Alkoholismus se dá léčit i mírněji než abstinencí, říká psycholožka Marie Funke

Možná jste si po Novém roce dali jako spousta lidí následující předsevzetí: Už nikdy nebudu pít. Málokdo dodržel už "suchej únor", natož pak pobyt v koronavirové karanténě. Do starých "zapitých" kolejí zkrátka dříve či později pravděpodobně zase spadnete. Podle některých odborníků na to můžete jít i trochu jinak, méně bolestivě a s vyšší nadějí na úspěch.

V České republice je rozšířený názor, že jedinou efektivní léčbou alkoholismu je hospitalizace v psychiatrické léčebně. Tu si mnoho lidí spojuje s ponižujícími praktikami, celoživotní alkoholovou dietou a nálepkou vyléčeného alkoholika. A proto se někteří lidí bojí říci o pomoc, svoje potíže popírají a jejich problém se postupně vyhrocuje.

V Pražském centru psychologické a psychiatrické péče AdiCare se kromě abstinentní léčby zabývají i non-abstinentní léčbou, tedy tzv. kontrolovanou konzumací. Zakladatelka a ředitelka centra Marie Funke se při své praxi v péči o závislé setkávala často se situací, kdy se klient choval při konzumaci alkoholu velmi rizikově, ale  celoživotní abstinenci zkrátka odmítal. Chyběl jí však systematický nástroj, jak tuto situaci řešit.

Pro mladého člověka čítá představa celoživotní abstinence třeba celých padesát let. Tak dlouho se nedotknout ani kapky alkoholu? To láká málokoho. A ještě méně lidí to dokáže vydržet. Podle Marie Funke drží Česká republika v Evropě v konzumaci alkoholu téměř prvenství, které je dáno především naší společenskou tolerancí vůči pití. Alkohol zkrátka k akcím patří, a to, že se někdo někde opije, se až tak neřeší.

Ceny alkoholu  jsou také více než příznivé a na některých místech Česka je pivo stále levnější než voda. Na rozdíl od našich západních sousedů navíc nemáme propracované systémy pomoci pro lidi, které sice nelze označit za chronické alkoholiky, ale kteří se již ocitli „za hranou“ nebo na ní velmi nebezpečně balancují. Chybí nabídka tzv. sekundární prevence. Sekundární prevenci lze chápat jako léčebnou intervenci, která zabraňuje rozvoji a přetrvávání závislosti u lidí, kteří alkohol užívají rizikově nebo kteří již jsou v počátečních fázích závislosti. Řada lidí se domnívá, že léčba alkoholismu je určena pouze těm, kteří pijí hned po ránu, mají rudý nos a alkohol z nich je pravidelně cítit. Svůj závislostní problém bagatelizují a k léčbě mají odpor. Pro drogově závislé existuje paradoxně velké množství center, kde je péče na mnohem vyšší úrovni, než je ta pro lidi, kteří jsou závislí na alkoholu. Přitom je u nás právě tato závislost nejrozšířenější.

Poté, co Marie Funke absolvovala psychoterapeutický výcvik u německého psychologa a adiktologa Joachima Körkela, který se v podstatě postaral o rozšíření takzvané terapie kontrolované konzumace v Evropě, se rozhodla pomoci situaci změnit i u nás. Díky kontrolované konzumaci tak už pomohli terapeuti v jejím centru stovkám klientů. A protože se o této metodě léčby mnoho neví, zeptali jsme se zakladatelky centra na to, v čem kontrolovaná konzumace vlastně spočívá, pro koho se hodí, a také na to, proč je tak důležité řešit hlavně spouštěče a ne jenom následky.

Než jste s léčbou kontrolované konzumace v Česku začala vy, dělal ji u nás vůbec někdo?  

V České Republice bohužel neexistuje instituce, která by systematické vzdělání v rámci non-abstinentní léčby nabízela. Já jsem např. výcvik absolvovala v Německu, kde jsem i získala akreditaci pro centrum AdiCare. Kontrolovanou konzumaci ale určitě dělá i řada terapeutů intuitivně. Např. při léčbě klientů s těžkými depresemi, kteří řeší svůj stav pitím. V takovém případě je těžké alkohol úplně zakázat, takový člověk by toho buď nebyl schopen, nebo by třeba ve chvíli, kdy nastolíme okamžitou abstinenci, vzrostlo riziko, že spáchá sebevraždu. Tento postup ale nelze označit za klasickou non-abstinentní léčbu, tady funguje snižování dávek pouze jako harm reduction, tedy minimalizace škody. Kontrolovaná konzumace jako systematický druh léčby závislosti byl v ČR oficiálně představen Klinikou adiktologie 1. Lékařské fakulty UK na tiskové konferenci až v roce 2012.

