Nemá pevný plán, nechává věci plynout a problémy řeší až na místě. Na objetí si dává přibližně šest až 24 měsíců. Nevylučuje však, že se jí někde zalíbí natolik, že tam zůstane. „Ráda bych se ale vrátila, už jen kvůli svému zubaři. Zubaře máme asi nejlepší na světě,“ říká Jana Řezníčková, cestovatelská blogerka, a dalo by se říct, že i profesionální stopařka.
Tvrdí o sobě, že se snaží dělat věci jinak. Platí to i pro cestování, které je pro ni prostředkem k učení. „Baví mě poslouchat lidský příběhy, který mě nutěj reflektovat vlastní život. Neskutečně mě baví ta různorodost, že jeden den obědvám s dělníkama a další den večeřím se megaúspěšným byznysmenem. Každý mě toho může tolik naučit!“ píše na své webové stránce.
Když někam přijedu a budu potřebovat peníze, tak tam prostě začnu chodit do práce. A až si vydělám na další cestu, tak zase pojedu dál.
Jana vypadá možná neorganizovaně, ale na kontě má i několik úspěchů v cestovatelských soutěžích. Dvakrát ovládla LowCost Race po Evropě, jednou zvítězila v Mistrovství Švýcarska v autostopu, z domácího šampionátu má jedno zlato a jedno stříbro. „I díky soutěžím jsem už navštívila 55 zemí a do 53 z nich jsem dojela stopem.“ V těchto dnech je na cestě kolem světa, která začínala na Srí Lance. Právě se nachází (jak můžeme ostatně všichni sledovat) v Malajsii. Rozhovor jsme spolu pořídily těsně před jejím odletem. Na Srí Lanku totiž Jana výjimečně nestopovala.
Viděla jste film Smrt stopařek?
Viděla, no.
Cesta kolem světa začala na Srí Lance. A s banánem samozřejmě
A nic to s vámi nedělá, když stopujete? Nebojíte se?
Nebojím. Stát se samozřejmě může cokoli, ale to, že mě někdo odkrouhne, se stejně tak může stát někde tady před domem. Přijde mi zbytečné nežít jen kvůli tomu, že se "něco může stát". Ano, při stopu je ta pravděpodobnost možná trochu větší, ale zase ne taková, aby mě to od stopování odradilo.
Co na tom stopování vlastně máte? Já, když vidím nějakého stopaře, tak si říkám, že vlastně vůbec nelituji, že jsem to nikdy nezkusila.
Mě na tom nejvíc baví, že se můžu dostat do myšlení různých lidí. Potkávám a poznávám lidi, které bych jinak neměla vůbec šanci poznat. Ať už je to dělník, farmář nebo byznysmen, se všemi si mohu povídat o tom, jak se dostali ke své práci, co dělají, zjišťuji, jak přemýšlí a tak dále.
Takže to není primárně prostředek k tomu, abyste se dostala z bodu A do bodu B?
Ne, vůbec. Pro mě je tam nejpřitažlivější to poznávání různých lidí a způsob, jakým se dívají na svět, jak přemýšlejí.
Kde na svých cestách třeba přespáváte?
Různě. Často i u těch lidí, které stopnu. Třeba se mi stane, že s někým jedu a ten člověk jede k babičce na oběd, a tak se zeptám, jestli by tam třeba neměli místo ještě pro jednoho člověka. A on řekne, že jo, že je to dobrý nápad, protože babička tam žije sama a už dlouho si s nikým nepopovídala, a tak mě tam třeba nechají i přespat. Jinak přespávám třeba i v lese, pod širákem, v hotelu skoro nikdy.
Jana na Teneriffe. I tam to bylo zřejmě fajn
Když vyrážíte na nějakou delší cestu, máte to dopředu naplánované, nebo prostě jen vyrazíte a necháte se překvapit, kam se kdy dostanete?
Zpravidla vím jenom datum, kdy vyrazím. Teď třeba jak vyrážím na cestu kolem světa, tak vím, že za čtyři dny budu na Srí Lance. Pak vím, že chci do Indie, na Myanmar, ale to je tak všechno. Co bude dál, se uvidí.
A na Srí Lanku se dostanete jak? Také stopem?
Ne, tam letecky. Mám normálně koupené letenky. Stopem pojedu akorát do Berlína, odkud poletím do Osla, z Osla do Dubaje a z Dubaje na Srí Lanku. A ze Srí Lanky startuji tuhle stopovací trasu.
Když jste na trase a potřebujete se někam dostat letecky, tak to řešíte až na místě?
Ano, přesně tak. Znám servery, na kterých seženu letenky v podstatě kamkoli, takže to nemusím hrotit nijak dopředu.
Z čeho na svých cestách vlastně žijete? Předpokládám, že si s sebou asi neberete své veškeré úspory, nebo ano?
Ne, vůbec si nemyslím, že je třeba si s sebou brát bůhvíkolik peněz. Podle mě na tom vůbec nezáleží. Když někam přijedu a budu potřebovat peníze, tak tam prostě začnu chodit do práce. A až si vydělám na další cestu, tak zase pojedu dál.
Cestu kolem světa máte nějak časově naplánovanou, nebo to také necháte spíš osudu?
