O duši můžou pečovat i lidé, kteří na psychologa nemají. Díky Sociální klinice

Podle statistik má každý druhý člověk někdy v životě psychické problémy, které mají závažnost psychické poruchy. K lékaři se ale nedostanou zdaleka všichni. Důvodem je často strach, ale také fakt, že mnoho lidí na odbornou terapeutickou pomoc nemá peníze. „Za sezení u psychoterapeuta pracujícího za přímou platbu zaplatíte například v Praze asi dvanáct set korun, což si samozřejmě mnoho lidí nemůže dovolit. Pokud pak chcete čerpat psychoterapii přes pojišťovnu, v hlavním městě si počkáte až dvanáct měsíců,“ upozorňuje Magda Juráňová, výkonná ředitelka Sociální kliniky, tedy instituce, která se snaží tento problém řešit poskytováním levné a rychlé terapeutické péče.

„Sedla jste si na klientské křeslo,“ uvítala mě s úsměvem Magda v útulném sídle u Vítězného náměstí v Dejvicích. Kapesníčky na slzy pláče jsem nakonec nepotřebovala. Přes povídání o práci, cestování a její kariéru jsme se každopádně dostaly až k tomu, jak Sociální klinika vlastně vznikla.

„Kliniku v roce 2014 založily psychoterapeutky Yvonna Lucká s Bárou Janečkovou, které předtím dlouhá léta působily v krizových centrech. Během práce s klienty v centrech si totiž stále víc uvědomovaly, že nejlepší přístup k duševnímu zdraví je prevence, tedy nenechat věci zajít příliš daleko. V Česku však tato forma záchytné služby, která by byla finančně i rychle dostupná, chyběla. Proto založily vlastní organizaci, která dnes kromě Prahy působí ve většině krajů.“

Ve společnosti se postupně stigma ohledně prospěšnosti psychoterapie snižuje, takže ji lidé víc a víc vyhledávají.

Podobné instituce však existují i jinde na světě, například v Brazílii, Argentině, Portugalsku nebo Španělsku. Mají však jiné zaměření. „Sociální kliniky vždy reagují na konkrétní potřeby dané společnosti. Takže třeba v Brazílii se zaměřují především na děti ve slumech, protože tam je v poskytování péče ,díra‘. Ve Španělsku se zase nedostává manželských poraden, takže tam Sociální kliniky plní tuhle funkci,“ vyjmenovává Magda.

Proč je krátkodobá psychologická péče u nás tak málo dostupná?

To je hodně komplexní a složitá otázka. Zaprvé je nyní v legislativě velmi úzce omezené, kdo může psychoterapii vykonávat. Musí to být vystudovaný psycholog či psychiatr, který má atestaci v klinické psychologii, zároveň je zaměstnancem ve zdravotnictví, má několik let praxe ve zdravotnictví a tak dále. Svou roli však hraje i fakt, že v některých oblastech je méně psychologů a psychoterapeutů, což se týká celkové osvěty o důležitosti terapeutické péče i univerzitního pokrytí.

Kolik klientů v současnosti máte a jací lidé to jsou?

V současnosti se na nás obrátí asi čtyři sta zájemců o péči za rok. Z toho pak vzejde asi sto dvacet dlouhodobějších klientů za rok, s nimiž pracujeme průměrně šest až devět měsíců. Ne všichni lidé samozřejmě dokážou vyhodnotit, zda je naše klinika vhodná pro řešení jejich tématu. Když během úvodního sezení zjistíme, že klient potřebuje jiný formát péče, tak s ním hledáme a dáváme další možnosti, na koho se může obrátit.

Nejčastěji za námi chodí vysokoškolští studenti, pak také často lidé z pomáhajících profesí, protože tam je často nízký příjem a vysoká psychická zátěž. Nejčastější věk je asi mezi dvaceti a pětadvaceti lety. Převažují ženy, které jsou v oblastech psychiky otevřenější a přístupnější. Nezaměstnaní lidé tvoří asi desetinu.

Jaké problémy vaši klienti nejčastěji řeší?

Jedná se zejména o problémy ve vztazích a partnerství, ty řeší až polovina klientů, a dále o změnu životních podmínek. Pak je to ztráta zaměstnání, vyrovnání se sám se sebou, onemocnění nebo úmrtí blízkého člověka a podobně.

Dostáváte od klientů zpětnou vazbu, zda jim terapie pomohla?

