Rebel Jan Hnízdil vzpomíná na léta ve straně: Všichni zvedli ruku, tak já taky

Je červenec 2020, covid polevil, sluníčko pálí a na zahradě jedné chalupy kdesi na severu Čech na Šluknovsku se rodí kniha Rebel Hnízdil. Povídáme si už několik hodin. Pro Honzu to není jednoduché. Copak mluvení, to mu jde na výbornou, ale sezení už tolik ne. Bolí ho koleno, pořád si poposedává, natahuje nohu, hledá, jak by si ulevil. Nestěžuje si, ale vidím, že ho to trápí. Už pár týdnů je lazar, může jen psát, práci na zahradě moc nedá. Ptám se, jak se mu to stalo. Na oslavu se svou partou sedmi rodin se vydal na kole a po ujetí padesáti kilometrů se připojil k choreografii na počest oslavenců. „Kamarádi slavili padesátiny. Oba v roce 1985 cvičili na spartakiádě. Takže byla oslava pojatá jako retro,“ vypráví mi známý lékař. „Chlapi měli nacvičit skladbu vojáků, ženy poupat.“

Honza si prý řekl, že skladbu vojáků nebude riskovat. Jedině poupata. „Takže devět žen a já. Původní gymnastické oblečky jsme si půjčili z Barrandova. Hodně jsem se do toho položil, v nohách padesát kilometrů, v hlavě prosecco. No a najednou rána. Šel jsem do kolen. Prostě magor. Zlomené poupě. Už je to dva měsíce a pořád sotva lezu.“

U nás se četlo Právo

Protože se celá kniha více či méně dotýká politiky a protože je Jan Hnízdil jeden z politicky nejangažovanějších lékařů dneška, nelze se nezeptat, jak vlastně prožíval pro Čechy asi nejdůležitější den za posledních padesát let, tedy 17. listopad roku 1989. „Já nebyl odmalička rebel. Jsem z  Mnichova Hradiště, malebného městečka v Českém ráji. Táta byl hodně starostlivý, dbal na rodinu, chtěl, abychom se měli dobře, tak byl v KSČ. Rodiče toužili po tom, abych šel na vysokou, a členství ve straně byl tehdy bonus. Táta dal najevo, že by bylo dobré, abych do ní vstoupil. Tak jsem poslechl. To není omluva. U nás se neposlouchala Svobodná Evropa ani Hlas Ameriky. Četli jsme Rudé právo, na Prvního máje chodili do průvodu. Vůbec jsem netušil, co strana prováděla a provádí, neznal jsem Slánského ani Miladu Horákovou. To mi začalo docházet až v Praze na vysoké a pak na fakultě tělesné výchovy,“ vypráví Jan Hnízdil.

Ve stanovách se psalo, že když si soudruh legitimaci nehlídá a nebrání, musí být potrestán.

„Ještě před listopadem ’89 za mnou přišel předseda stranické skupiny docent Bok, moc slušný a vzdělaný člověk, jestli bych nechtěl podepsat kritický dopis adresovaný místopředsedovi ÚV KSČ Miroslavu Štěpánovi. Bez váhání jsem podepsal. Bylo nás asi deset. Geriatr Zdeněk Kalvach, docent matfyzu Jan Obdržálek, doktor Markoš z přírodovědecké fakulty, akademičtí malíři Ivan Komárek a Vlastimil Elšík, docent Bok. Všichni členové KSČ. Na ÚV byli zvyklí na kritiku od disidentů, Havla, Vaculíka, Tigrida nebo Šiklové. Tohle byla velmi ostrá kritika z vlastních řad. Dopis jsme odeslali koncem října. Já jsem tehdy dělal doktora juniorské hokejové reprezentace a odcestoval na turnaj do Německa. Mezitím všechny signatáře dopisu sebrali a odvezli na kobereček ke Štěpánovi. Docent Bok mi pak vyprávěl, že to bylo hodně drsné, hrozily tvrdé tresty. Naštěstí přišel Listopad.“

Co dokáže dav

Přidávám historii své rodiny, kde byli úplně všichni členy KSČ, navíc pracovali na ministerstvu vnitra. Mně bylo během sametové revoluce teprve čtrnáct, ale kdybych byl jen o pár let starší, nejspíš bych už taky byl čerstvý komunista – jako všichni kolem mne.

Honza své členství v komunistické straně dodnes bere jako chybu, i proto už pak do žádné strany nikdy nevstoupil. Komunistická zkušenost ho ale naočkovala proti stádnímu chování. „Z členství ve straně mám jednu vzpomínku, za kterou se mimořádně stydím. Vidím to, jako by to bylo včera: aula chirurgické kliniky, zasedání stranické organizace na lékařské fakultě. Jedním z bodů programu bylo potrestání soudružky doktorky, která ztratila stranickou legitimaci. To bylo jako spáchat hrdelní zločin. Té paní doktorce přitom zloděj v parku na Karláku vytrhl kabelku. Měla v ní peníze, občanku a stranickou legitimaci,“ popisuje Honza.