Alkohol obhospodařuje i limbický systém a ovlivňuje produkci serotoninu, čímž prohlubuje naše emoční prožívání a snižuje sebekontrolu. 

Skálův model je u nás v určitých případech nezastupitelný, ale alternativy chybí. Metoda kontrolované konzumace byla nyní zařazena už i do Národního akčního plánu pro boj se závislostí a od roku 2014 je dokonce zahrnuta v doporučených postupech psychiatrické péče. V centru AdiCare poskytujeme abstinentní i non-abstinentní léčbu podle německého adiktologického modelu od roku 2016. V případě potřeby léčbu doplňujeme i léky, jedná se o tzv. anticravingové preparáty, tedy přípravky, které potlačují chuť na alkohol a blokují jeho účinky v mozku. 

V čem metoda řízené konzumace vlastně spočívá?

Já nejdřív řeknu, v čem to nespočívá, co bývá ta nejčastější dezinterpretace. Tou je domněnka, že by kontrolovaná konzumace měla být konkurencí abstinentní léčby, že by to mělo být lepší nebo lidem přístupnější. Kontrolovaná konzumace ale není konkurencí té tradiční abstinentní léčby, je jen nějakým doplňkem. V určitých případech ta kontrolovaná konzumace může být pragmatičtější, ovšem to, že nejbezpečnějším přístupem k psychoaktivním látkám je prostě abstinence, je pravda.

Další výhodou kontrolované konzumace je to, že přitahuje do systému psychosociální pomoci závislé lidi dříve. Je také třeba říci, že 15 až 30 % závislých dospěje pomocí kontrolované konzumace k trvalé abstinenci. Kontrolovaná konzumace tak může být pro někoho cílem a pro jiného cestou k cíli.  

Druhá velmi častá dezinterpretace je ta, že pít kontrolovaně znamená pít méně a že s terapeutem bude klient pouze snižovat spotřebu. Tak tohle by bylo velmi málo, snižování spotřeby má každý klient většinou sám za sebou, ale neúspěšně. Určitě nejde o to, že bychom pouze snižovali dávky alkoholických nápojů. Samozřejmě s klienty monitorujeme tzv. jednotky spotřeby alkoholu, ale snížení množství je pak spíše důsledek, než primární cíl.

To znamená, že si zapisují každý drink?

Zapisují si, plánují, ale ta hlavní myšlenka kontrolované konzumace je jiná. Spočívá v hlubším poznání toho, které spouštěče jsou pro mě více nebezpečné a které méně. Těmi spouštěči rozumíme souběh určitých okolností nebo stavů, které nastanou ve vnějším světě, v našem těle, ale především v našem nitru, tedy v oblasti myšlenek a emocí. U člověka ohroženého závislostí tedy opakovaně nastává určitá konstelace spouštěčů, která vyvolává neovladatelnou touhu se napít, říká se jí craving. Při kontrolované konzumaci je hlavní práce naučit klienta rozlišit, které okolnosti jsou pro pití alkoholu spíše nízkorizikové a které jsou naopak vysoce rizikové a vedou k nežádoucím alkoholovým excesům.

Našimi častými klienty jsou např. excesivní pijáci, tedy ti, kteří dokážou určitou dobu abstinovat nebo pít kontrolovaně, ale pak přijde chvíle, kdy se jim všechno vymkne z rukou, a je z toho třeba dvoudenní tah. Je potřeba vystopovat všechny aspekty okolností, které jsou nebezpečné, a smířit se s tím, že za těchto okolností budu muset trvale abstinovat. Učíme klienty poznávat hlouběji sama sebe, rozumět svým tělesným i duševním stavům. Samozřejmě že kromě práce se spouštěči sledujeme i spotřebu, plánujeme ji, protože je důležité přejít od impulsivního pití k tzv. pití vědomému, tedy řízenému. Mnoho lidí pije impulsivně, ze zvyku ani o tom nevědí a už mají nalitou sklenku. Významnou součástí terapie je i práce na posílení sebekontroly a upevnění individuální vnitřní motivace ke změně. Tedy pomoci závislému najít vlastní motor, mnoho z nich totiž přichází pouze proto, že jejich pití vadí manželce, rodičům nebo šéfovi.

