I pandemie ukazuje, jak je potravinová soběstačnost zásadní, říká šéf Agrární komory

Kdyby bylo co slavit, tak bychom aktuálně chystali pro onemocnění covid-19 dort s jednou svíčkou. Dalekosáhlé následky, které budou mít restriktivní opatření přijatá v souvislosti s pandemií, se však začínají ukazovat až nyní. Miliony lidí přišly v důsledku pandemie o práci a teď si nemohou dovolit koupit ani ty nejzákladnější potraviny. Britská humanitární organizace Oxfam odhaduje, že už na přelomu roku 2020 a 2021 bude ve světě na následky hladu umírat až dvanáct tisíc osob denně. Nedostatku základních potravin bude čelit o 132 milionů lidí víc než loni, což je nejprudší meziroční nárůst v tomto století. Můžeme s tímto stavem něco dělat i my u nás?

Nejvíce ohrožené hladomorem jsou pochopitelně rozvojové země, nicméně problém už pocítili a ještě pocítí i čeští spotřebitelé, a to zejména kvůli zdražování. Logicky se tedy objevila otázka, zda by nebylo na místě vyvinout snahu o větší potravinovou soběstačnost České republiky. Na jaře tohoto roku dokonce sněmovna řešila návrh zákona, jenž měl stanovit minimální procento českých potravin, které by naše obchody nabízely. Návrh, jenž se nyní v lehce změněné úpravě znovu projednává, vyvolal značnou kritiku, která však podle nového prezidenta Agrární komory ČR Jana Doležala nebyla oprávněná.

„Vzhledem k tomu, že v mnoha případech došlo buď k nepochopení, nebo záměrnému zkreslení informací, dostala se do debaty nepravdivá tvrzení. Od samého začátku jsme například hovořili o tom, že návrh by se měl týkat těch potravin, které jsme schopni vyrobit, a komodit, které jsme schopni vypěstovat. Odpůrci nicméně i nadále tvrdili, že tu nebudou k dostání banány či pomeranče, nebo se točili na procentuálním podílu, o čemž však byli poslanci podporující návrh připraveni diskutovat.“

Kromě zmiňované novely zákona o potravinách jsme si s Janem Doležalem povídali o tom, jak může pandemie dál působit na dostupnost a ceny českých potravin, proč musíme tolik dovážet a jak nám větší potravinovou soběstačnost znesnadňují obchodní řetězce i dotační politika Evropské unie.

Letos jsme v důsledku koronaviru zaznamenali nebývale vysoké ceny, například u květáku, jablek nebo hrášku. Máme se připravit na další zvyšování cen? A je i možné, že některé potraviny budou kvůli pandemii na trhu zcela chybět?

Nerad bych šířil paniku, ale podle zkušeností z letošního roku nemůžeme vyloučit skutečně zhola nic. Že by některé potraviny nebyly vůbec k dostání, to se, pokud se situace v Evropě ještě výrazně nezhorší, určitě nestane. K jejich výraznému nedostatku ať už vlivem nedostatku sezonních pracovníků, následkem meteorologických extrémů nebo právě zablokováním distribuce však určitě dojít může.

Příčinou jsou právě obchodní řetězce, které tlačí na co nejnižší výkupní cenu, a z Česka tak dělají „ráj slev“ a „popelnici Evropy“.

Co se týká cen, tak ty zemědělci v rukou rozhodně nemají. Maloobchodní ceny určuje maloobchod, v případě Česka v drtivé většině maloobchodní řetězce. Ty si již na jaře totiž vyzkoušely cenovou elasticitu. Během první vlny korony nás lékaři nabádali k tomu, abychom jedli více ovoce a zeleniny, protože tak posílíme imunitu. Na to lidé i přes růst cen slyšeli. Dodneška ale musím vysvětlovat, že spousta té zeleniny, která se zde v době plošných opatření prodávala za přemrštěné ceny, nebyla z České republiky. Žádný český zemědělec si na tom kapsu nenamastil.

Proč některé plodiny, které je z většiny možné pěstovat i v našich podmínkách, musí nyní Česko dovážet?

Dovážet je musíme proto, že predátorské dovozy za velmi nízké ceny takřka zlikvidovaly tuzemskou produkci. Podívejme se na letošní situaci třeba v sektorech produkce vepřového masa či pěstování brambor. Při tak nízkých výkupních cenách nejsou naši producenti schopni dlouhodobě fungovat. Co se týká dotací, ty sice mohou částečně ztrátu dorovnat, ale jednak nejsou z tohoto pohledu dostačující a jednak jsou často podmíněny úkony či plněním standardů, které s sebou nesou dodatečné náklady.

Velkou roli pak samozřejmě hrají zmiňované obchodní řetězce, jejichž snahou je co nejlevněji nakoupit a prodat s co nejvyšší obchodní přirážkou. Když z pohledu řetězce budu chtít zachovat přirážku 20 až 30 korun na čtvrtku másla, tak raději koupím máslo, které mi někdo prodá pod cenou než to české, které je mnohem méně dotované, a právě proto se prodává za reálnější ceny. K tomu se přidá samozřejmě i role zákazníků. Pro většinu z nich je stále cena rozhodující a s blížící se krizí to bude platit dvojnásob.

Zmiňoval jste predátorské ceny. Není v Evropské unii snaha tyto nekalé praktiky vymýtit?