„Ve stanovách se psalo, že když si soudruh legitimaci nehlídá a nebrání, musí být potrestán. Nevěřil jsem vlastním uším. Taková pitomost. Jako medicínské ucho, student ve druháku, jsem seděl vedle ctihodných profesorů a docentů a čekal, že to smetou ze stolu. Všichni zvedli ruku pro potrestání. Tak jsem ji, jako poslední, zvedl taky. Dodnes se za to stydím. Na té příhodě jsem pochopil, co dokáže autorita, řád a síla davu. Proč Němci tak snadno zvedali ruce k pozdravu Sieg Heil.“

Proti práskačům a práškům

Nechci si hrát na psychologa, ale myslím, že někde tady se v Honzovi zrodil ten rebel. Celou dobu, co ho znám, má velký odpor k tomu, když „systém“ něco přikazuje. Jakmile někdo omezuje to, co Honza považuje za přirozenou svobodu. Tento postoj je blízký lidem, kteří si ještě pamatují minulý režim, vzdálený sice již třicet let, ale pořád živý uvnitř pamětníků. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří vyrůstali ve světě, kde si mohli říkat a dělat, co chtěli, cestovat, kam chtěli, a nemuseli se bát obušků a práskačů. Tento instinkt bojovat proti „vrchnosti“ se podle mého názoru projevuje i v Honzově boji proti rouškování a dalším regulacím.

Jasně že Honzovi kritici mohou namítnout, že se slavný lékař dopouští omylu, protože roušky nejsou projevem stádního chování, ale solidarity. Ani já nejsem zastánce tak liberálního přístupu jako Honza, ale chápu, že stejný motor, který ho vede proti rouškám, ho vedl do boje proti nadužívání prášků. A že toto jeho rebelství proti slepé důvěře lidí v bílé pláště mělo blahodárný vliv na část populace, která díky rebelovi Hnízdilovi pochopila, že tělo člověka je jeho majetek, nikoliv majetek doktorů a farmaceutických firem. I kdyby se tedy Honza v některých věcech kolem covidu mýlil, v mých očích to nikterak neumenší zásluhy, které vykonal pro zdraví a zdravý rozum české populace.

Síla nápodoby

Debatujeme o tom, kdo s námi vlastně manipuluje. Jsou to zlovolní vůdci? Nebo manipulaci vyrábějí naše vlastní psychické mechanismy? Nebo kombinace obojího – vůdci využívající strachy v nás? Ostatně antropologové by mohli argumentovat, že nápodoba je v nás evolučně zakódovaná. Věda nabízí třeba tuto teorii: Naši předci-sběrači se dívali na ostatní, co sbírají, aby věděli, co sbírat, protože bylo pravděpodobné, že to není jedovaté. Uvnitř každého z nás je napětí mezi svobodnou vůlí a zvykem nápodoby.

Psychologové ostatně provedli na dané téma řadu pozoruhodných pokusů. Když v experimentu sedí kolem zkoumaného jedince dvacet lidí, kteří jsou instruovaní prohlásit, že tři plus tři je sedm, pak je nemalá pravděpodobnost, že dotyčná osoba bude dumat, jestli to tak náhodou není. Honza řeší tento souboj sebedůvěry se strachem u svých pacientů každý den. Slýchá v ordinaci tuto větu: „Máte pravdu, ty potíže mám z toho, jak žiji. Já ale nevěřil, že vysvětlení může být tak jednoduché, potřeboval jsem to slyšet od doktora.“

A jeden pták uhne

Nedá mi to a znovu se vracíme k ožehavému tématu roušek. Jeho vystoupení na jaře, kdy se vyžadovalo nošení roušek v širším měřítku než na podzim, bylo ostatně dle mého názoru správné. Honza celkem logicky poukazoval na to, že nosit roušku v autě s rodinou nebo při běhu v parku je na nic.

„Spousta lidí to tak cítila, ale nechtěli to říct jako první. No a já jsem to naivní děcko, které poví: Rouška je pitomost, v politice je spousta psychopatů, Zeman je nahý… Pak se lidi přidají. Dav je jako hejno ptáků, které letí jedním směrem, a najednou jeden pták odbočí a letí jinam. Letí správným směrem hejno, nebo ten, který uhnul?“

Reklama

foto: Muza Books a Ivy Morwen, zdroj: Muza Books