To znamená, že si třeba naplánuji, jak půjdu s přáteli v pátek do hospody, a řeknu si, že si dám prostě jen jednu skleničku vína?

Ano, dám si prostě skleničku vína. Naplánuji si to. Nebo si naplánuji, že si dám třeba skleničky tři, ale ne na lačný žaludek. A pokud budu extrémně unavená nebo vystresovaná, tak na ten večírek prostě nepůjdu a vynahradím si to jindy. Pak řešíme samozřejmě to, když ten plán nedodržím. Ta myšlenka je snižovat postupně, na rozdíl od restriktivní léčby, kde si okamžitě, vlastně od samého začátku, tu návykovou látku odřeknu.

A není to pro lidi těžké, když jsou zvyklí pít hodně, říct si, že si dám jen jednu? To už je skoro stejné, jako si nedat nic...

Ono to není o jedné skleničce, já si můžu nejprve naplánovat i vyšší spotřebu nebo prostě i jen to, že nebudu ten večer konzumovat destiláty. Zpočátku postupujeme velmi pomalu a jde především o to, aby byl náš plán splnitelný. Někdy může být v terapii dokonce považováno za úspěch, pokud překročíte stanovené množství jednotek, ale změníte rituál a budete dbát na to, že jste se vyvarovali rizikových duševních a tělesných spouštěčů. Jde o to přerušit tzv. patologické konzumační vzorce, což jsou různé druhy nebezpečného chování, které definují následné selhání již dopředu.

To jsou ty důvody, proč to lidé vůbec dělají?

V podstatě ano, jsou to takové patologické rituály, které máme zažité. Rizikový vzorec pití třeba je, když se vracím z práce, jsem unaven, jsem naštván a zároveň jsem hladový. Tady je hned několik rizikových spouštěčů naráz. Mám v sobě po emoční stránce nějaký hněv, třeba zklamání, po té stránce myšlenkové si třeba říkám, no, teď už budu celý život chodit tady do té práce, protože mám tu hypotéku, co to je za život.

Po stránce tělesné jsem například nevyspalý a jsem hladový. A v téhle chvíli jdu s přáteli nebo kolegy na pivo, všichni tam zůstanou na dvě, tři piva a pak jdou domů a já si to třeba protáhnu do nějakého opravdu dramatického tahu, který se ke mně, k mým normálním zvyklostem nehodí.

Ztratím nějaké věci, chovám se jako „utržená ze řetězu“, skončím třeba až ráno v nějakém non-stopu, kam bych normálně nevkročila. A toto se opakuje třeba jednou za měsíc. Tak to je velmi nebezpečný konzumační vzorec, který lze označit za excesivní alkoholismus. Intervaly mezi jednotlivými tahy se totiž zkracují a intenzita excesů narůstá.

Jaké mohou být ty další vzorce?

Dále jsou třeba konfliktní pijáci. Tito lidé v sobě mají zakódovaný nějaký strach z opuštění nebo z hněvu druhého člověka a nejsou s to psychicky vydržet např. poměrně běžnou hádku. Většinou to bývá s nějakou emočně významnou osobou, třeba s partnerem. Ta hádka v nich způsobí tak nesnesitelný psychický stav, že prostě velmi rychle vypijí větší množství alkoholu, aby tento stav utlumili.  Mnohokrát mi pacienti přiznávají, že si ani nepamatují, zda pili červené nebo bílé víno. Dalším častým vzorcem je tzv. udržující pití. Týká se samozřejmě i mužů, ale možná častěji žen. Ty pijí o samotě, třeba každý večer, ale neopíjí se do němoty. O jejich problému okolí často nic neví, avšak alkohol se postupně stává jejich jediným a nepostradatelným pomocníkem v boji proti stresu, napětí, samotě atd.

Každodenní pití i menšího množství alkoholu je patologickým vzorcem, i když se dotyčnému zdá, že z toho nemá žádné větší problémy. Každý den si dá půl lahve vína, posléze i celou, ale kontrolu neztratí, neudělá žádný průšvih, drží si to pod pokličkou, nikdo o tom vlastně moc neví. A takhle si funguje a ještě to není, zdálo by se, tak dramatické. Denní spotřeba postupně narůstá, skokově zejména v obdobích, kdy je udržující piják vystaven většímu stresu. Navíc každodenní pití prostě konzumenta oslabuje, i když to popírá. Ubírá mu psychickou energii, schopnost se soustředit, motivovat, rychle se rozhodovat a poškozuje i krátkodobou paměť. Způsobuje poruchy nálady, které opět vyvolávají potřebu se napít, a bludný kruh se uzavírá.  