Mám to naplánováno na šest měsíců až dva roky. Momentálně bych to viděla někam k tomu roku, ale vůbec nevím. Může se stát, že to bude taky navždycky, že se mi někde bude líbit, a tak tam zůstanu. Ale ráda bych se vrátila, třeba už jen kvůli zubaři, protože si myslím, že u nás máme skvělou zubní péči. Nedovedu si představit, že by mě někde rozbolely na Srí Lance zuby a já to musela řešit tam.
No vidíte, to jste naťukla dost praktickou věc. Jak řešíte například právě zdravotní pojištění?
Musím se přiznat, že tak v polovině případů se mi stane, že na pojištění zapomenu. A měla jsem tedy štěstí, že jsem zatím žádné problémy zdravotního rázu na cestách nemusela řešit. Já vím, že to není moc zodpovědný přístup, ale stane se mi to. Nicméně na cestu kolem světa se rozhodně pojistím.
Kam během cesty kolem světa zavítáte? Hodláte projet všechny země, nebo jen všechny kontinenty?
Chci samozřejmě navštívit co nejvíc zemí. Ale nemám to pevně naplánováno. Někde se můžu zdržet opravdu jen chvíli, že to bude spíš taková sonda, jinde se klidně zdržím déle. Záleží, jak se mi kde bude líbit. Nějakou trasu sice mám sepsanou, ale velmi pochybuji o tom, že to dopadne přesně podle plánu. A ani si moc nejsem jistá těmi kontinenty.
Jak tedy vypadá vaše naplánovaná trasa?
Kromě té Srí Lanky a Indie, jak jsem říkala, tak třeba i Nepál, Čína, Filipíny, Japonsko, tam bych chtěla i nějakou dobu zůstat a pracovat tam, pak bych se přesunula do Ameriky. Tou bych projela dolů, odtamtud do Afriky a Afrikou nahoru zpátky domů.
Jezero Bunyonyi v Africe. Ta zebra je prý pravá
Na čem záleží, že svoje plány během cesty změníte a najednou jedete nebo letíte jinam, než jste původně chtěla?
Většinou na lidech, kteří už někde jsou. Mám spoustu přátel cestovatelů a ti mi třeba řeknou: „Hele, přijeď za mnou do Afriky.“ No a tak se seberu a jedu tam a pak se třeba vrátím tam, odkud jsem do té Afriky odjela.
Sledujete během cesty bezpečnostní situaci zemí, do kterých se chystáte? Ono se to někdy mění ze dne na den.
Ano, samozřejmě. Některé země mám v závorce, jako třeba Severní Koreu nebo Kongo, a u nich si velmi pečlivě zjišťuji, co se tam děje a jestli tam pojedu. Kromě informací na internetu se také ptám lidí v sousední zemi, jak to tam vypadá a podobně.
Co na tento váš cestovatelský koníček říkají vaši rodiče?
Tak moje maminka taky stopovala, tak to mám trochu po ní. Ona mě to víceméně naučila. Jasně že se asi bojí, ale naučila se mi to neříkat a ty strachy přijdou, zřejmě až když odjedu.
Čas od času jí asi zavoláte, ne?
Jo, to určitě jo. Navíc budu mít s sebou GPS, takže ona bude moci vidět, kde přesně právě jsem. Na svých webovkách mám mapu i s mou aktuální polohou. To je samo o sobě docela přívětivé k rodičům, řekla bych.
Ve stopování se pořádají i soutěže. Jak se to boduje nebo hodnotí? Podle čeho se pozná, kdo zvítězil?
To záleží, jak která, protože těch soutěží je několik. Já jsem se zúčastnila LowCost race, mistrovství České republiky v autostopu, mistrovství Švýcarska v autostopu a ještě mistrovství Maďarska v autostopu.
Jana Řezníčková (28)
Vystudovala obor pedagogika na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Tamtéž také tři roky studovala angličtinu. Jak sama přiznává, cestování jí zatím nevydělává tolik, aby se tím mohla uživit. V tom jí pomáhá právě výuka angličtiny a také španělštiny. Dělá překlady, příležitostně tlumočí nebo se věnuje korekturám textů.
Jsou soutěže, kde máte určenou destinaci, a záleží na tom, jak rychle se tam dostanete. Cestou se ještě obvykle plní nějaké úkoly. A vy je musíte splnit co nejrychleji, abyste se co nejrychleji dostali do cíle. Takhle to funguje třeba u mistrovství České republiky.
Čili je to něco jako orientační běh, kde máte kontroly, které musíte oběhnout, a ještě být co nejrychleji v cíli?
Ano, ale LowCost race to má zase jinak. Tam je stanoveno například čtyřicet check pointů po Evropě a člověk se může vydat do kteréhokoli z nich. Tam nemáte předem určenou trasu. Check pointy mají různou náročnost, a jsou tedy různě obodované. Na každém z nich se musí splnit nějaký úkol. Pak jsou ještě úkoly po cestě a denní výzvy. To už je dobrovolné. Takže vy sbíráte body za plnění úkolů, a kdo jich během předem stanového času, což je deset dnů, nasbírá nejvíc, tak ten vyhrál.
Existuje v autostopu něco, čeho když dosáhnete, tak už vás to pak přestane bavit? Je třeba ta cesta kolem světa něco jako stopařský Mount Everest?
Cesta kolem světa je určitě výzva, ale neuvažuju tak, že až objedu svět, tak se stopováním přestanu. To určitě ne.
Reklama
foto: Archiv Jany Řezníčkové, zdroj: Web Jany Řezníčkové
