S nárůstem počtu případů koronaviru nabývá na významu potřeba udržovat si odstup od lidí. Zjištění studie, která byla publikovaná 23. prosince v časopisu Nature, jsou vzhledem k aktuální situaci velmi zajímavá. „Studovali jsme, jak náš mozek reaguje, když procházíme nejprve sami a poté s ostatními určitým prostorem,“ popisuje Nanthia Suthanaová, vědkyně zabývající se neurochirurgií na University of California. „Výsledky naznačují, že si naše mozky vytvářejí jakýsi univerzální vzorec, abychom se dostali do kůže někoho jiného,“ dodala doktorka Suthanaová, jejíž pracoviště zkoumá, jak se mozek formuje a pracuje s informacemi.
Vědci pozorovali pacienty s epilepsií, do jejichž mozků byly dříve chirurgicky implantovány elektrody, které kontrolovaly jejich záchvaty. Elektrody bývají umístěny ve spánkovém laloku, centru spojeném s pamětí a podle vědců i s navigací. Jde vlastně o jakési lidské GPS.
Naše mozky produkují stejný vzorec pro sledování toho, kde jsme my a kde jsou další lidé ve sdíleném prostředí.
„Starší studie ukázaly, že nízkofrekvenční mozkové vlny neuronů ve spánkovém laloku pomáhají hlodavcům sledovat, kde jsou, když se pohybují na neznámém místě,“ uvedl Matthias Stangl, člen týmu doktorky Suthanaové. „Tuto hypotézu jsme chtěli zkoumat i u lidí a otestovat, zda mohou také sledovat ostatní ve své blízkosti. Stávající technologie nám to ale neumožňovaly.“
Pomohl navigační batoh
Laboratoř doktorky Suthanaové využila 3,3 milionu dolarů od National Institute of Health k vývoji speciálního batohu obsahujícího počítač, který se bezdrátově připojuje k elektrodám v mozku pacientů. To umožnilo studovat mozkovou aktivitu lidí v pohybu. Jejich spánkové laloky byly přitom připojeny ke stacionárním skenerům mozku.
Mozkové vlny účastníků pokusu byly silnější, když hledali skryté místo nebo byli svědky toho, jak se k tomuto důležitému místu blíží jiná osoba.
V tomto experimentu byl každý účastník instruován, aby prozkoumal prázdnou místnost, našel skryté místo a zapamatoval si ho pro budoucí hledání svého „životního prostoru“. Batoh při tomto hledání zaznamenával jejich mozkové vlny, pohyby očí a pohyb po místnosti v reálném čase. Když účastníci prohledávali místnost, jejich mozkové vlny se vyznačovaly charakteristickým vzorcem naznačujícím, že mozek mapoval stěny. Zajímavé je, že mozkové vlny pacientů také pracovaly podobným způsobem, když lidé seděli v rohu místnosti a sledovali, jak se někdo jiný blíží k jejich skrytému místu. Z výzkumu vyplývá, že naše mozky produkují stejný vzorec pro sledování toho, kde jsme my a kde jsou další lidé ve sdíleném prostředí.
„Každodenní činnosti vyžadují, abychom se neustále pohybovali kolem ostatních lidí na jednom stejném místě,“ uvedla doktorka Suthanaová. „Zvažujeme výběr nejkratší fronty na letišti, hledáme prostor na přeplněném parkovišti nebo chceme preventivně zabránit nárazu do někoho na tanečním parketu.“
Kdy se spustí alarm
Tým z University of California dále zjistil, že to, čemu věnujeme pozornost, může ovlivnit, jak naše mozky mapují polohu. Například mozkové vlny účastníků pokusu byly silnější, když hledali skryté místo nebo byli svědky toho, jak se k tomuto důležitému místu blíží jiná osoba.
Když lidé prostě jen zkoumali místnost, mozkové vlny byly slabší. „Naše zjištění podporují tezi, že za určitých psychických stavů nám tento vzor mozkových vln může pomoci rozpoznat hranice prostoru,“ řekl Matthias Stangl. „V tomto případě to byl stav, když se lidé soustředili na určitý cíl a něco hledali.“ Další studie budou zkoumat, jak mozkové vzorce lidí reagují ve složitějších situacích, včetně těch probíhajících mimo laboratoř.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Science Daily