Více než miliarda lidí na Zemi nemá podle Světové vodní rady přímý přístup k pitné vodě vůbec. Pro necelé tři miliardy je minimálně během jednoho měsíce v roce obtížně dostupná. Britská BBC na svém webu popisuje příběh muže, který se rozhodl na vlastní pěst podniknout expedici po celé délce řeky Zambezi, jež je nejdelším tokem jižní Afriky. Během cesty si zároveň vyzkoušel všechny stupně dehydratace a sáhl si až na úplné dno.
Problém v soutěskách
Cestovatel a dobrodruh Chaz Powell zahájil výpravu u pramene řeky Zambezi v Zambii, následoval ji východní Angolou, přes hranice Namibie a Botswany, až se dostal zpět k soutěskám na hranici Zambie a Zimbabwe. A právě zde narazil na první potíže. Terén byl na přechod mnohem náročnější. Soutěsky jsou strmé svahy, které se táhnou celou krajinou po délce asi 240 kilometrů. Byl srpen 2016, nejteplejší období roku, kdy denní teploty dosahovaly až 50 °C. Doposud výlet probíhal dobře, jakmile se však Powell ocitl v roklích, všiml si, že zpomaluje. Místo 36 kilometrů, které denně ušel, jich najednou za den zdolal jen několik. Spočítal si, že tímto tempem se na konec soutěskové krajiny dostane asi za měsíc. To ovšem byla dlouhá doba na to, aby mu nezačalo docházet jídlo. A všude kolem byly jen balvany a paviáni, kteří je po něm házeli.
Stál na okraji útesu, došla mu voda a nemohl se dostat k té, která tekla pod ním.
Po dvou týdnech se Powell rozhodl, že musí změnit trasu. Podle mapy si naplánoval, že za čtyři hodiny rychlé chůze se dostane z roklí a přiblíží se další řece, kde se bude moci napít. Vyrazil brzy ráno, vybaven dvěma dvoulitrovými lahvemi s vodou. Dosud měl stále v dosahu Zambezi, takže nikdy nenosil více. Najednou ale zjistil, že cesta není průchozí, že se jedná jen o řadu zarostlých kopců vedoucích dolů k roli. Řeka byla nedaleko, ale Chazovi voda brzy došla. Přitom viděl, jak jen několik set metrů v rokli pod ním víří hladina přes balvany. Bylo to lákavě blízko, jen mimo jeho dosah.
„Nedokážu ani popsat, jak velkou žízeň jsem měl,“ říká Powell na stránkách BBC. Stál na okraji útesu, došla mu voda a nemohl se dostat k té, která tekla pod ním. Když si uvědomil nejistou pozici, v níž se ocitl, pocítil ochromující paniku – strach, že nenajde nic, čeho by se mohl napít, jej zcela pohltil. „V tom okamžiku jsem se začal cítit opravdu blbě,“ vzpomíná. „Začal jsem se přehřívat a moje tělesná teplota byla prostě šílená.“
Záchrana v díře s močí
Powell se rozhodl vyhledat pomoc. Přes SOS volání v telefonu kontaktoval záchranáře, jenže vrtulník, který pro něj poslali, měl dorazit až za čtyři hodiny. Ve snaze zabránit přehřívání se proto rozhodl postarat se o sebe do té doby sám a vykopal díru do suché půdy. Začal také pít vlastní moč, kterou kombinoval s rehydratačním roztokem. V díře se sice ochladil, ale také rychle dehydratoval.
Nechtěl však již nečinně sedět na místě, a tak se rozhodl prozkoumat útes a dostat se dolů k vodě. Jenže se zřítil dolů a poranil se. Přesto se doplazil k řece, u níž hodinu seděl, pil a ochlazoval se. Jeho život byl zachráněn. V extrémním horku přežil bez vody 10 hodin a po týdenním odpočinku mohl pokračovat ve výpravě, kterou po změně trasy dokončil za 137 dní.
Co prožil Powell?
V závislosti na věku tvoří voda 60–70 % lidského těla. Ztrácíme ji s močí, potem, výkaly a dechem, a proto ji musíme neustále doplňovat pitím i jídlem (z něho pochází mimochodem až třetina vody, kterou konzumujeme). Pokud to neděláme, může dojít k dehydrataci. První fáze se ozývá jako žízeň, kdy se tělo snaží udržet uvnitř veškerou zbývající vláhu. Touto fází Powell prošel, když na vrcholku útesu sledoval řeku pod ním a věděl, že se k ní nemá jak dostat.