Predátorské ceny jsou na jednotném trhu sice nepřípustné, nicméně reálná pravomoc unijních institucí a vymahatelnost férové hospodářské soutěže mezi členskými státy, které si v první řadě hájí vlastí národní zájmy, je omezená. To všechno se navíc děje za situace, kdy jsou právě unijní instituce finančně závislé na příspěvcích těchto členských států do společného rozpočtu, a krátce po odchodu Velké Británie z EU, která byla jedním z největších plátců. Heslo „hlavně nikoho nenaštvat“ je tady pak sice možná diplomatické, ale spravedlnost a pořádek moc nepřináší.

Co se soběstačnosti týká, v jakých základních potravinách je na tom Česko nejlépe, tedy kde má přebytky, a v jakých naopak nejhůře?

Současná čísla jsou mnohdy značně tristní. Například u zeleniny se současná soběstačnost Česka pohybuje asi na 27 až 30 procentech, u ovoce je to mezi 30 a 35 procenty, u brambor ve slupce jde potom asi o 60 až 70 procent, ale pak jde jen o 40 procent soběstačnosti, když přičteme výrobky z brambor, jako jsou hranolky nebo lupínky.

U surového mléka se běžně uvádí soběstačnost 120 až 130 procent, nicméně u mléčných výrobků je to zase výrazně méně. U vepřového masa, které je pro českou kuchyni zásadní, dosahujeme čtyřicetiprocentní soběstačnosti, u stále populárnějšího drůbežího masa jsme pak pod 60 procenty, zatímco před pár lety to bylo ještě téměř 80 procent. U vajec je to velmi podobné a konečně u hovězího masa jsme soběstační, nicméně spotřeba klesla za posledních třicet let z 24 kilogramů na osobu a rok na 7,8 kilogramu.

České hovězí je tak vyváženo za hranice, kde za něj farmáři dostávají lepší cenu. Paradoxně se to však stává třeba i u vepřového a mléka. Příčinou jsou právě obchodní řetězce, které tlačí na co nejnižší výkupní cenu, a z Česka tak dělají „ráj slev“ a „popelnici Evropy“.

Když se ještě vrátím k novele zákona o stanoveném minimálním podílu českých potravin v obchodech, někteří jeho kritici tvrdí, že kvalitní české potraviny jsou nyní určené na export, protože místní si je nemohou dovolit. Nevedl by tedy tento zákon k celkovému snížení kvality potravin v obchodech?

Tak to musím jednoznačně odmítnout. Česká potravina je vždy zárukou kvality a je pravda, že si za ni bohužel zákazník vinou nastavení dotačního systému a kvůli cenové politice řetězců připlatí. Čeští výrobci potravin často oproti zahraniční konkurenci nechtějí přistoupit na změnu receptury.

Samozřejmě, že vyrobit levně se dá cokoliv, proto jsou často zahraniční potraviny levnější a proto se bavíme o takzvané dvojí kvalitě. Jenže v Německu by si výrobce pod stejnou značkou výrobek s nižším obsahem masa prodávat nedovolil. Tady ano. Je to správně? I proto se hovoří o regulaci obchodních řetězců.

Nehledě na to, jestli a v jaké podobě novela zákona o potravinách projde, stále je na stole novela zákona o významné tržní síle, která řeší chování obchodních řetězců vůči dodavatelům. Dlouhodobá udržitelnost v potravinovém řetězci, tedy vybilancování vztahů mezi prvovýrobcem, zpracovatelem a maloobchodem, kde prvovýrobci často tahají za kratší konec, je totiž nesmírně důležitá pro všechny články potravinového řetězce včetně spotřebitele, který aktuální nedostatek určité komodity pocítí ve skokovém navýšení cen, jež je však neprávem přisuzováno nám zemědělcům.

Jak je podle vás důležité zvýšit soběstačnost v potravinách, u nichž už soběstační nejsme?

Soběstačnost je jedním z hlavních ukazatelů kondice tuzemského zemědělství, stejně jako třeba nezaměstnanost je jeden z nejdůležitějších indikátorů stavu národního hospodářství. V žádném případě se nejedná o nějakou protekcionistickou doktrínu, jak se často nesprávně objevovalo v médiích. V globalizovaném světě otevřených ekonomik a volných obchodních zón není „plná soběstačnost“ možná ani politicky a ekonomicky žádoucí.

Pokud se ovšem bavíme o dlouhodobé podpoře soběstačnosti, pak by měl takový trend patřit mezi priority každé zodpovědné vlády. Směřuje totiž k udržení zemědělství a dalších náročných oborů včetně lokálního zpracování, které vytváří pracovní místa na venkově. Tenhle trend také prospívá krajině a její schopnosti zadržovat vodu a přispívá i k udržení přidané hodnoty v místní ekonomice. Určitou míru lokální potravinové soběstačnosti považuji za významnou právě i s ohledem na potenciální cenové či logistické šoky, které může způsobit vojenský konflikt, přírodní katastrofa nebo, jako naposledy, pandemie neznámé choroby.

Co je tedy potřeba k tomu, abychom nemuseli potraviny, které si umíme lokálně vypěstovat a vyrobit u nás, dovážet?

Je důležité zajistit konkurenceschopnou lokální produkci, podporovanou třeba i z veřejných zdrojů. Musí tu existovat dlouhodobá udržitelnost, což je signál i k obchodním řetězcům, které by měly tuzemské producenty preferovat a vytvářet s nimi oboustranně výhodné dlouhodobé obchodní vztahy.

Nakonec je nutná také práce se spotřebiteli, z nichž už nyní určitá část kvalitní české potraviny vyhledává. Uspokojivým výsledkem pro nás všechny by pak byla situace, kdy budeme mít k dispozici dostatečnou kvantitu kvalitních českých potravin.

Reklama

foto: Profimedia a archiv Jana Doležala, zdroj: Agrární komora České republiky