Tohle pití by se tedy v podstatě dalo nahradit i nějakou jinou závislostí, ne? Není to jen o alkoholu.

Musíme jít po příčinách. Když se alkohol nahradí jinou závislostí, tak jsme určitě nezpracovali správně vnitřní spouštěče. Během terapie musíme samozřejmě pracovat zejména na tom, abychom se naučili nebezpečné psychické stavy zvládat jinak, popř. abychom se do nich vůbec nedostávali. Když piju každodenně, tak musím pochopit, co alkohol v mém dni znamená, co nahrazuje nebo co přehlušuje. Pokaždé, když přijdu domů z práce, tak si rovnou otevřu víno. Přehlušuji tím úzkost? Jsem tak napjatá a zrychlená, že jinak nedokážu zpomalit? Nedokážu vypnout a přeladit se?

Musím prostě vystopovat, které situace jsou pro mě náročné, a zároveň je ošetřit, abych to nemusela nahrazovat nějakou jinou návykovou látkou nebo návykovou činností. Pokud se vrátíme k příkladu ženy, která cítí silnou potřebu se opít, kdykoliv se pohádá s partnerem, tak tam se musíme věnovat tomu, co to s ní vlastně dělá, proč ji ta hádka, která je ve většině vztahů běžnou věcí, tolik zraňuje. Za tím často může být skryto nějaké trauma, které je třeba ošetřit.

Ale to už je asi dané i nějak fyziologicky, ne?

To je spíš dané psychologicky, tam je například zakódovaný nějaký strach z opuštění. Přijít na to, proč daný člověk pociťuje z běžných věcí více stresu, úzkosti či paniky než ostatní. Ale máte úplnou pravdu, zároveň je třeba pracovat i na vnějších, fyziologických spouštěčích cravingu a pomoci klientovi, aby je ze svého života odstranil. Musíme s ním společně pracovat na tom, aby do svého denního programu postupně zařadil i zásady psychohygieny a rozumného životního stylu. Např. nevyvážená a nepravidelná strava je jeden z významných fyziologických spouštěčů. Dále jde i o dostatek pohybu a relaxace. Tato změna životního rytmu je pro některé klienty velmi obtížná, pro jiné zase ne. Někdo tvrdí, že na to nemá čas. To je ovšem pouhá výmluva, pokud budeme dodržovat psychohygienu, budeme výkonnější a zvládneme toho více.

Co třeba únava?

Přesně, únava je rovněž fyziologický spouštěč. Zdravá únava ze sportu, ta ne, ta je žádoucí. Jde spíše o vyčerpání v důsledku nedostatku spánku nebo příliš monotónní činnosti. K dalším vnějším spouštěčům patří třeba i nuda nebo nevhodná společnost.  

Jsou ty vnější spouštěče snadnější na odstranění?

Jak pro koho, ale většinou asi ano. Pak jsou ale i ty vnitřní spouštěče. Je potřeba se zeptat, proč já se vlastně v té práci cítím tak špatně? Proč mám pocit, že mě už v životě nic dobrého nepotká? Je opravdu nutné, abych v té práci byl? Mohu najít nějakou jinou? Jde o to srovnat si priority, co je pro mě důležitější, jestli ta životní úroveň, anebo to, že se postupně pitím zničím. Často to nebývá ani touha udržet si nějaký standard, ale spíš taková touha neustále podávat výkony, neustále si něco dokazovat. Pak je to psychologická otázka, jaký mám vztah sám k sobě, za jakých podmínek se dokážu mít rád. Zatímco vnější spouštěče cravingu jsou mnohým konzumentům víceméně společné, vnitřní je třeba řešit zcela individuálně.

Mně to trochu připomíná třeba i záchvatovité přejídání.

Je to velmi podobné, kontrolovaná konzumace se uplatňuje i na psychogenní přejídání. Tam odlišujeme hlad od takzvaného binge eatingu, to je ta neodolatelná touha se přejíst. A i tady stejně jako při pití odlišujeme ten nebezpečný binge eating od normální potřeby si s přáteli prostě dát jídlo ze společenských záměrů.

Jaký je rozdíl mezi primární a sekundární prevencí?

