Je tomu ani ne měsíc, co děti vyrazily z domácností zpátky do škol. Některé tyto školy, například ty střední, se podle všeho (a podle systému PES) nejspíš zase brzy uzavřou. Už onen návrat 18. listopadu přitom nebyl bez problémů. Rodiče si na Facebooku například často stěžovali, že učitelé začali nebohé žáky zkoušet z toho, co pochytili na distanční výuce. A protože toho žáci moc nepochytili, schytali z písemek ne zrovna chvalitebné a většinou ani dobré známky. Na druhou stranu je jasné, že pro učitele je těžké uzavírat klasifikaci a zároveň děti nevystavovat písemkám, tedy i nadměrnému tlaku. Co s tím? Nejen na tenhle dotaz nám odpověděli ředitel Obchodní akademie a Jazykové školy Písek Pavel Sekyrka, programový ředitel informačního centra o vzdělávání EDUin Miroslav Hřebecký a analytik této organizace Karel Gargulák.
Je jasné, že distanční vzdělávání rozevřelo nůžky v efektivitě učení, rozdíly ve vzdělávání dětí se musely prohloubit. Žáci, kteří mají doma potřebné vybavení na online výuku a třeba i podporu rodičů, jsou na tom asi výrazně lépe než ti, kteří doma nemají ani počítač... Jak dlouho budou podle vás tyhle nůžky "rozevřené", kdy žáci, kteří zaostali v distanční výuce, doženou ty ostatní?
PS: To zjistíme v momentě, kdy opět začne řádná prezenční výuka. Tehdy musí dojít k opakování a následně k nadstavbě. Jestliže každoroční výpadek dětí po letních prázdninách činí často i ty dva měsíce, je dobré počítat ve stejných proporcích plus k tomu přičíst ještě čas navíc. Žáci totiž opustili teď školu uprostřed probírané látky. Co se podpory rodičů týká, společnost je opravdu různě rozvrstvená a ne každý rodič přisuzuje vzdělání tu nejvyšší prioritu. Bez ohledu na to byly na všechny rodiče kladeny vysoké nároky.
Klíč je v navázání komunikace s rodiči, aby ve školu měli důvěru a nenaháněla jim strach.
Zvládnout po pracovní době ještě dohled nad distanční výukou dítěte je náročné časově a to se nebavíme o obsahu. Jsem rád, že moje první dcera chodí jen do čtvrté třídy základní školy, a tak jsem zatím nebyl za troubu. Kamarádova dcera navštěvuje šestou třídu a ten, jakmile se dověděl, že od poloviny října začíná výuka opět distančně, propadl depresi. Na středních školách může výpadek vést i k tomu, že žáci, kteří nejsou z rodin dostatečně motivováni, si nakonec uvědomí, že v kombinaci s jarem ten vlak už nedoženou, a raději školu opustí.
MH: Je to tak. Teď jsou opravdu největším průšvihem a zároveň výzvou prudce vzrostlé nerovnosti ve vzdělávání. Nezávisely jenom na rodinném zázemí, ale i na kvalitě distanční výuky a na tom, jak se s tím ta která škola a jednotliví učitelé vyrovnali. Některé děti jsme takřka úplně "ztratili", několik měsíců neměly se školou plnohodnotný kontakt a nakolejovat zpátky tyto žáky bude velmi obtížné. Vše bude záviset na míře individuálního přístupu školy a učitelů po úplném návratu do prezenční výuky. Cílem je zaměřit se na tyto žáky a poskytnout jim maximální podporu. V tom ale školy nemůžou zůstat samy. Stát by měl přispěchat s finanční i organizační pomocí. Před krachem se finančně zachraňují restaurace, jenže tady nám může "zkrachovat" celá generace.
Děti, které na distančním studiu neprosperovaly, by tedy rozhodně potřebovaly větší podporu. Jak by mohla vypadat?
PS: Jedna varianta jsou konzultace, to jsou ještě pedagogové schopni zvládnout v malé míře v rámci nepřímé pedagogické činnosti a ředitel je bude za nadstandardní přístup k žákům honorovat. Pak se nabízí programy Ministerstva školství, jako jsou třeba takzvané šablony, v jejichž rámci může ministerstvo vypsat počet hodin pro nejvíce exponované předměty a bude pedagogy financovat. Ministerstvo by ale muselo být flexibilní a vypsat program už na jaro, normálně jsou šablony vypisované na školní rok.