Ano, zasíláme klientům dotazníky a musím říct, že se nám asi z osmdesáti procent vracejí. Zpětná vazba je samozřejmě důležitá, jen je někdy trochu těžké určit, do jaké míry byla péče úspěšná. Ono je skvělé už jen to, že klient danou krizí zdárně prošel. Někdy také díky naší klinice zjistí, že psychoterapie je dobrá věc, že mu pomáhá, a rozhodne se ji začlenit do svého života na delší dobu.

Když k vám chce někdo na terapii nastoupit, jaké podmínky musí splňovat?

Lidé se k nám hlásí prostřednictvím dotazníku na internetu. Tam vyplní, samozřejmě pod ochranou GDPR, otázky týkající se jeho situace. Poté se odpovědi dostanou k naší koordinátorce, která je řeší s odbornou garantkou. Ony pak rozhodují o tom, zda krátkodobá terapie může danému jedinci pomoct. První hledisko je tedy to samotné téma, se kterým člověk přichází. Druhá část je pak ta sociální stránka. Jak už jsem naznačila, snažíme se pomáhat lidem, kteří by na klasickou terapii nemohli dosáhnout.

Terapii pak poskytujete zcela zdarma?

Zcela zdarma ne. Hlavní důvod je, že když za něco platíte, přistupujete k tomu mnohem zodpovědněji. Proto se klientů sami ptáme, jaká je jejich cena za terapii. Nejčastěji u nás lidé platí za hodinu asi sto padesát až dvě stě korun. Sto korun je minimum.

Četla jsem, že mnoho vašich terapeutů má psychoterapeutický výcvik v biosyntéze. O co se jedná?

Biosyntéza je psychosomatický přístup v psychoterapii, který se snaží o spojení západoevropského učení o psychosomatice a východoasijského učení o energetických drahách. Tato metoda se tedy dívá na to, jak vám zrcadlí a spolupracuje mysl, emoce a tělo. Protože častokrát můžete něco říct, ale vaše tělo říká něco jiného. Práce našeho terapeuta tedy nemusí být vždy jen o povídání si, ale je to i práce s tělem, součástí může být i nějaká meditace, dechová cvičení a podobně.

Dá se říct, že vám počet klientů roste?

Ano, pozorujeme nárůst klientů, což určitě souvisí s mnoha faktory. Od roku 2014 naší péčí prošlo více než pět set klientů, kteří o nás samozřejmě šíří povědomí. Mimo jiné se postupně i ve společnosti snižuje stigma ohledně prospěšnosti psychoterapie, takže ji lidé víc a víc vyhledávají. Péče o sebe v oblasti psychiky je stále „normálnější“.

Zajímavé je také srovnání se zahraničím. Třeba už v osmdesátých letech bylo v USA zcela přirozené, že lidé chodili k psychoterapeutovi. V té době byla u nás tato forma péče o duševní zdraví teprve v plenkách, což jistě souvisí s tehdejším režimem. Psychoterapie pracuje rovněž na sebevědomí člověka, což se ne vždy může režimu hodit. Nicméně to, co tedy bylo již v 80. letech „normální“ na Západě, se u nás postupně stává „normálním“ až nyní. Což je víc než dobře.

Nejste registrovaná sociální služba. Jak to máte s financováním?

Nepobíráme žádné státní příspěvky, takže jsme zcela odkázáni na individuální dary a nadační příspěvky. Finance od klientů tvoří totiž jen deset procent našeho rozpočtu. Proto neustále hledáme partnery, kterým se naše činnost líbí a kteří by chtěli mít nějaký sociální impakt, ať už to jsou jednotlivci nebo firmy.

Víte, já pevně věřím tomu, že od toho není pouze stát, aby neustále něco dotoval, ale měla by existovat i spolupráce ziskového a neziskového sektoru. Ziskový sektor vydělává peníze a neziskový sektor poskytuje služby, které si samy na sebe prostě nevydělají. Přitom je ale všichni potřebujeme. Je to všechno vzájemně propojené, a pokud se nám například nějaká firma rozhodne finančně pomoci, jsme připraveni s ní navázat spolupráci a poskytnout péči o její zaměstnance v různých formách, nejen skrze terapie pro zaměstnance, kteří si o ni řeknou, děláme i workshopy a další aktivity, které mají duševnímu zdraví lidí pomoci.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Sociální klinika