Záhadné případy samovznícení lidí: Může člověk jen tak sám od sebe uhořet?

Termínem Spontaneous human combustion (SHC) se označuje „smrt ohněm vzniklým v těle oběti bez zjevného vnějšího zdroje“. Historie dávná i nedávná zaznamenala na tři stovky podobných případů. Pomineme ty nejstarší, které se opravdu spíš podobají legendám. Trochu více zpráv se objevuje u kauz spontánního samovznícení osob až od sedmnáctého století. Postupem času je dokumentace případů SHC čím dál detailnější až k těm z našeho století. To ovšem neznamená, že by odborníci byli blíže k vyřešení této záhady. Část vědců odmítá SHC jako fake news, další se však snaží to, jak může člověk jen tak začít hořet, nějak kloudně vysvětlit. Zatím bez valného úspěchu.

Popisy SHC mají společné to, že oběti ohně, ať už začaly hořet před svědky, nebo když byly o samotě, se k ohni vlastně vůbec nepřiblížily. Zároveň z lidí, které zachvátily tajemné plameny, zbyly většinou jen ohořelé kosti, popřípadě pouze končetiny, přičemž jejich nejbližší okolí oheň nikterak nepoznamenal.

Maceroval například amputované lidské končetiny v alkoholu či éteru a pak je zkoušel zapálit.

Mezi postiženými byli jak muži, tak ženy. Velice často se jednalo o osoby, které nadměrně konzumovaly alkohol. To se zdálo jako dobré vodítko k řešení záhady. Německý chemik Justus Freiherr von Liebig, považovaný za jednoho z hlavních zakladatelů organické chemie, se pokoušel v devatenáctém století z této myšlenky vyjít u svých pokusů. Maceroval například amputované lidské končetiny v alkoholu či éteru a pak je zkoušel zapálit. Vpravoval alkohol i do těl živých laboratorních zvířat, ale nikdy nedocílil toho, že by tkáň začala hořet s takovým devastujícím účinkem, jako to bylo popsáno v případech SHC. Prokázal tím tedy alespoň, že tato teorie je jen slepou uličkou.

Teorie svíčky a knotu

V devatenáctém století byly případy spontánního samovznícení člověka obecně brány veřejností jako něco výjimečného, ale jinak zcela reálného. Ve viktoriánských komiksech, které byly v té době populární, se mnoho záporných postav proměnilo v ohnivou kouli. I spisovatel Charles Dickens nechal v románu Ponurý dům takhle zahynout Krooka, nesympatického obchodníka s hadry a lahvemi, který se rád napil ginu. Kritika Dickensovi vyčítala, že něčemu takovému věří, ale spisovatel to odmítl s tím, že uvedl desítky případů, kdy k něčemu takovému došlo.

Jinou teorií, která by samovznícení lidí mohla vysvětlit, je takzvaná teorie knotu a svíčky. Ta předpokládá, že u případů SHC musel existovat zdroj ohně, jako je třeba hořící cigareta, který byl následným požárem zničen. Zdroj zapálil oblečení oběti a uvolnil podkožní tuk. Oheň se pak udržoval podobně, jako když knot vstřebává vosk, a udržuje tak plamen svíčky. Teorii by podporovalo i to, že u většiny obětí zůstaly dolní končetiny nedotčené. Ale ani tohle se nakonec nepodařilo prokázat. Pokusy na mrtvých prasatech sice vedly k podobnému výsledku, tedy na popel spálené tkáni, ale až po mnoha hodinách, zatímco skutečné lidské oběti shořely za mnohem kratší dobu.

Symbol pro zastánce

Postupem doby se zájem veřejnosti o případy SHC zvětšoval. To když se ke slovu dostala novinová fotografie a tisk publikoval neuvěřitelné záběry z místa tragédie. Takovým symbolem pro zastánce existence spontánního samovznícení se stala fotografie pozůstatků dvaadevadesátiletého doktora Johna Irvinga Bentleye z Coudersportu v Pensylvánii. Naposledy byl viděn naživu večer 4. prosince 1966, když se s ním rozloučili přátelé, kteří byli u něj na návštěvě.

Z dvaadevadesátiletého lékaře zbylo jen chodítko a kus nohy s pantoflí (foto: Wikipedie)

Následujícího rána přišel do domu muž na kontrolu elektroměru a povšiml si neobvyklého zápachu. Pátral po jeho původu a v koupelně objevil Bentleyho zpopelněné ostatky. Po starém lékaři zbyla hromádka popela, z níž vyčnívala spodní polovina pravé nohy obutá v pantofel a kovové chodítko s nedotčenými gumovými koncovkami. Vyšetřování smrti nebohého doktora předpokládalo, že se mohl podpálit žhavým popelem z dýmky, ale ta zůstala na stojanu ve vedlejší místnosti. Koroner nakonec případ uzavřel s tím, že smrt zavinilo udušení a spálení devadesáti procent těla…

Deset let stará „záhada“

Dalo by se předpokládat, že modernější forenzní metody přijdou podobným záhadám na kloub. Nepodařilo se to ani v případě smrti dvaasedmdesátiletého důchodce jménem Michael Faherty. V irském Ballybane probudil 22. prosince 2010 jeho souseda ve tři hodiny ráno požární alarm, který vyvolal silný kouř vycházející z Fahertyho domu. Když přijeli hasiči, našli tělo starého muže spálené k nepoznání v obývacím pokoji nedaleko krbu. Oheň zanechal stopy pouze na podlaze a stropu, jinak místnost zůstala nepoškozena.

Vyšetřování došlo k závěru, že muže nemohly zachvátit plameny z krbu, ovšem jiný zdroj, který by mohl způsobit jeho upálení, nebyl nalezen. Po devíti měsících vyšetřování koroner, doktor Ciaran McLoughlin s pětadvacetiletými zkušenostmi v oboru, případ uzavřel a v prohlášení uvedl, že požár byl důkladně vyšetřen a on sám dospěl k závěru, že smrt oběti spadá do kategorie spontánního samovznícení, pro které ale nemá odpovídající vysvětlení.

Benjamin Radford, zástupce editora časopisu Skeptical Inquirer, pro magazín Live Science uvádí, že není jasné, proč koroner vyloučil možnost, že na Fahertyho přeskočil oheň z krbu. A ptá se, proč se samovznícení lidí, pokud je tedy skutečným jevem, nestává častěji. Na to se můžeme ptát spolu s ním. Zastánci žhavého jevu SHC však jistě budou mít nějaké logické vysvětlení.