Primární prevence je soubor opatření, kterými se snažím zamezit vzniku závislosti ještě předtím, než vznikne. Adiktologové navštěvují např. školy a přednáší o tom, že alkohol a drogy nejsou tak úplně cool, jak si mnozí mladí lidé myslí. Sekundární prevence je soubor léčebných opatření, která pomáhají člověku, jenž už v průšvihu je, ale jeho dopady nejsou ještě tak devastující. Tehdy děláme všechno proto, aby se nám podařilo přehodit výhybku a tento člověk se nepropadl na dno.

Terciální prevence se jinak nazývá harm reduction a není už to vlastně léčba, ale minimalizace škody, tak jako když drogově závislým poskytujeme čisté jehly, aby se zabránilo nakažení HIV. Kontrolovanou konzumaci lze jako terciální prevenci využít při léčbě těžkých fází závislosti, tehdy už se nejedná o léčbu, protože zde je na místě trvalá abstinence. Kontrolovanou konzumaci je třeba brát opravdu jako nástroj sekundární prevence. Čím dřív v sobě člověk problém odhalí a přizná si ho, tím lépe. Nejhorší je závislost bagatelizovat a nalhávat si, že na tom nejsem tak špatně, abych se nechal zavřít mezi ty zoufalce, já ještě normálně chodím do práce, mám rodinu, občas se mi sice stane průšvih, ale mám vše pod kontrolou. A non-abstinentní terapie může být právě vhodnou cestou k tomu, aby se takový člověk časem mezi „ty zoufalce nemusel nechat zavřít“.

Lidé za vámi tedy přicházejí sami od sebe?

Ano. Jsou to většinou zodpovědní lidé, kteří nejsou v nějakém stádiu dramatické závislosti. Máme část klientely, kterou posílají psychiatři, to jsou třeba klienti na kontrolovanou konzumaci indikovaní tehdy, když mají například úzkostnou poruchu, ti lidé  jsou ohroženi vznikem závislosti mnohem víc než běžná populace. Ale většina lidí jsou zodpovědní lidé, kteří si sami včas řeknou „hele, je trošku divný, že si každý den dávám sedmičku“. Nejčastější pacient je však člověk, který pije takzvaně excesivně, o čemž jsem mluvila. To znamená, že je schopen týdny fungovat úplně v pořádku, pije kontrolovaně a jednou za čas přijde průšvih. A nakonec přijde opravdu velký průšvih.

Že se třeba někde probudí na ulici bez peněz a telefonu?

Ano, nemusí se probudit přímo na ulici, ale procitnutí a vystřízlivění je pro ně hodně ponižující. Úplně slušní klienti pak musí řešit problém, že třeba někomu v opilosti dali pár facek, a vyjde z toho třeba i pokus o ublížení na zdraví, nějaké opletačky s policií. U žen jsou zase excesy třeba spojeny se sexuálními zážitky, kterých poté velmi litují.  

Dříve se říkalo, že někteří lidé mají sklon k závislosti v sobě od narození. Říká se to pořád, nebo už se ten postoj změnil?

Nikdy nebylo prokázáno, že by mozek závislých lidí vykazoval nějakou vrozenou neurobiologickou odlišnost od mozku „nezávislých lidí“, i když dříve takové teorie byly. V alkoholu má psychoaktivní účinek etanol, to je látka, která neurochemicky ovlivňuje mozek. Je to multispektrální droga, ovlivňuje řadu center, jak relaxačních, tak těch povzbuzujících, stimuluje centrum odměny, emoční centrum a řadu dalších. Jak bude alkohol působit na různá centra v lidském mozku, je dáno tvarem synaptických štěrbin, na které se molekula etanolu váže, je to takové puzzle. A každý mozek je trochu jiný. Tím se vysvětluje fakt, že některým lidem alkohol způsobuje spíše únavu a otupělost a jiní z něj „profitují“ mnohem více.

Dědičný je tedy způsob zpracování alkoholu v mozku, tedy velmi zjednodušeně to, jak dobře nám bude alkohol dělat. To ale neznamená, že to tu druhou skupinu nutně předurčuje ke vzniku závislosti. Je však přirozené, že pokud někdo po požití alkoholu pociťuje spíše jen únavu nebo bolest hlavy, bude ke vzniku závislosti méně náchylný, než ten, komu alkohol přinese relaxaci, útlum úzkosti a silný pocit odměny, kterou nedokáže získat jinak.

Někteří lidé jsou také po požití alkoholu třeba agresivní, jiní jsou zase velmi šťastní či veselí. Na čem tohle závisí?

