Rozhovor: Každý by měl aspoň jednou za den pocítit, že je důležitý

Domov pro seniory Sue Ryder najdete u rušné silnice v pražské Michli. Přesto působí jako oáza klidu. Malý dvorek plný zeleně, houpačky pro vnoučata a restaurace v přízemí, kde po večerech hraje živá hudba. Osazenstvo tančí nebo živě diskutuje a vypadá to, že se všichni dobře baví.

Ne každý důchodce má ale to štěstí, že může čas trávit s vrstevníky nebo rodinou. Podle německého Centra pro otázky stárnutí se každý desátý člověk ve věku nad 40 let cítí osaměle. Ředitel Sue Ryder Matěj Lejsal se domnívá, že na vině je hned několik faktorů.

Udržovat vztahy vyžaduje energii a ve stáří vám najednou nestačí síly.

„Ve stáří vám přirozeně ubývají vrstevníci. Vnímám to u svého tatínka, kterému je 74 a umírají mu kamarádi i sourozenci. A pocit ztráty nejbližších může být velmi silným zdrojem pocitů osamění. Druhá věc je fyzická izolovanost od světa. Udržovat vztahy vyžaduje energii a ve stáří vám najednou nestačí síly na to, abyste došli do hospody nebo do klubu. Myslím, že svou roli hraje i častější stěhování mladé generace, a tedy fyzická vzdálenost.“

Pocity samoty seniorů netrápí ale jen je samotné, ale i jejich děti, takzvanou sendvičovou generaci. Na jedné straně cítí závazky ke svým rodičům, na straně druhé často nemají dostatek času ani na vlastní rodinu. Nejen o tom, jak toto dilema řešit a proč je tak důležitá mezigenerační komunikace, jsme si s Matějem Lejsalem povídali právě v domově Sue Ryder.

Deník Daily Mail vydal studii, ve které se píše, že staří lidé potřebují vidět své příbuzné minimálně třikrát týdně, jinak se cítí osaměle…

Tomu naprosto věřím, mám to odžité z pohledu vlastní babičky. Mnoha starým lidem navíc nejde jen o fyzický kontakt, ale když se za nimi někdo zastaví, je to pro ně signál, že jsou pro něj důležití. A často ani nezáleží na délce času, který s nimi strávíte, ale spíš na jeho kvalitě. I „pouhých“ 20 minut, kdy druhému dáte plnou pozornost a pocit důležitosti, je mnohem lepších než několik hodin, kdy budete u něj v bytě uklízet, nebo se dívat na televizi.

Stejně mi třikrát týdně přijde hodně, dnešní generace mají mnohdy málo času i na vlastní děti.

Ano, jedna věc je fyzická blízkost a druhá je velikost rodiny a to, jak funguje. Pokud jste jediný potomek a vaši rodiče navíc nežijí spolu, pak představa, že byste měla každého z nich vidět třikrát týdně, zní jako velká zátěž. Já mám štěstí, že mám dvě sestry, které mají také děti, a žijeme v jedné vesnici, takže za našimi rodiči přijde někdo každý den. Ale pokud to není možné realizovat, pak někdy může stačit i jen obyčejný telefonát, kterým ukážeme, že jsme si na druhého vzpomněli.

Často se na nás neobrací jen senioři, ale právě i jejich blízcí, kteří vnímají svou odpovědnost vůči starým rodičům i svým dětem.

Třeba v naší rodině jsme to také řešili, protože požadavek od babičky vidět nás co nejčastěji přicházel velmi intenzivně. Vyvstalo tedy dilema, jak zajistit, abychom jí tu potřebu naplnili a zároveň mohli fungovat v běžném životě. A ukázalo se, jak náročné je se uvnitř rodiny domlouvat a dodržovat určitý rytmus, kdy jsme si vlastně rozdělili „služby“ a věděli, kdo tam kdy půjde.

Na jednu stranu to zní zvláštně, ale na druhou máte jistotu, že se za ní každý den někdo zastaví. Myslím, že někdy ta potřeba, kterou průzkum popisuje, je naplnitelná, ale nese s sebou nové nároky na koordinaci v rámci rodiny a je to něco, na co si musíme zvyknout. Zároveň chápu, že v určitých případech to realizovatelné není.

Setkáváte se často s tím, že příbuzní seniorů toto dilema řeší?

Ano, často se na nás neobrací jen senioři, ale právě i jejich blízcí, kteří vnímají svou odpovědnost vůči starým rodičům i svým dětem. Je to náročná situace a tlak z obou stran, proto se těmto lidem také říká „sendvičová generace“.

A jak k tomu přistupují?

