Relaxace je v digitálním světě stále obtížnější. Pokud se o ni lidé nesnaží pohybem, který ale musí být natolik intenzivní, aby se pořádně zapotili a vybili ze sebe to, co se jim přihodilo během těžkého pracovního dne, nevědí vlastně, co mají ve volném čase dělat. A tak se mnozí po příchodu domů ocitají na pohovkách a jen tupě zírají do jedné z mnoha obrazovek, které dnešní technologický svět nabízí.
Jenže člověk si potřebuje odpočinout i od obrazovky. Potvrzují to také statistiky magazínu Forbes, které uvádějí, že potřeba jednoduchého prostředku, který by umožnil relaxaci, se vyjevuje v loňském nárůstu kusů dospělých omalovánek čekajících na vytištění. Stejně se vyjadřuje The Guardian, který informuje o skutečnosti, že v roce 2017 narostl až o nějakých 13 procent prodej knih poskytujících rady, jak se naučit žít v hektické době. O tomtéž vypovídá i vzrůstající obliba mega trendu v podobě meditační aplikace Headspace, která byla v uplynulých měsících nesčetněkrát stažena.
Člověk ví, že potřebuje odpočívat, ale zapomněl, jak se to dělá.
Podle zprávy britské vládní komunikační společnosti Ofcom je dnes většina lidí ve Velké Británii závislá na digitálních zařízeních a potřebuje neustálé připojení k internetu. Až 78 procent Britů vlastní mobilní telefon, což se týká 95 procent jedinců mladších 24 let. Tyto telefony pak kontrolují průměrně každých 12 minut, přičemž 54 procent z dotazovaných má pocit, že je takové počínání omezuje ve vztahu s rodinou a přáteli a 43 procent vnímá, že tráví moc času na internetu. Co z toho plyne? Člověk ví, že potřebuje odpočívat, ale zapomněl, jak se to dělá. Stejná zpráva Ofcomu říká, že sedm z deseti lidí nikdy nevypne. Prostě nevíme, jak na to.
Jak vlastně relaxovat?
Popisovaného jevu si ve své praxi stále více všímá i klinická psycholožka Rachel Andrewová. Jak řekla pro Guardian, za posledních pět let zaznamenává vyšší návštěvnost pacientů ve věkovém rozmezí od 12 do 70 let, pro které je obtížné relaxovat. Původce potíží je stále stejný – technologie, telefony, pracovní maily a sociální média. Andrewová tento jev popisuje jako disociaci, tedy situaci, kdy je mysl již tak vyčerpaná a přemožená, že se vymaní ze situace, aniž by si uvědomovala, co vlastně dělá, a aniž by si to později pamatovala. „Někdy lidé popírají, že se nezajímají o to, na co se dívají, ale když se jich zeptáte, nejsou schopni vám říci, čemu se věnovali poslední půl hodinu,“ přibližuje.
Podobných věcí si všímá i psychoanalytik David Morgan, který pro Guardian tvrdí, že mlčenlivé pohlcení obrazovkami chytrých zařízení je pro mnohé důvodem a důsledkem skutečnosti, že nevědí, jak trávit čas se sebou. Bojí se toho – ticha, samoty a klidu – a tak ustavičně hledají umělé rozptýlení, které je odvádí od nich samých a skutečný odpočinek tak vlastně znemožňuje.
Cestou digitálního pekla
Prvním a nejdůležitějším bodem nápravné cesty zpět do časů, kdy jsme uměli odpočívat s knihou nebo partnerem, je uvědomění si problému. Dalším krokem je podle Morgana psychoterapie, která ukáže, že prostředkem k obnovení přístupu k sobě samému je koncentrace.
Každý si řekne, čemu by se chtěl věnovat jednu hodinu, a ostatní se podřídí.
„Terapeutický prostor je opakem rozptýlení – je to koncentrace. Když lidé přijdou do mé ordinace, často říkají, že je to poprvé, kdy cítí, že se jedná o místo, kde mohou utéci od věcí,“ popisuje. A onu znovuobjevenou koncentraci je potom třeba zacílit takovým směrem, který nás bude vnitřně kultivovat a rozvíjet.
Pomůže inspirace
Nina Grunfeldová, zakladatelka organizace Life Clubs, která pomáhá lidem žít naplněnější život, radí trávit čas s rodinou a přáteli, s nimiž si můžete zahrát uvolňující hru: Každý si řekne, čemu by se chtěl věnovat jednu hodinu, a ostatní se podřídí. Může se jednat o procházku, společenskou hru, vzpomínání na vtipné zážitky, relaxace u šálku dobré kávy, předčítání… Cokoliv, co vás napadne a co ve vás bude evokovat pocity pohody a uvolnění.
„Tímto způsobem všichni dostanou prostor pro sebevyjádření a zároveň získají inspiraci od ostatních. Je to velmi uvolňující a nemusíte celý den přemýšlet nad tím, co vlastně budete dělat,“ říká Guardianu Grunfeldová.
Jo, to tenkrát...
Inspiraci podle Grunfeldové nemusíte hledat jen u ostatních, ale třeba i u sebe sama. Vzpomeňte si, co jste rádi dělali jako děti – podívejte se na staré fotografie, poptejte se u příbuzných. „V životě každého jsou témata, která od malička vnitřně preferujeme, a pokud nám v dospělosti schází, nejsme potom úplní,“ vysvětluje. Pokud jste třeba v dětství milovali hraní na pískovišti, možná budete chtít zkusit keramiku. Jestliže jste si rádi hráli na kuchaře nebo pekaře, realizujte se v kuchyni.
Reklama
Experimentujte s pohledem na svět novým způsobem, staronovýma dětskýma očima. A pokud jste úplně bezradní, radí Grundelfeldová trávit co nejvíce času v přírodě. Ta nezklame nikdy.
foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian