebellem daleko dřív, než to u nás začalo být populární – tenkrát se tomu říkalo bulina. Arénu jsem vlastně založila natruc. Chtěla jsem dělat opravdový funkční trénink, což je dnes hodně znásilňované spojení. Funkční cvičení je ale vlastně všechno, co vám pomůže lépe fungovat v normálním životě. Je to cvičení bez strojů, s vlastním tělem, které zlepšuje mobilitu a funkci těla.

Kolik lidí chodí do Areny nárazově, a kolik tam vydrží?

Snažíme se nastavit cenovou politiku tak, abychom podporovali dlouhodobé plány. Jednorázové vstupy jsou dražší, roční program vyjde podstatně líp. Snažíme se lidem přizpůsobit a být friendly, takže jim stopneme permanentku, když jedou na dovolenou, nebo když mají zdravotní problémy. Pro nás i pro ně je ale lepší, když chodí dlouhodobě, protože na nich můžeme spáchat víc práce. Ale sezónní výkyvy tam pochopitelně jsou – klasicky před Vánocemi a před prázdninami.

Mobilita je často přehlížená – lidé přijdou do tělocvičny a začnou zvedat obří váhy…

Mobilita je hrozně důležitá, lidi si můžou i ublížit, když ji nemají dostatečně rozvinutou. Nejvíc je to vidět na crossfitu. Lidi z kanclů se seberou, jdou cvičit módní crossfit a rvou činky nad hlavu na sílu, což může být velký průšvih. Je to často hra s egem, lidé to chtějí dělat, protože to viděli na YouTube a je to děsně populární. Občas je těžké jim vysvětlit, že na to nejsou připravení a musí na sobě nejdřív trochu zamakat. Lidé chtějí všechno hned a vůbec si neuvědomují, že roky své tělo nechávali chátrat a najednou po něm chtějí výkony, které podávají cvičení atleti. Když na sobě člověk maká, dokáže fakt cokoli, ale někdy to prostě trvá.

Nikdy mi nikdo nedával najevo, že pro mě bojové sporty nejsou vhodné. Chlapi berou ženský v ringu naprosto v pohodě.

Kromě mnoha dalších bojových sportů a cvičení jste také zápasnicí MMA. Není ten sport trochu módní vlna?

Je to nejrychleji rostoucí sport na světě. A samozřejmě to teď zrovna móda je, stejně jako to dřív byl crossfit nebo zumba. MMA v gymech táhne hromadu lidí. Jedu tramvají a poslouchám, jak se lidi baví o Connoru McGregorovi. Za mě je to super, že se ten sport dostává mezi lidi. A samozřejmě se mi to líbí. I sport, jako je MMA, lze dělat na kondiční úrovni, takže bych se té popularity opravdu nebála, ale oproti zumbě je to přece jen sport. 

Občas si vybíráte extrémy i v rámci extrémních sportů… Co je to třeba „hand on hand“?

Boj rukopašny, speciální ruský styl. Máte speciální rukavice „na Spocka“, máte v nich dva a dva prsty u sebe. A navíc je v nich písek, takže jsou strašně tvrdé. Soupeře si můžete chytit za kimono a bouchat do něj, to je velká legrace. V postoji je to fullcontact, kopete od pasu nahoru. A je to strašná rasovina, nikdo to nechce dělat. Takže na tyhle akce jezdím já a moji kamarádi. 

Dal vám někdo někdy najevo, že jsou věci, které žena nemá dělat? Třeba bojové sporty?

Já jsem vždycky dělala sporty, které pro ženy nejsou příliš typické, třeba vzpírání nebo silový trojboj. Nikdy mi ale nikdo nedával najevo, že to pro mě není vhodné. Chlapi berou ženský v ringu naprosto v pohodě. Já jsem ženská, cítím se být jako ženská a nemám s tím problém. Když se s klukama bavím, spíš si stěžujou, že jejich holky pořád něco melou a že je to tím, že nemají co dělat. Nemají koníčky, neumějí si najít zábavu, a proto kritizujou ty ostatní.

Kamarádka tomu říká čubčí svět. A tyhle ženy mě budou rozhodně kritizovat vždycky víc než chlapi. Budou říkat: ježišmarjá, ona je ženská a má svaly, je potetovaná a mlátí se v ringu. Když si třeba vezmu v létě tílko a šortky, chlapi se normálně koukají a ženský dělají nafrněné ksichty… To člověk vůbec nebere v potaz. Já dělám, co mě baví, a chci to dělat. Spousta žen používá ženské zbraně, pro chlapy je někdy těžké se v tom zorientovat.

Kritizovat ženy za to, že dělají mužské věci, je už přežité.

Sport je důležitý v tom, že člověka vychovává. A když jdu učit chlapy – a že jsem trénovala velikánský chlapy – tak mám respekt. Oni vidí, že něco umím, a nikoho nenapadne, „to je ženská, tu nebudu poslouchat“. Kritizovat ženy za to, že dělají mužské věci, je už přežitý. To se dělo dříve.

Jak vlastně zvládáte souběh kariéry profi sportovkyně a vedení několika gymů?

Dost těžko :) Rozhodně by se mi líbilo více spát, méně času trávit na cestách v metru, tramvaji, autě a jiných (především veřejných) dopravních prostředcích. Nic jiného, než svůj sport a práci nestíhám. Buď cvičím, pracuji, připravuji jídlo (a jím), nebo spím. Už jsem si našla svůj režim, první tréninky mívám velmi brzy ráno a z posledního tréningu se často vracím domů v noci. Ale mám jasnou vizi a jdu si za svým snem. Nemelu, nezůstávám u motivačních obrázků, ale skutečně makám, žiju to!

Rozhovor s Pavlou Kladivovou je první částí seriálu #womanpower. Flowee v něm bude představovat úspěšné ženy, ze kterých si může vzít příklad kdokoliv.

foto: Tomáš Železný, zdroj: Arena Pavly Kladivové