Když jsem byla malá a chodili jsme s tátou po městě, hrozně jsem si přála, aby k němu někdo přišel a zeptal se, kolik je hodin. V té době totiž nikdo neměl mobilní telefon a hodinky nenosil každý, takže bylo naprosto normální ptát se kolemjdoucích. Když se na to někdo zeptal táty, vypadalo to následovně: „Dobrý den, prosím vás, nevíte, kolik je hodin?“ Táta se podíval na hodinky a odpověděl: „Vím.“
Následné vteřiny, během kterých jsem pozorovala zmateného tázajícího, který najednou nevěděl, co si s jasnou odpovědí na svou otázku počít, jsem jako dítě milovala. Podobně si ze mě střílela kamarádka, když jsem se jí ptala, jestli půjdeme ven. „Nechceš jít ven?“ „Máš pravdu, nechci,“ odpovídala a mě to vytáčelo.
Zapomeňte na podmiňovací způsob
Až později mi došlo, že jak ona, tak můj táta svou odpovědí vlastně upozorňovali na nesmyslnost položené otázky. Že velmi často a zbytečně používáme fráze a vycpávky místo toho, abychom se zeptali napřímo. Sama jsem se v tomhle slovním smogu donedávna ztrácela, jak v osobní, tak v pracovní komunikaci. Neuměla jsem si představit, že se budu na něco ptát napřímo, své zprávy jsem balila do podmiňovacího způsobu a otázek, jestli se vlastně vůbec můžu na něco zeptat.
Odpovědi chodí rychleji a jsou ve stejném duchu: plné informací, bez frází a zbytečných vycpávek.
„Dobrý den, mohla bych se vás zeptat…“, „Ráda bych se zeptala, jestli...“, „Zajímalo by mě, zda...“ Anebo jsem se rovnou začala omlouvat, že vůbec píšu „Omlouvám se, že ruším...“, „Nezlobte se, že píšu...“ a „Chtěla bych se jenom zeptat...“. Mohla bych tu uvádět další a další příklady toho, jak vlastně jakýmkoliv způsobem pod zástěrkou slušnosti ponižuju svou potřebu získat jakoukoliv informaci. A když jsem si tohle jednoho dne uvědomila, přestala jsem to dělat. Teď když se chci zeptat, jak to vypadá s mou objednávkou, napíšu: Jak to vypadá s mou objednávkou? Zatímco dřív to bylo: Chtěla bych se zeptat, jak to vypadá s mou objednávkou.
Jednoznačné odpovědi
Komunikace mi najednou přijde mnohem jednodušší, čistší, upřímnější, rovnou k věci, a dokonce mám pocit, že od doby, co jsem vynechala podmiňovací způsob a pro mě přehnanou devótnost, chodí odpovědi rychleji a jsou ve stejném duchu: plné informací, bez frází a zbytečných vycpávek. Tenhle svůj soukromý objev jsem sdílela na Facebooku, a ačkoliv jsem si myslela, že jde spíš o takovou marginálii, téma, které tlačenici nevyvolá, stal se opak.
Spousta lidí s tímhle pro mě otravným obalováním udělala totéž, co já. Prostě se ho zbavili. Svorně jsme si olajkovali posty, ve kterých uvádíme další příklady této problematiky, například používání „Zeptám se...“ a následné položení dotazu nebo třeba absurdní a velmi vtipné „Dobrý den, já vás zdravím.“
Neztrácejte čas
Hodně lidí mi ale také vyčetlo, že to takhle není moc zdvořilé, protože přece nejde s lidmi jednat takhle napřímo. Je třeba společnou komunikaci nejdřív nějak uvést a navodit situaci na to, že se budu na něco ptát. Můj argument, že si nyní na poli zdvořilosti vystačím s prostým „dobrý den, prosím a děkuji“, nebyl přijat jako validní. V diskuzi se začalo i spekulovat o tom, kde vlastně celá tahle podmiňovací tradice vznikla, a někteří mají jasno: Pochází od paní Jechové z filmu Kulový blesk, která se opakovaně chodila ptát Knotkových, jestli by mohla být tak smělá a jestli by se mohla zeptat, jestli mají sklep a půdičku a pračku a jestli by to všechno mohla vidět.
Představila jsem si situaci, kde by mohlo tohle velmi zdvořilé dotazování způsobit vážný problém. Při velmi urgentní potřebě jít na toaletu.
Spor o to, jestli je používání podmiňovacích berliček a uvozovacích otázek spíše vyjádřením slušnosti, nebo jen zbytečnou ztrátou času a neschopností komunikovat přímo, zůstal tak nějak vyrovnaný. Ovšem představila jsem si situaci, kde by mohlo tohle velmi zdvořilé dotazování způsobit vážný problém. Při velmi urgentní potřebě jít na toaletu. Místo toho abych řekla: „Dobrý den, kde je tu prosím toaleta?“ což je můj momentální styl komunikace, začnu obšírněji a „zdvořileji“: „Dobrý den, já vás zdravím. Mohla bych se prosím zeptat, jestli byste mi poradili, kde bych našla toaletu?“ V ten moment už bude odpověď možná zcela zbytečná.
Reklama
foto: Shutterstock