Alkohol obhospodařuje i limbický systém, čímž prohlubuje naše emoční prožívání a snižuje sebekontrolu. Takže velmi záleží na nastavení toho člověka. Ten, kdo v sobě nemá žádný vnitřní hněv, asi nikoho fackovat nebude. K tomu je náchylný třeba člověk, který v sobě trvale hněv či křivdu potlačuje, protože se neustále doma nebo v práci kontroluje a má zažitý vzorec, že kritika druhých nebo vyjádření vlastního názoru je něco neslušného nebo nebezpečného. Nezpracovaný hněv pak vede k agresivním výbuchům, a to verbálním, nebo dokonce fyzickým.

Ten sklon k alkoholismu tedy nemá nic společného s dalšími návykovými látkami? Není to univerzální, že když člověk má sklony k alkoholismu, tak má zároveň i sklon ke kouření nebo ostatním věcem?

To nebylo nikdy prokázáno. Každému vyhovuje něco jiného, někomu může vyhovovat kombinace. Silné kuřáctví a alkoholismus jdou ruku v ruce, nedokážu ale vysvětlit, čím to je, že při požívání alkoholu ta cigareta chutná víc. Ale je to stejné, jako když má někdo rád kafe a někdo ne. Někdo prostě kofein v mozku lépe vstřebá a vytěží z něho víc než jiný člověk. Dědí se i to, kolik účinku z té drogy vytěžím. 

Závislosti se samozřejmě kříží a je časté, že člověk, který vypustil alkohol, bude třeba náchylnější ke vzniku závislosti na THC nebo k záchvatovitému přejídání. To je ale důsledek toho předchozího problému, není to tak, že by k tomu měl nějakou vrozenou dispozici. Pokouší se tímto způsobem vyplnit mezeru, která vysazením alkoholu vznikla. Není tomu ale tak, že by člověk se sklony k alkoholismu měl a priori tendence k nadměrnému užívání kofeinu, cukru, marihuany a dalších návykových látek.

Takže něco jako závislý typ osobnosti neexistuje?

Závislý typ osobnosti samozřejmě existuje, ale týká se to vztahů k druhým lidem. Že by ale někdo měl gen závislosti, to nikdy prokázáno nebylo. Člověk, který trpí závislou poruchou osobnosti, se díky této diagnóze dostává častěji do stavu velké psychické nepohody, kterou může mít tendenci řešit pomocí alkoholu. Přímá souvislost tam ale není.

Jak poznáte, že je pro daného pacienta nebo klienta vhodná právě léčba kontrolovanou konzumací?

Ne každý je samozřejmě indikován pro kontrolovanou konzumaci. Na počátku léčby absolvuje každý klient diagnostiku. Snažíme se pomocí rozhovoru i testů zmapovat míru jeho závislosti. Dále zkoumáme, do jaké míry způsobil alkohol případná poškození v oblasti tělesného zdraví, a klientům poskytujeme i podrobné interní vyšetření. Kontrolovaná konzumace rozhodně není vhodná pro nikoho, komu již nadměrná konzumace způsobila jaterní problémy, problémy se slinivkou,  krvetvorbou a další obtíže.

Kontrolovanou konzumaci nelze považovat za léčbu lidí, kteří mají závažný závislostní problém nebo za sebou mají dlouholetou závislostní historii. Tehdy lze pomocí non-abstinentní léčby pouze minimalizovat škody na zdraví nebo zvolit kontrolovanou konzumaci jako přechodný cíl na cestě k trvalé abstinenci.  Hlavní kontraindikací je samozřejmě situace, kdy se klient s abstinentním cílem ztotožňuje nebo již abstinenci zahájil. Tehdy je třeba ho bezpodmínečně na jeho cestě podpořit.

Je tedy podle vás vůbec nějaká dávka alkoholu zdravá? Co třeba červené víno na srdce?

Žádná dávka alkoholu není bezpečná ani zdraví prospěšná. To se možná říkalo dříve. Maximálně lze rozlišit nízkorizikovou, kontrolovanou konzumaci, od té rizikové nebo škodlivé konzumace. Ani to červené víno není zdravé, ono v něm možná něco málo zdravého bude, ale ty nezdravé složky převažují. To všechno bylo bohužel prokázáno. Abstinence je zkrátka nejbezpečnější cestou ke zdraví a také k tomu, jak se vypořádat se závislostí na návykových látkách.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: AdiCare