Rozhovor: To, že by byl hospic „úplný konec“, je fáma

Říká se, že smrt je přirozenou součástí života, málokdo ji tak však doopravdy bere. Zatímco dříve lidé umírali doma mezi blízkými, dnes více než polovina lidí končí svůj život v nemocnicích či domovech důchodců. Přitom téměř 80 % dotázaných si podle průzkumu STEM/MARK pro organizaci Cesta domů přeje zemřít doma. K tomu, aby bylo toto přání vyslyšeno, pomáhají právě hospicová zařízení a organizace, které umožňují péči o nevyléčitelně nemocné a umírající v jejich přirozeném prostředí. Nabízí podporu nejen jim, ale i jejich blízkým.

Denisa Mlčochová v Cestě domů pracuje jako kmenová lékařka. Přestože se podle svých slov stará především o zdravotní služby, zná své pacienty a ví o jejich potřebách. A někdy i posledních přáních. Právě o těchto „věcech“, které by nám měly být přirozené a blízké, ale nejsou, jsme se bavily.

Jaký je podle vás pohled společnosti na umírání? Je smrt stále tabu?

Z mého pohledu se to mění. Téma smrti a otázka, jak a kde zemřít, je stále aktuálnější, společnost v tomto dospěla. Velkou roli hrají i média, která berou otázky konce života vážně.

Často se mi zdá, že to, jaký život kdo žil, hodně odráží to, jak umírá.

A pak zcela objektivně i Cesta domů. Pamatuji si už z dob studií medicíny, že to byla organizace, která ve mně zájem o tuto tématiku probudila.

Vybrala jste si na první pohled nelehkou práci s umírajícími... Co vás na ní nejvíc zajímá?

Vlastně všechno – od komunikace s nemocným přes práci v týmu až po specifickou medikaci a potřeby umírajících. Výjimečné je to právě v tom, že se jedná o závěr života. Lidé většinou odhodí všechny své masky a jdou až k dřeni sebe samých. Často se mi zdá, že to, jaký život kdo žil, hodně odráží to, jak umírá.

Vážně nemocní lidé asi kromě fyzických potíží řeší i ty psychické...

Určitě, psychické potíže v životě s nemocí hrají velkou roli. Ať už se jedná o úzkost, strach, depresi nebo existenciální otázky a z nich plynoucí obavy. Ani bolest nemá jen rozměr fyzický, může být stejně tak psychická.

Jak psychicky náročné je naopak s těmito lidmi komunikovat?

Záleží na konkrétní situaci, někdy to psychicky náročné je. O to víc je nutné znát sám sebe, své hranice, emoce a neustále na sobě v tomto směru pracovat. Je velmi obtížné poskytovat psychickou podporu bez porozumění vlastnímu životu.

K čemu své životy pacienti nejčastěji směřují, když už není možné se upínat na léčení nemoci?

Někteří se obracejí ke stopám, které na tomto světě zanechali, a pojímají smrt jako završení života nebo směřují vertikálně. Jiní se uzavírají a zlobí se na svou nemoc.

Jsou i pacienti, kteří dokončují díla, která mají rozdělaná, a vyslovují dosud nevyřčené věci. Někdy ale pacienti bojují až do poslední chvíle a věří, že se stane zázrak a na jejich onemocnění se najde lék.

O čem nejčastěji lidé v závěru života přemýšlejí? Čeho třeba litují?

Myslím, že lidé nejčastěji přemýšlejí a reflektují to, jak žili své životy. Někdy se ale stane, že na to nemají sílu, pak se jen soustředí na přítomný okamžik a třeba jen na to, aby se jim dobře dýchalo nebo pohodlně leželo. Co se týká lítosti, je to tak niterná a specifická věc každého člověka, že si ji netroufám zobecnit.

Přemýšlejí vaši pacienti o náboženských otázkách?

Mnozí samozřejmě ano a u většiny to pramení z jejich předchozí víry. Jsou ale i lidé, kteří se s vírou potkávají až v těžké nemoci.

A co s nimi dělá prostředí jako takové? Předpokládám, že většina lidí si asi přeje umírat doma...

