Články o nomádském životním stylu se točí kolem piňakolád na pláži, poznávání světa a užívání si života „to the fullest“. Vyšperkované instagramové fotky cestovatelů v mnohých vzbuzují závist. Tohle není jeden z takových článků.
Cestování je závislost
Když mi bylo 22, opustila jsem rodinu, kamarády, vážný vztah. Rozhodla se uspokojit svoji dávnou touhu žít v zahraničí a na dva roky jsem odjela studovat do Dánska. Chodila jsem na University of Southern Denmark, poznala novou kulturu, pobírala nový jazyk, utvořila si přátele na celém světě. Všechno bylo perfektní, byla jsem v ráji. Dávala jsem si předsevzetí, že už se domů nikdy nevrátím. Žít na jednom místě vypadalo najednou strašně nudně.
Problém s cestováním je ten, že ho nikdy není dost. Vždycky můžete objevit další město, ochutnat nové jídlo, vylézt na vyšší horu, poznat více lidí, skočit do hlubší vody, oddat se většímu nebezpečí. A čím více posouváte své limity, tím větší je vaše touha jít dál. Cestování je závislost, které se těžko zbavuje, a tak z Dánska jedete pracovat na Island, odtamtud na výměnný pobyt do Moskvy, kde dostanete depku a musíte uprostřed zimy s 20kilovým kufrem procestovat sama Kavkaz. Vaše rodina už ani neví, že žijete. Kamarádů máte stovky, ale většinu pouze ve virtuálním světě. Stěhujete se tak často, že si nové místo ani pořádně nezabydlujete. Navazujete povrchní vztahy, které mají omezenou trvanlivost. Potkávat nové lidi je super jednoduché, ale utvářet nová, opravdová přátelství je těžké. Obzvlášť když začínáte od nuly.
Cestování je závislost, které se těžko zbavujete.
Pořád jsem ale neměla dost. Myslela jsem, že možná potřebuju víc slunce. Přece jen dva roky v zemích, kde léto téměř neexistuje, musí mít důsledky. Když krevní testy u doktora ukázaly kritický nedostatek vitaminu D, o další destinaci bylo jasno.
Po skončení školy jsem jela učit angličtinu do Vietnamu. Místo s exotickým názvem přeci znamená teplo, že? Ne, pokud jedete v lednu do severní části země, tam jsou teploty i tak dost nízké. Přidejte k tomu smog, hluk, nekonečné řady motorek, všudypřítomné odpadky a máte po ráji.
Připravte se na komplikace
Tíže neukotvenosti začne dříve či později doléhat snad na každého. Vaše návyky se změní. Vstáváte jindy, než jste zvyklí. Některé dny pracujete od rána do večera, někdy se zase celý týden nezvednete z pláže. Nemůžete sehnat potraviny, které běžně jíte, a proto jste nuceni sáhnout po tom, co je k dispozici. Vaše tělo na to není zvyklé a neustále trpíte střevními potížemi. Nebo si naopak zvykne až moc a vy přibíráte. Přestanete se hýbat.
Místní kultura je tak odlišná, že často nejste schopni udělat si opravdové kamarády mezi domácími. Většinu času tak trávíte s dalšími výletníky, mezi kterými není přijatelné zdržovat se alkoholu. Začnete mít problémy se spaním. Nemáte žádný režim, opouštíte vlastní zásady. V týdnu se opijete a druhý den nepřijdete do práce. To se začne stávat mnohem častěji a vy si utváříte nové návyky. Protože každé tělo přirozeně tíhne k tvorbě rutiny.
Pokud neumíme žít sami se sebou doma, těžko se to naučíme někde jinde.
Cestujete nočními autobusy, i když už nejste ve věku, kdy byste v takovém prostředku byli schopni usnout. Budíte se rozlámaní. Začnou se u vás projevovat první zdravotní potíže, místním doktorům nevěříte a problémy přecházíte. Potkáváte čím dál víc „ztracených“ duší. Lidí, kteří nejsou schopni najít štěstí ve vlastní zemi a doufají, že ho najdou jinde.
A tak bloudí třeba i roky po cizím kontinentu s touhou „najít sami sebe“. Neví ale, že odjet do ciziny nestačí. Když se chcete najít, je jedno, jestli se vám to povede v moravské vesničce nebo při dobrovolničení v jihovýchodní Asii. Pokud neumíme žít sami se sebou doma, těžko se to naučíme někde jinde.
Být všude znamená nebýt nikde
Osamělost není něco, o čem většina cestovatelů píše. Neuvidíte ji na jejich instastories, ale garantuji vám, že ji většina z nich někdy pocítila. Příběh podobný mému popisuje také cestovatel Amir Salihefendic. Ten opustil rodné Dánsko, prodal většinu věcí, rozešel se s přítelkyní a vyrazil do Taiwanu. Vydržel tam rok, než se vrátil domů. Za tu dobu si prošel obdobím deprese, úzkostí, insomnií a osamělostí. Trvalo mu několik let, než se cele zotavil. Jeho příběh je extrémní, ne však ojedinělý. Je mnoho lidí, kteří nomádský styl života milují a vyhovuje jim, pro spoustu dalších to ale z daleka nepřipomíná pohádku z blogu.
Když se přemisťujete z místa na místo a netvoříte žádná opravdová přátelství, ztratíte velkou část sama sebe.
Hvězda digitálního nomádství Pieter Levels se po třech letech cestování také nakonec usadil v rodném Nizozemsku. Poté, co procestoval snad každý kout země a začal vydělávat desítky tisíc dolarů měsíčně, se jeho životní styl stal snem každého nomáda. Svůj zlomový okamžik popsal na blogu takto: „Stál jsem ve svém apartmánu v Kolumbii, díval se z okna a uvědomil si, že tu nikoho neznám.
Řekl jsem si, že tohle není to, co bych měl dělat. Že to vypadá skvěle na fotce, ale necítím žádné spojení.“ Pak se začala ozývat deprese. „Začínal jsem se cítit ztracený. Kladl jsem si otázky jako ‚Kdo vůbec jsem?‘. Velkou část naší identity totiž tvoří naše okolí. Když se přemisťujete z místa na místo a netvoříte žádná opravdová přátelství, ztratíte velkou část sama sebe. Jsem celkem silná a stabilní osobnost, ale na tohle jsem nebyl připraven“. Jeho nomádství mu dalo svobodu, ale co nakonec přece jen potřeboval, byla intimita.
Poučení na závěr? Život full-time cestování je mnohem komplikovanější, než ukazují fotky. Je důležité nebrat vyretušované obrázky jako ultimátní sondu do života zobrazovaných. Je obecně známo, že lidé s pestrým společenským životem žijí delší, zdravější a šťastnější životy. Je jedno, co vám tvrdí Airbnb, „všude jako doma“ prostě být nemůžete.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Doist