Dorothy Byrneová, která z pozice prezidentky řídí dívčí univerzitu Murray Edwards College v Cambridgi, vyvolala ve Velké Británii rozruch už svým nástupním projevem, když mimo jiné řekla: „Mladé ženy se učí, že musí mít dobrý prospěch ve škole, získat titul, uspět v práci a být krásné. Na dítě se pak snadno zapomíná.“
Jak tedy mohou ženy spojit své soukromé a profesní plány? Ženy z generace mileniálů to mají očividně těžší než generace před nimi. Ačkoli jsou dnes obecná mentalita, co se týče „práv a povinností žen“, i zákonné podmínky příznivější, život samotný se pro ženy jednodušším nestal, píše list Sunday London Times a v rozsáhlém textu sleduje překážky, které dnes stojí ženám v cestě.
Jak se „stát součástí“?
V každém případě to prý není obliba předražených avokádových toastů, co brání mileniálům v úspěšném životě, jak kdysi naznačil jeden australský miliardář. Deník shrnuje toto dilema do jednoho obrázku. V devadesátých letech bylo strašně snadné „stát se součástí“. To se týkalo práce, domova i rodiny. Bylo to tak snadné a přirozené, že se dalo i v pohodě odmítnout a snobsky opovrhovat řadovým domkem, posezením se členy rodiny či školkou, která se nám nezdála.
Napůl slušné bydlení je dnes považováno za velkou výsadu.
Dnes je naopak ďábelsky těžké se vůbec prosadit, protože problém je se k něčemu a někam „přihlásit“. A to pohlcuje energii generace, jejíž profesní život se odehrává mezi zemětřeseními finanční a koronavirové krize.
Více než jen střecha nad hlavou
Největším problémem ve městech je cenově dostupné bydlení. Poměry ve Velké Británii jsou podobné jako v Německu, ale i Česku. Levné obecní byty tam dostávají jen ti opravdu potřební. Kdo vystudoval a dosáhl alespoň poloviny kariéry, je z tohoto sociálního kolečka vyloučen a odkázán na volný trh. Nájemné a zejména kupní ceny nemovitostí však zdaleka předstihly mzdy ve většině odvětví.
„Určitě jsou věci, které jsou pro mě nedostupné,“ říká Jion Legaspiová, devětadvacetiletá redaktorka sociálních médií. „Ne že by to bylo nemožné, ale ve srovnání s dobou před třemi desetiletími je mnohem těžší získat cenově dostupný dům, který není jen krabicí.“ Jion má sice přítele a říká, že přemýšlí o rodině, ale teď má jiné problémy.
Olivia Hartleyová, pětadvacetiletá Londýňanka, přišla během pandemie o práci v poradenské firmě. Její život je příliš vrtkavý na to, aby měla děti. Nedokáže si ale představit, že by měla děti až po třicítce. „V tuto chvíli to ovšem nejde,“ říká.
Bydlení je výsada
Deník The Times hovořil také s Joannou Pedderovou. Ve svých 28 letech je matkou, a dokonce žije i se svým partnerem. Což je dnes docela výjimka. Joanna má však i jistou práci v místní samosprávě. Manželé si mohli koupit vlastní dům s finanční podporou obou větví rodiny. „Máme opravdu velké štěstí,“ říká vděčně. Dům je jednoduchý a nemá nic společného s oblíbenými instagramovými interiéry, ale napůl slušné bydlení je dnes považováno za velkou výsadu.
Mnoho mileniálů je i nadále závislých na trhu s pronájmy, kde se byty sdílejí, sdílejí je tedy spíš komunity, než aby šlo o partnerství. Třicetiletá Bex Hallová si právě s tímhle problémem neví rady: „Co se stane, když si najdu vztah a budu chtít žít s někým jiným? Pak někdo dostane kopačky. Přítel, nebo spolubydlící. To je hrozné.“ V její bytové a životní situaci by každopádně nebylo místo ani pro psa, natož pro rodinu.
Staré problémy v intenzivní verzi
Mary-Ann Stephensonová z organizace Women's Budget Group, která sleduje dopady vládních opatření na ženy a muže, uvádí, že tyto problémy nejsou nové. Jsou ale čím dál větší. Svou roli samozřejmě sehrála i pandemie koronaviru. Díky ní má sice mnoho lidí možnost pracovat z domova, na jakékoli soužití to má dopady však zcela opačné. Někteří si z prostorného pokoje pro hosty udělají skvělé místo pro práci, jiní pracují v rohu kuchyňského stolu. Každopádně se lidé nepotkávají a normálně spolu nekonverzují. Stephensonová i proto tvrdí, že najít si přítele je pro dnešní ženy po dvacítce a třicítce náročný proces. A potvrzují to i respondentky deníku Times.
„Lidé, se kterými jsem mluvila, byli prostě ztroskotanci,“ stěžuje si například Jessica Morganová. „Chlapi hledají rychlý sex a myslím, že spousta žen v mém věku, zejména po pandemii, hledá spíš závazné vztahy.“ Aplikace sice usnadňují seznamování, ale i ty, co se týče vztahů, fungují spíš jako „nezávazné“. To nic nemění na zásadně odlišných zájmech a cílech obou pohlaví.
Pro velkou část mužů otevírají aplikace snadnou možnost příležitostného sexu. Nikdy pro ně nebylo snazší být playboyem. Ženy se setkávají s muži, kteří nejsou ochotni se zavázat, a ještě si přitom často do ložnic přinášejí očekávání z tvrdé pornografie. Autorka Louise Perryová, která chystá knihu o tom, proč ženy selhaly v sexuální revoluci, pro Sunday London Times dodává: „Všechny ženy mají stejné chmurné historky o špatných sexuálních vztazích. A stále častěji přemýšlejí: Opravdu tohle chci?“
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Stern