Ano, vyplývá to i z výzkumů veřejného mínění, podle kterých si v domácím prostředí přeje umírat až 78 % dotázaných. Podle údajů ÚZIS však ze 107 750 zemřelých v roce 2016 zemřelo přes 65 % lidí na nemocničním lůžku či lůžku následné péče.

Pro pacienty je důležité nemít bolesti, být v čistotě, rozloučit se s důležitými lidmi, mít vypořádané finanční záležitosti, zachovat si důstojnost, ale třeba i smysl pro humor.

V  domácím prostředí zemřelo 20,9 % lidí, ale velká část z  nich zemřela náhle a „neočekávaně“. V  lůžkových hospicích to bylo asi 2,5 % nemocných a v péči mobilních hospiců jen asi 1,5 %.

Mají umírající ještě další specifické potřeby?

Tady bych použila výsledky studie z roku 2009, které se shodují i s mými zkušenostmi. Pokud uvedu ty hlavní, pak je pro pacienty důležité nemít bolesti, být v čistotě, rozloučit se s důležitými lidmi, mít vypořádané finanční záležitosti, zachovat si důstojnost, ale třeba i smysl pro humor.

Jak by s umírajícím člověkem měli rodinní příslušníci komunikovat?

Vždy je důležité vědět, co si přeje sám nemocný, a od toho komunikaci odvíjet. Často rodinám říkám, že jsou to ony, kdo znají nemocného a jeho potřeby nejlépe a vědí tedy, jak s ním nejlépe mluvit. Pravdou ale je, že se někteří blízcí bojí komunikovat o závažnosti nemoci, mají strach, že tím nemocného zbytečně zatíží. Přitom většina pacientů o vážnosti svého stavu ví. I výzkumy ukazují, že nemocný si přeje znát pravdu ve více než 90 % případů.

Je ale paliativní péče v domácím prostředí finančně dostupná?

Ano. V případě mobilního hospice Cesta domů, kde pracuji, činí příspěvek nemocného 200 korun na den péče. Letos navíc došlo ke změně úhrady zdravotní části naší péče pojišťovnami. V současné době tuto část, po zařazení nemocného na základě předem daných kritérií, hradí všechny pojišťovny.

Příspěvek od nemocného se potom sníží na 100 korun na den, a pokud zařazen není, zůstává původní částka. V momentě, kdy by pro někoho bylo i tohle dost, lze žádat o prominutí celé sumy. Mimochodem, komplexní hospicová služba obsahuje i další složky, na které je stále třeba získávat prostředky z darů a grantů.

V jakých případech byste péči o umírajícího v domácím prostředí nedoporučila?

V momentě, kdy je nemoc hodně pokročilá a umírající nemá nikoho, kdo by pečoval. Nebo v okamžiku, kdy rodina od počátku udává, že se z jakéhokoliv důvodu doma starat nemůže.

Jsou nějaké časté fámy, které o paliativní péči kolují?

Ano. Třeba, že hospic znamená úplný konec a je jen pro bohaté nebo pro věřící. Nebo že lidé nechtějí slyšet špatné zprávy a chtějí žít co nejdéle. A taky, že opioidy, tedy silné léky na bolest, zkracují život a dávají se jen umírajícím.

Jak se poté, co jste začala pracovat v paliativní péči, změnil váš osobní postoj ke smrti a umírání?

Smrt je pro mě přirozenější, méně vzdálená. Ráda bych řekla, že vědomí smrti je pro mě katalyzátorem vývoje, ale pravda je taková, že někdy se v mém životě odrazí a jindy ne. Co se ale pro mě stalo hmatatelné díky umírání našich pacientů a za co jim jsem nesmírně vděčná, je to, co popsal Viktor Frankl: „Smysl života vyplyne mnohdy až na smrtelné posteli.“

Reklama

To ale předpokládá, že jsme během života dostatečně rozpoznali smysl konkrétních situací, pochopili výzvy a uskutečnili je. Umírání je tedy pro mě často mnohem více o životě než o smrti.

foto: Jan Šilar, Linda Tichotov, zdroj: Cesta domů