Někteří se tváří, že ten problém neexistuje, a snaží se ho odžívat jen uvnitř sebe, což pak třeba někde „vyvře“. Pak jsou lidé, kteří sami sebe obětují. V obrovské ochotě a opravdovém zájmu jim dojdou síly, protože sami sebe „rozdají“. Ale postupně přibývá i těch, kteří jsou ochotni o tom tématu mluvit a hledat kompromisy, což je velmi důležité.

Ve stáří může člověk působit ještě odmítavěji a svou osamělost si nese dál.

Četl jsem rozhovor s hercem Janem Kačerem, který říkal, že smířit se s tím, že člověk stárne, je samo o sobě dost náročná disciplína. A navíc se kolem něj vyskytuje mnoho lidí, kteří mají přesnou představu o tom, jak by měl své stáří prožít, přičemž jejich představy se nezřídka od těch jeho značně liší. Myslím, že se s tím může člověk setkat, že chce pro své rodiče, aby pěkné prožili důchod, ale nezeptá se, co si o tom myslí oni a co je pro ně důležité.

Mluvit o potřebách starých rodičů musí být někdy těžké, třeba téma závěru života.

Mám za to, že z jednoho výzkumu, který dělala nezisková organizace Cesta domů, vyplynulo, že asi 80 % lidí má zájem o svém stáří mluvit, ale zároveň jen 20 % k tomu dostane příležitost. Takže tato témata jsou stále tabu a je to velká škoda.

Pokud člověk trpí pocity osamění, může být domov pro seniory řešením?

Myslím, že je to případ od případu. Kolegyně třeba říká, že když je člověk starý, tak to ještě neznamená, že je hodný. A mnoho lidí tím, jak prožili velkou část života, od sebe hodně blízkých odehnali. Spravovat to pak v pokročilém věku může být nesmírně náročné. Psychologové mluví o tom, že osobnostní rysy se časem spíš obrušují a zůstávají ty nejhrubší, tudíž ve stáří může člověk působit ještě odmítavěji a svou osamělost si nese dál.

Lidé, kteří jsou napojeni na nějakou síť služeb, už vlastně nejsou zcela osamělí a mohou budovat nějaký vztah.

Pak jsou lidé, kteří jsou odříznutí od společnosti třeba ze zdravotních důvodů, schody v bytě jsou pro ně najednou nepřekonatelný problém. Těm samozřejmě může pomoci přestěhování do domu, který tyto bariéry odstraňuje.

Sue Ryder není jen domov pro seniory, všimla jsem si, že máte i mnoho dalších aktivit…

Protože se potkáváme s lidmi, kteří řeší stárnutí svých blízkých, dali jsme dohromady portál Neztratit se ve stáří, který v zásadě dává inspiraci těm, kteří začínají téma stárnutí řešit, a to své nebo svých blízkých.

Je tam například tématika nakládání s majetkem, život s demencí a podobně. „Sendvičová generace“ tam určitě najde mnoho odpovědí. Nedávno jsme také slavili 20. narozeniny, tak jsme vymysleli projekt Dárek pro Sue Ryder. Stačí pár kliknutí a můžete podpořit lidi, kteří jsou závislí na pomoci někoho jiného..

Podobný je projekt Ježíškova vnoučata, který běží už třetí rok. V čem vidíte největší přínos těchto aktivit?

Za prvé v tom, že vůbec upozorňují na téma osamělosti ve stáří. Navíc lidé, kteří jsou napojeni na nějakou síť služeb, už vlastně nejsou zcela osamělí a mohou budovat nějaký vztah, i když je to třeba „jen“ s pečovatelem. Klíčová otázka je spíš to, jak najít lidi, kteří jsou sami a ještě o nich nikdo neví. Je tedy na každém z nás pozorovat, zda v našem okolí, třeba v domě, kde žijeme, někdo takový není.

Říká se, že osamělost je něco jiného než samota. Jak si osamělost vykládáte vy?

Osamělost je pro mě hodně spojená s tím, že máme pocit, že na nás nikomu nezáleží. Pak je hodně těžké hledat smysl života. Proto také rakouský vědec Erwin Böhm, který se celý život zabýval ošetřovatelstvím, říká, že každý by měl alespoň jednou denně zažít pocit, že je pro někoho důležitý.

Reklama

A to je to minimum, co by každý z nás mohl udělat. Může to být formou vlastní návštěvy, nebo někoho poprosíte o pomoc, i když víte, že to druhému přidělá spoustu starostí, a pak si vyslechnete květnatý příběh o tom, jak komplikované to bylo. Myslím, že nejen během Vánoc je k takové pomoci mnoho skvělých příležitostí.

foto: Michaela Cásková, zdroj: Sue Ryder