Dokument o Michaelu Jacksonovi Leaving Neverland, o němž se nedávno zmínil i pořad 168 hodin České televize, vypráví příběhy dvou mužů, kteří mluví o tom, jak byli v dětství Jacksonem opakovaně zneužíváni. O Jacksonově vině a nevině se vedou spekulace už celá desetiletí. Ať už je to tak či onak, dokument opět rozvířil debatu, zda pedofilové patří „preventivně“ za mříže, nebo se jedná o nemocné lidi, kteří potřebují pomoc.
Pedofilii ze zcela jiného úhlu pohledu představuje veřejnosti celovečerní film režisérky Veroniky Liškové Danielův svět. Vypráví příběh umělce, homosexuála a pedofila Daniela, který je zamilovaný do mladého chlapce. Lišková dokumentuje, jak se s chlapcem se svolením rodičů stýká a co prožívá.
Člověk, který podlehne svým pudům přesto, že ví, že je to špatné, je vinen.
Pedofilie je pro Daniela břemenem, se kterým se musí naučit žít. A musí žít i s vědomím, že pokud objektu své lásky nechce ublížit, nemůže vlastně nikdy naplnit to, po čem tolik touží. Daniel zakouší skutečné utrpení, přesto je rozhodnut nepodlehnout svodům těla a nezničit křehký vztah, který mezi ním a chlapcem, kterého miluje, vzniká. A takových, jako je Daniel, existuje podle filmu mnohem víc.
Samozřejmě, že ne všichni pedofilové jsou uměření a uvědomělí jako Daniel. „Pokud je sex s dětmi skutečně produktem svobodně učiněných morálních rozhodnutí,“ zamýšlí se v komentáři autorka magazínu Slate Dahlia Litwicková, „pak se jedná o zločin, který by měl být řešen prostřednictvím systému trestní justice. Co ale v případě, kdy se jedná o geneticky determinovaný impuls, tedy nekontrolovatelnou nutkavost DNA? Nemělo by pak být trestání pedofilů morálně špatné?“ Třeba Daniel tomuto nutkání vytrvale odolává, protože se nechce stát zrůdou. Vidíme tedy, že to lze. Podle tohoto příkladu tedy člověk, který podlehne svým pudům přesto, že ví, že je to špatné, je vinen. A asi to tak musí být.
Jak definovat pedofilii
Už v 19. století začali lékaři pedofilii vnímat jako nemoc, když nashromáždili důkazy, jež potvrzují, že přinejmenším některé násilné a antisociální tendence mají genetické vazby a ukazatele. Výzkumníci ale nebyli schopni izolovat biologickou příčinu pedofilie nebo sestavit jednoznačný profil pedofilní osobnosti. Dlouhou dobu také trvalo, než byli odborníci z řad lékařů vůbec schopni definovat, čím vlastně pedofilie jako nemoc doopravdy je.
Když máme rádi knihy, neznamená to, že je můžeme krást z knihovny. Pedofilie je nadměrná láska k dětem.
Až před několika lety se s jednou z prvních definic přihlásila třeba mezinárodně používaná příručka Americké psychiatrické společnosti pro klasifikaci a statistiku mentálních poruch, která definuje pedofilii jako onemocnění pouze tehdy, když fantazie, sexuální nutkání nebo chování, jímž daný jedinec trpí, způsobuje klinicky významnou úzkost nebo poruchu v sociální, profesní a další oblasti, kde znesnadňuje nebo znemožňuje běžné fungování. Podle toho by potom pedofilové, kteří bezohledně útočí na své oběti, byli naprosto zdraví.
Podlehnout je chyba
Zastánci tvrzení, že pedofilie je nemoc, často říkají, že se jedná o produkt nekontrolovatelných impulsů, které reagují na léčbu (včetně kastrace – chirurgické i chemické), která je spojená s monitorováním a behaviorální terapií. Americký psychiatr Thomas Szasz se v eseji zveřejněné v magazínu Reason naléhavě zasazuje za to, že bez ohledu na biologické kořeny je pedofilie vždy v konečném důsledku morálním selháním. Přirovnává ji k bibliofilii, což je nadměrná láska ke knihám.
Srovnání s bibliofilií tu ovšem nesedí v jedné věci: knihu si můžete legálně půjčit v knihovně.
Když máme rádi knihy, neznamená to, že je můžeme krást z knihovny. Pedofilie je nadměrná láska k dětem. To ale pedofila neopravňuje k tomu mít s nimi sex. Na základně toho Szasz píše, že trestný čin potom není oním psychologickým podnětem, ale ochotou se mu vzdát. Což odpovídá poselství Danielova světa. Daniel nutkání má, ale vědomě mu nepodléhá, protože se nechce stát zrůdou. Srovnání s bibliofilií tu ovšem nesedí v jedné věci: knihu si můžete legálně půjčit v knihovně.
Chemie a morálka
Novinář Robert Wright publikoval v roce 1987 práci jménem New Republic, kde se zabývá dichotomií nemoci alkoholismu. Konečným závěrem je přesvědčení, že označit chování s některými biologickými a genetickými determinanty za nemoc je chybné, protože v konečném důsledku znamená, že má dotyčný slabou vůli a podlehl jim. Wright mluvil primárně o alkoholismu, jeho myšlenky se ale poměrně shodují s tím, co říkal Szasz o pedofilii.
Na modelu nemoci je ale přitažlivá skutečnost, že předpokládá existenci léku, ovšem musí předpokládat i to, že se nemocní budou chtít léčit. V případě, že pedofilii za nemoc označit nelze, měla by se společnost pedofilům nějak aktivně bránit. Jak? Je to trochu začarovaný kruh jako ten z Danielova světa.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Slate