Jan Vojáček: Chronická nemoc je znakem krize našeho vnitřního systému

Vystudovaný lékař, který je otevřený i jiným než klasicky zaběhlým medicínským přístupům a neváhá dělat věci jinak. Místo rozdávání léků a řešení symptomů nemocí se snaží hledat jejich kontext, aby se lidé mohli skutečně uzdravit. Jan Vojáček odpovídal na otázky měsíčníku Nový Fénix. Setkali jsme se na nedávném semináři „Probuzení“ pořádaném Holistic Europe v Betlémské kapli, kde byl jedním z hlavních řečníků.

Ve své přednášce zmiňujete, že nastal čas na změnu, proč?

Jedinou konstantou života je změna a neustále plynoucí proud, který je řízen naší pozorností. Můžeme samozřejmě život vnímat tak, že „se všechno nějak děje samo od sebe“, být v jeho vleku a jít cestou ne zcela vědomou. Pak se ale nemůžeme divit, že může dojít na nemoc. Nastal tedy čas pro praktické změny, pro bdělé konání. Chodit na semináře a číst knihy bez patřičných změn v životě už nestačí. Je třeba vzít kormidlo do svých rukou a vést své plavidlo směrem ke zdraví.

Z medicínského hlediska míra chronických onemocnění neustále roste, je to tak?

Ano, ocitli jsme se na slepé cestě, která nepřináší potřebné řešení. Dnešní doba není otázkou krize přežití, protože venku na nás nečeká hladomor nebo válka, navíc současná akutní medicína zvýšila šance na přežití. Lidé se nacházejí v krizi prožívání, která je charakteristická vysokou mírou úzkosti. Albert Einstein kdysi řekl: „Žádný problém nelze vyřešit ze stejné roviny uvažování, ze které vznikl.“ Proto lidé, kteří se ocitli v krizi prožívání, nemají v první fázi možnost pochopit, co se s nimi děje, neumí si poradit ani svůj stav vyřešit.

Nemoc nás pouze informuje o tom, že náš systém je v krizi.

Z úzkosti, nespokojenosti a strachů se dostanou do krize prožívání, která s sebou v čase nese vznik signálů a symptomů nemocí. Své problémy jdou pak automaticky řešit k lékaři. Samozřejmě, v případě zlomené nohy je nerozumné trávit čas zbytečným bádáním nad tím, proč se mi to stalo, protože potřebuji nohu sešroubovat. Pokud ale nemoc nemá parametry akutního ohrožení života, tedy nejde o úraz či nehodu nebo život ohrožující stav a jedná se o chronickou nemoc, která většinou vzniká měsíce až léta, tak nedává smysl jen po zbytek života blokovat symptomy nemoci. Signály chronické nemoci tímto způsobem nesou informaci o potřebě provedení adekvátních změn.

Dá se odhadnout, kolik lidí nesplňuje definici zdraví?

Definice zdraví WHO říká: „Zdraví je stav psychické, fyzické a sociální pohody.“ Jde o stav vnitřní rovnováhy se zdravou dynamikou, kdy jsme adekvátně schopni se adaptovat na měnící se podmínky. Sedmdesát až pětadevadesát procent lidí tuto definici zdraví nesplňuje, a to kvůli zmiňované krizi prožívání, vztahů, nekvalitního životního stylu a měnícího se životního prostředí. Něco se s námi děje a mě zajímá, proč jsme se do tohoto stavu dostali a jak z něj můžeme vyjít ven. Univerzální návod neexistuje, každý musí hledat svůj vlastní.

Lze pouze identifikovat zákonitosti a principy, které všichni sdílíme. Není možné na lidi aplikovat stejný metr. Abychom toto nezdravé číslo změnili, je nutné dojít k určitému stavu pochopení a uvědomění si důležitých aspektů a hodnot, které nám pomohou nastolit změnu z dynamiky nezdravé na tu zdravou. Nedávno jsem četl studii, kolik lékařů je dnes závislých na alkoholu, drogách, jídle a trpí syndromem vyhoření.

To není kritika lékařů, ale stav, který o něčem vypovídá. Když jsem jako lékař součástí systému, který ani mně samotnému nedává návod ke zdraví, měl bych zpochybnit, zda tento systém nemá nějaké zásadní díry. Samozřejmě je na lékaře vyvíjen obrovský tlak a házena zodpovědnost. I to se musí změnit. V akutní medicíně to je pochopitelné, v medicíně chronických nemocí je potřeba začít lidi motivovat k převzetí vlastní zodpovědnosti. Děti jsou samostatná složitá kapitola.

Současná společnost vykazuje známky jisté degenerace a nefunkčnosti, to je třeba si přiznat.

Jistě, a to nejen na úrovni technologické, ale i sociální a postupně také zdravotní. Často slýcháme o tom, jak nás drtí různé systémy – politický, farmaceutický, potravinářský... Ale to my tvoříme systém, my jako jednotlivci jsme v krizi, a proto je logicky v krizi i společnost.

Každá krize a kolaps je nástrojem transformace. Pokud budeme nemoc považovat za kolaps, tudíž za nástroj transformace, proč bychom ji měli brát za negativní a bojovat proti ní? Nemoc nás pouze informuje o tom, že náš systém je v krizi, ukazuje na nefunkčnost určitých částí, které se podílejí na nezdravé dynamice, jejímž projevem je nějaký symptom nebo signál.