KG: Ta podpora by se měla odehrávat primárně na školách, učitelé by měli důkladně vytipovat všechny potřebné žáky. Na druhou stranu by se neměli snažit vyřešit vše najednou a hned, byl by to na žáky strašný tlak. Velkou roli může sehrát i neziskový sektor a instituce neformálního vzdělávání nebo dobrovolníci. Například takový skautský oddíl, jehož vůdce podnítí mezivrstevnické učení, kdy starší členové oddílu budou pomáhat s doučováním těm mladším.
Jak ale postupovat, když rodina ani dítě příliš o vzdělávání nejeví zájem a nabídky individuálních konzultací či doučování odmítají?
PS: My jsme na střední škole, takže okrajově jsme se potýkali s neplněním úkolů. To řeší v první linii naši pedagogové sami, pokud to nezabere, přeposílají mi podněty a pak už je řeším já. Většinou to stačilo vyřešit jedním mailem studentovi. To je práce ředitele, aby nenechal od určité fáze zoufalého pedagoga dál reagovat na někdy nedůstojnou komunikaci ze strany rodiny. Na doučování, pokud ho kolegové v rámci své nepřímé pedagogické činnosti nabídnou, na druhou stranu nemůžete nikoho nutit. Na našem typu školy naštěstí žáci vědí, že odmítnutím doučování, tratí nejvíce sami. Naopak šetří, že si nemusí doučování platit, jak to známe od rodičů, kteří chtějí své děti na budoucí úspěch připravit nejlépe.
MH: Mám zkušenost, že v drtivé většině citlivě a vhodnou formou nabídnutá účinná pomoc není odmítána. Klíč je v navázání komunikace s rodiči, aby ve školu měli důvěru a nenaháněla jim strach. Vše by mělo probíhat v součinnosti s terénní sociální prací. Většina vyspělých zemí používá právě školství jako kompenzátor nerovností. U nás v nadměrné míře spoléháme v procesu učení na rodinu a stále se ještě najdou učitelé, kteří ze slabých výsledků vzdělávání dítěte obviňují především rodiče. Přitom je to primárně jejich úkol coby pedagogů, aby dítě podchytili, namotivovali a vedli. Jinak to připomíná situaci, kdy přijdete k doktorovi a on se začne rozčilovat, že jste z domova nemocní, přitom léčit je jeho úloha a on na to studoval.
Jak jinak kromě onoho doučování by se ještě daly dohnat rozdíly, které mezi dětmi během distanční výuky vznikly?
PS: Další možností je nabídnout práci lektorům a dalším pedagogům, kteří by si chtěli přivydělat a nastavit výuku třeba na sobotu dopoledne. Na jaře byla škoda, že školní rok nebyl prodloužen k poslednímu červenci. Nic špatného by se nestalo, prázdnin už bylo do té doby dost. Teď už to říct nejde, pedagogové jsou z distanční výuky vyšťavení už nyní. Odučí doma distančně, jedou do budovy školy, kde učí tři čtvrtě hodiny v roušce, která vám kvůli pohybu spodní čelisti neustále sjíždí... Je to pro ně opravdu zážitek.
Jiné je to u závěrečných ročníků. Tam se čas nafouknout nedá a tito žáci musí spoustu věcí zvládnout samostudiem. Na druhou stranu nám loňské maturity po jarním výpadku dopadly ještě lépe než před příchodem koronaviru. Obavy žáků o výsledek je nabudily k výkonům, které nás mile překvapily. To je asi tak to jediné, co bylo na koronaviru pozitivní.
KG: Je tu ještě jedna oblast, kam se pozornost zatím neupřela. A to jsou školní vzdělávací programy, tedy vzdělávací obsah. Obecně se ví, že je informačně velmi přehlcený. Během pandemie to došlo naplno i mnoha učitelům a ředitelům. Padl hezký příměr, že když se narychlo stěhujete a přijede pro vás malý stěhovací vůz, prostě se tam všechno nevejde a vy musíte vybrat jenom to nejdůležitější, co si odvezete s sebou. Věřím, že podobně proškrtají své programy i školy a mnohý balast po dětech nebudou vyžadovat.
