Americký magazín USA Today už před třemi lety popsal zajímavou story, která dokládá, kam až pronikají dnešní „vyspělé technologie“. V té době navštívil téměř osmdesátiletý pacient Ernest Quintana lékařskou pohotovost ve Fremontu v Kalifornii. Kvůli závažnému onemocnění plic to bylo už potřetí během pouhých 15 dní. On i jeho rodina věděli, že je jeho stav vážný. Netušili ale, jak moc.
To jim sdělil až lékař, kterého sledovali přes digitální displej jistého chytrého stroje, který personál nemocnice dovezl do starcova pokoje. Quintanova vnučka Annalisia Wilharmová, která byla s dědečkem v pokoji, musela umírajícímu tlumočit, co lékař říká, protože jej kvůli špatnému sluchu plně neslyšel.
Lékař tedy přes monitor vnučce a dědečkovi řekl, že Ernestovi Quintanovi mnoho času nezbývá a že podle jeho názoru dokonce nemá ani smysl zřizovat domácí hospic, protože není jisté, zda by to té doby pacient vydržel. Měl pravdu. Ernest Quintana zemřel v nemocnici následující den.
Lékaři nemají čas
Rodina Ernesta Quintany byla samozřejmě vyděšena formou, kterou byla tato, snad vůbec nejtěžší a nejchoulostivější zpráva, již může lékař pacientovi sdělit, předána. Na případ rozhořčeně reagovala Quintanova dcera Catherine, která médiím řekla, že nechce, aby se něco takového vůbec někdy ještě opakovalo. Podobně ale na kauzu reagovali i lidé na sociálních sítích.
Technologie by neměly být používány, pokud by mohly narušit intimní rozhovory o smrti a umírání.
Ti způsob, jímž lékař sdělil umírajícímu, že pravděpodobně brzy zemře, označovali shodně za neohrabaný a nesnesitelně krutý. Lékaři naopak namítají, že mají kvůli vytíženosti jen velmi málo času na hluboké rozhovory s pacienty a nemají na ně čas ani v případě, kdy se jedná o oznámení o blížícím se konci.
Co je vlastně vhodné
K případu se na serveru Onezero Medium vyjadřuje také profesor filosofie a autor knihy Re-Engineering Humanity Evan Selinger. Ten nepopírá, že videokonference nebo telemedicína mohou hrát v oblasti ošetřovatelství a lékařství celkově velmi důležitou roli. Ale to, co se stalo Quintanovi a jeho rodině, podle něj ukazuje, že poskytovatelé zdravotní péče musí nezbytně nutně stanovit velmi přísné parametry, za nichž bude vhodné tyto moderní technické nástroje užívat. Nesmějí se podle něj dotknout skutečné lidské podstaty a neubližovat místo toho, aby pomáhaly.
„Pacienti si zaslouží péči a soucit. A technologie by neměly být používány, pokud by mohly narušit intimní rozhovory o smrti a umírání. Pacienti a jejich rodina by nikdy neměli cítit, že téma vhodné péče na konci života není hodné osobní diskuze s lékařem,“ píše Selinger.
Důstojnost umírajícího
Skutečná péče vyžaduje, aby lékaři diskutovali s pacienty o záležitostech, které se týkají umírání a smrti dostatečně empatickým způsobem. Medicína jinak nikdy nebude moct splnit své nejzákladnější poslání a lékaři budou selhávat v jedné ze svých primárních povinností – respektovat důstojnost pacienta.
Dokud technologie nebude schopna zachytit, co se v místnosti děje a jak na tom daný člověk je, budou pacienti vždycky takové rozhovory oprávněně vnímat jako naprosto neslušné.
Jak ukazuje Quintanaův případ, telemedicína může bránit empatickým rozhovorům o umírání tím, že ztěžuje pacientovi pochopit situaci a klást otázky okamžitě nebo i po zpracování těžkého sdělení. Špatná kvalita zvuku, obrazu nebo internetového připojení jsou problémy, které pacientům v tak těžké situaci přidávají na strachu a napětí. „Dokud technologie nebude schopna zachytit, co se v místnosti děje a jak na tom daný člověk je, budou pacienti vždycky takové rozhovory oprávněně vnímat jako naprosto neslušné, ačkoliv se lékaři mohou domnívat, že dělají vše, co je v jejich silách, aby se o pacienta postarali,“ píše Selinger.
Stroj zkrátka nedokáže nahradit člověka. Po přijetí do nemocnice by proto podle Selingera v nejhorším případě měli pacienti dostat formulář vysvětlující, že dané zdravotnické zařízení poskytuje pro různé účely telemedicínu, což může zahrnovat i diskuzi o smutných prognózách. Formulář by měl nabízet jasné a pochopitelné vysvětlení, proč k takovým praktikám nemocnice přistoupila a jaké k nim existují alternativy. Takový formulář by pak měli podepisovat pouze ti pacienti, kteří mají za to, že je takový přístup v souladu s jejich vlastními hodnotami. „Takovým způsobem je respektována autonomie pacientů a poskytovatelé zdravotní péče pak nemohou být obviňováni z hrubé lhostejnosti,“ uzavírá Selinger.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: OneZero