Jaké je řešení?

Měli bychom se zklidnit a uvědomit si, že každá nemoc nás upozorňuje na to, co jsme dosud nepochopili v dynamice svého života a prožívání. Rozhodnout se, že od této chvíle už budeme vědomě zvažovat, proč se nám věci dějí a jak je můžeme změnit. Pomoci nám mohou průvodci, přednášky i knihy, ale nikdy bychom neměli přesouvat vlastní zodpovědnost na kohokoliv venku. Zároveň nemá cenu dávat si za vinu, když se to hned nedaří, a neříkat „já mám rakovinu, můžu si za to sám a ještě to nezvládám, jsem k ničemu“.

Naše mysl se zbláznila. Na různých úrovních funguje způsobem, který je pro nás destruktivní a nese s sebou úzkost a strach. Nemoc není nic negativního. Nezapomínejte, že polaritu negativní a pozitivní všemu dává pouze naše mysl. Všichni průvodci na naší cestě nám poskytují určitou míru uvědomění potřebnou k adekvátním změnám v životě. Bez oné změny nemůžeme očekávat změny na úrovni fyziologické.

Z vlastní zkušenosti vím, že lidé, kteří nemoc dokážou správně pochopit, ji pak zpětně hodnotí jako to nejlepší, co je v životě potkalo.

Nemoc je pro nás strašák, protože jsme úzce identifikovaní s egem a myslí. Jistě, při nemoci se bojíme smrti, ale všichni jednoho dne zemřeme. Můžeme se samozřejmě obávat, že nebudeme schopni pracovat, budeme nesamostatní, ale v důsledku jde vždy jen o strach ega. Ego není zlo, je to jen automat, který funguje podle toho, co se naučil v dětství a ze společnosti. Potřebuje žít podle nějakých norem, výkonnosti, vzhledu, majetku, úspěšnosti. Najednou přišla nemoc a ta tyto normy ohrožuje.

A to odvádí pozornost od toho, že nemoc je nástrojem nutné transformace. Nemoc v podstatě řeší integritu našeho systému z dlouhodobého hlediska, kdy vytlačuje jeho nefunkční části. Rozpadne se jeden systém a vznikne druhý, který je přizpůsobivější k aktuálnímu stavu. Otázka zní, jaký systém uvnitř sebe je třeba změnit. Je třeba si vše řádně zrevidovat – naše přesvědčení, víru, návyky, postoje, vzorce chování – a změnit to, co se ukáže jako destruktivní. Protože to formuje náš vnitřní systém a dynamiku našeho života i těla. Tělo, mysl a prožívání jsou jen jiné formy téhož.

Poslední dobou stále častěji zaznívá poptávka po komplexním přístupu k nemoci, jaký na to máte názor?

Z pohledu řecké mytologie existují dva druhy časů, Chronos a Kairos. Chronos popisuje čas běžící lineárně z bodu A do bodu B, kdy mezi nimi plynou hodiny, minuty či vteřiny. Kairos tvrdí, že vše se děje ve správný okamžik, a zároveň, že vše existuje jen v přítomnosti. Podle Kairos je čas cyklus opakujících se přítomných okamžiků a Chronos se vyskytuje jen v naší hlavě. Interpretace času podle Kairos boří představu o přímých příčinách nemocí, kterou hlásá současná medicína, tedy kouřím – mám rakovinu plic, jím uzeniny – mám rakovinu střev.

Lineární přístup totiž není možné aplikovat na něco tak dynamického, komplexního a individuálního, jako je náš organismus. Nelze říct, že kouření způsobilo rakovinu plic. Co když kouření snižovalo napětí způsobené úzkostí, kterou člověk nepochopil, a tak tělo zareagovalo rakovinou plic? Rakovina nevzniká ze dne na den, je třeba dívat se až desetiletí zpět. Při komplexním přístupu také stěží vyjmenujete jen jednu věc, která nemoc způsobila, protože pak by stačilo říct: „Nekuř, nebudeš mít rakovinu plic.“ Tak jak je možné, že mají rakovinu plic ve velké míře nekuřáci? Tak to není. Každý z nás je systém, který má svoje pravidla a zákonitosti, ze kterých vychází a kde se vše neustále mění. Když pochopíme tyto principy, budeme schopni proměnit svou dynamiku z nemocné na zdravou. Kouření přináší škodliviny do organismu, ale není to tak prosté, není to lineární.

Kdy se vůbec začíná formovat dynamika našeho systému?

Při početí a porodu. Do dvou až tří let dítě neví, že je dítě, domnívá se, že je matka. Ego jako harddisk naprogramovaný určitými vzorci chování a vnímání se začíná nahrávat ve věku od dvou až tří let až do věku šesti až sedmi let. Dítě, které funguje na mozkových vlnách theta, nahrává vše, co vidí v těsné blízkosti kolem sebe, třeba jak se chová maminka k tatínkovi nebo k sourozencům. Toto období nás formuje pro to, jací jsme dnes. V něm se z 95 procent nastavila dynamika našeho systému. Prvních šest až sedm let života tedy rozhoduje o tom, jací jsme nyní.

Celý rozhovor s MUDr. Janem Vojáčkem si můžete přečíst v čísle 9/2019 časopisu Nový Fénix.

Reklama

foto: Nový Fénix, zdroj: Nový Fénix