A pokud zjistí výpadky z doby distanční výuky v nějakých základech, nepoženou se v učivu dál, dokud je pořádně neprocvičí a neupevní. Když pospícháte a přes hlubokou jámu namísto pořádného mostu položíte provizorně jenom listnatou větev, aby to zakryla, může se stát, že cestou zpátky do ní sami spadnete. To je bohužel léty prověřený model, protože už se tak chytávali mamuti. Věřme, že jsme od té doby poučenější.
Žáci se obávali – a někde i celkem oprávněně – testů, které po návratu do škol "prověřily" stav jejich znalostí. To samé se zřejmě stane po Novém roce. Je ještě nějaká jiná cesta, která by prověřila, jak na tom děti jsou, a méně je stresovala?
PS: Distanční výuka je uzákoněná a v současnosti platí obecně klasifikační řád. Myslet si ale, že známka z online testu z domácího prostředí je plnohodnotná, by bylo naivní. Žák může mít sice k vyplnění omezený čas, ale zároveň dva kamarády vedle a dohromady to dají. Ve škole holt nyní všichni píší testy, aby dohnali známky, nikdo nás zatím z této povinnosti nevymanil. A k tomu je reálné, že v lednu žáci do škol opět nenastoupí a že, pokud ministerstvo nestanoví jinak, budou pedagogové uzavírat známky z toho, co teď nasbírali.
MH: On je především nesmysl začínat písemkami. Představte si, že jste od března trosečníkem na pustém ostrově. Nyní pro vás přijede loď, na ní jsou kromě námořníků-zachránců i vaši kamarádi. A když se vyšplháte po spuštěných schůdcích konečně nadšení na palubu a chcete sdílet, co jste zažili, a popisovat své emoce, tak místo radostného objímání a nadšeného vyprávění přijde kapitán a prozkouší si vás z námořních předpisů, aby posoudil, jestli vůbec poplujete s nimi, případně vás rozřadí, do které cestovní třídy patříte, a zažene vás do podpalubí.
Naše děti prožily možná nejdramatičtější období v životě, třeba dokonce o někoho blízkého vlivem covidu přišly. Mnoha dětem naplno došlo, v jak nestandardních životních podmínkách žije jejich rodina, stydí se za to a snaží se to všemožně skrývat a zároveň se velmi bojí následků, známek, zkoušení... Důležité proto je především žáky uvítat, dopřát jim radost ze shledání, umožnit sdílet emoce. A připustit si, že rozdílné rodinné podmínky jsou realita, a z toho zákonitě vyplývají nerovnosti pokroku v učení. Mnozí mají podmínky natolik složité, že jejich pokrok, i když je možná menší než u těch nejúspěšnějších, je naopak fantastický a je projevem silné vůle a odhodlání, co dokázali navzdory svému handicapu.
Trestat teď žáky za to, že se ve složitých podmínkách nedokázali něco naučit během výuky na dálku, to je prostě principiální problém. Existuje jedna pedagogická poučka: Žádné dítě nechce mít schválně špatné známky. Tu je dobré mít na paměti a v této značně delikátní situaci, kdy učitel u toho učení přímo vůbec nebyl, našlapovat velmi, velmi opatrně. Raději vůbec neřezat než říznout mimo. Ony by ty jizvy byly hodně hluboké, moc by bolely pocitem křivdy a hojily by se velmi, opravdu velmi dlouho.
Dětská psycholožka Václava Masáková navrhla v rozhovoru na iRozhlasu, aby se testy nehodnotily známkami, ale slovně. Z čeho potom ale sestavíte známky na vysvědčení?
PS: Situace na jaře vedla k tomu, že jsme dávali mírnější známky, abychom někoho nediskriminovali, přestože ta známka nebyla objektivní. Nevznikla přirozeným způsobem. Je tu ještě omyl těch kolegů, kteří se domnívají, že jsou schopni uzavřít známku, jelikož mají známek do poloviny října dost. To je stejný případ jako na jaře.
Jenže nikoliv, známka na vysvědčení se dělá za celé pololetí a argument, že jsem za doby prezenční výuky nasbíral známek dost a třeba u problémového žáka to byly samé nedostatečné, by neobstál. Za stávajících okolností by mi osobně stačilo, kdyby na vysvědčení měli žáci pouze prospěl či neprospěl. K tomu by každý žák získal výkaz o své práci a doporučené možnosti, jak by se měl nastartovat do činnosti. Podle mě to udělá mnohem víc užitku než to věštění z křišťálové koule při klasifikaci jako na jaře.
Reklama
foto: Shutterstock