Do karet mu nehrály ani extrémní podmínky, v nichž se ocitl. Při horkém počasí a fyzické zátěži tělo totiž pocením vyloučí 1,5 až 3 litry vody a dalších 200 až 1 500 mililitrů ztratí v závislosti na vlhkosti okolního vzduchu vydechováním. Horké počasí dehydrataci zhoršuje, protože tělo není schopné regulovat tělesnou teplotu. To způsobuje nedostatek enzymů v běžných metabolických drahách, kudy se běžně dostávají k orgánům, jako je mozek, srdce a plíce. Ty vlivem toho začínají selhávat a to může vést k záchvatům, kómatu i smrti.
V této třetí fázi začal Powell pít moč, která je u zdravého dospělého člověka tvořena vodou až z 95 % a jen zbylých 5 % tedy připadá na odpadní produkty vylučované ledvinami, včetně solí a amoniaku.
V teplotách nad 50 °C v kombinaci s extrémní námahou může být tak dehydratace rychle smrtelná, což hrozilo i Powellovi. V první fázi dehydratace způsobuje únavu, tělo také ztrácí schopnost ochladit se pocením, čímž stoupá riziko přehřátí. S odcházející vodou krev houstne, stává se koncentrovanější, což znamená, že kardiovaskulární systém musí tvrději pracovat, aby udržel krevní tlak. To se ledviny snaží kompenzovat tím, že zadržují více vody sníženým močením, voda také vytéká z buněk do krevního oběhu a způsobuje jejich zmenšování.
Díky odcházející vodě můžeme takto ve druhé fázi ztratit až 4 % tělesné hmotnosti (v první fázi ztrácíme procenta dvě), krevní tlak klesá a dochází k mdlobám. Třetí fází ztrácíme až 7 % tělesné hmotnosti, dochází k poškození orgánů důsledkem zpomaleného průtoku krve. Ledviny polevují s filtrováním krve, buněčný odpad se hromadí a tráví organismus zevnitř. Někteří lidé však i tento stupeň dehydratace nejen přežijí, ale dokonce mohou i nadále podávat vysoké výkony. Vytrvalostní běžec Alberto Salazar během olympijského maratonu v LA v parném počasí roku 1984 ztratil odhadem více než 3 litry vody a pozbyl celých 8 % své tělesné hmotnosti! Po maratonu se ale s pomocí týmu lékařů dokázal rychle zase zavodnit a nic se mu nestalo.
V této třetí fázi začal Powell pít moč, která je u zdravého dospělého člověka tvořena vodou až z 95 % a jen zbylých 5 % tedy připadá na odpadní produkty vylučované ledvinami, včetně solí a amoniaku. Jenže při dehydrataci se množství soli výrazně zvýší a moč tak chutí připomíná mořskou vodu. Moč může k rehydrataci, tedy zavodnění, ale pomoci jen krátkodobě, protože fyziologickou reakcí na dehydrataci je zadržování soli a vody. Snižuje se vylučování moči, a tím nakonec může dojít k akutnímu postižení ledvin a stavu, kdy ledviny moč přestanou vytvářet. Rehydratační roztok, který Powell užil, je plný solí a iontů, doplní tedy ztráty vzniklé pocením, ale způsobuje další nerovnováhu solí v těle, což může v extrémních případech vést až k záchvatům a ke krvácení do mozku.
Na zedníka nemá
Powell se nakonec zachránil tím, že našel vodu a stín. Odpočinek ve stínu snížil tělesnou teplotu a zpomalil proces dehydratace, protože Powell nahradil ztráty tekutin novou vodou. Kdyby se mu vodu nepodařilo najít, začaly by mu selhávat ledviny důsledkem hromadění toxinů, které se vlivem nedostatku vody nemohou odplavit z těla ven. Mimořádné namáhání srdce by také vedlo k nepravidelnému srdečnímu rytmu, poklesu krevního tlaku a případně k záchvatům. Dehydratace může také způsobit ztvrdnutí životně důležitých částí kardiovaskulárního systému, jako jsou krevní cévy, což zvyšuje riziko infarktu.
O tom, jak dlouho se dá přežít bez vody, se stále ještě debatuje. Většina vědců se ale shoduje na tom, že to lze zvládnout jen několik málo dní. Schopnost obejít se bez vody se také může u jednotlivců značně lišit. Existují například důkazy o tom, že lidské tělo se dokáže přizpůsobit úrovni vody, kterou člověk pravidelně konzumuje. Zatím nejdéle bez vody vydržel Andreas Mihavecz, osmnáctiletý rakouský zedník, který byl v roce 1979 plných 18 dní zavřený v policejní cele poté, co na něj příslušníci služby zapomněli. Jeho případ se dokonce dostal do Guinessovy knihy rekordů.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC