Kovy je tváří kampaně proti šikaně. Zažíval jsem ji v každém kolektivu, říká

Šikana do škol prostě tak nějak patří. Asi v každém kolektivu se nachází alespoň jeden „zlý“, který rád ubližuje, a jeden „slabý“, který se nedokáže bránit. Televizní kanál Cartoon Network, který tvoří animované seriály pro děti, si ale nemyslí, že bychom šikanu měli přijmout jako danou věc, a chce s ní bojovat. Ne ale tak, že by se nějak snažil kárat „zlé děti“. Spíše se snaží dodat odvahu těm tiše pozorujícím, aby se nebáli ozvat a uměli se postavit za ty slabší.

Ve spolupráci s Linkou bezpečí a youtuberem Kovym tak společnost spustila kampaň Ten správnej gang, vytvořila k ní videospoty a internetové stránky, kde děti naleznou informace o tom, co vůbec šikana je, rady, jak se zachovat, stanou-li se jejím svědkem, nebo si můžou vyplnit třeba kvíz dobrého kamaráda.

Počet dětí, které trápí šikana či kyberšikana, podle zástupců Linky bezpečí roste. V roce 2018 Linka bezpečí zaznamenala 2182 telefonátů, e-mailů či chatů, což bylo o 100 více než o rok dříve. Podle Kamila Kopeckého, vedoucího projektu E-Bezpečí, se v České republice s kyberšikanou setkalo kolem 40 procent dětí a asi deset procent jich zažívá vážnou formu tohoto sociálního jevu. 

V souvislosti se spuštěním kampaně jsme se přímo Kovyho, který jí propůjčil svou tvář, znalosti a vlastně i vlastní zkušenosti, zeptali na to, jak on sám šikanu vnímá, zda není vzájemné ubližování přece jen normální součástí školní docházky a jestli se s šikanou dá vůbec něco dělat.

Hodně vašeho obsahu na YouTube sledují děti. Vnímáte zodpovědnost za svůj obsah?

Jasně. Začínal jsem, když mi bylo 15 nebo 16 let. V té době člověk nemá pořádně zodpovědnost ani sám za sebe. Ale hodně rychle si pak uvědomí, že mluví k velké spoustě lidí a že by měl mluvit o něčem, co má nějaké hodnoty. Nebo ty hodnoty alespoň předávat.

Až když jsem pak přišel na gympl, kde šikana vůbec nebyla, tak jsem si uvědomil, že to vlastně vůbec normální není.

Já začínal stoprocentní zábavou, parodií a asi po dvou letech jsem restartoval svoji tvorbu, založil nový kanál a začal dělat videa, ke kterým jsem si sám psal scénáře. Takže to automaticky začalo tíhnout k tomu, že tam musí být nějaké hlubší poselství. Uvědomil jsem si, že není ani moc těžký do toho obsahu něco takového dostat. Třeba „dávejte bacha na to, co sdílíte za obrázky. To, že to zmizí, neznamená, že to zmizí na furt“. A podobně.

A tyhle zprávy jste vkládal do zábavných videí?

Ano. K divákům to tak došlo tou zábavnou formou. Ta videa mají třeba 700 tisíc zhlédnutí a z 90 procent je to zábava, ale jsou tam i důležité věci. V současné době už si myslím, že ta závažná témata v mé tvorbě i převažují nad tou zábavou, protože stárnu, moje komunita stárne. A i když na ta videa často koukají i mladší, tak se přidávají i starší, kteří mají zájem o informace.

Baví vás tvořit obsah pro děti?

Já ho dělám pořád tak, aby mě bavil. To, jestli bude bavit i ty děti, je druhotná otázka. Já to dělám prostě pro svoji komunitu diváků, která kouká, baví ji to, oslovuje ji to. Vím, že většině z nich je dnes už víc než 18 let, je tam ale i spousta mladších. Já beru sám sebe jako filtr. Kdybych se stoprocentně přizpůsoboval divákům, tak dělám sedm let to samý pořád dokola. A to by mě nebavilo.

Jsou podle vás i youtubeři, kteří k šikaně podněcují?

No jasně, jsou youtubeři, kteří nepřispívají k ničemu dobrému. Já vždycky říkám, že YouTube a sociální sítě jsou jako klasická média. Člověk tam najde kvalitní i bulvární obsah. Záleží na tom, co ho baví a co chce sledovat. Stejně jako v mediálním světě má bohužel často pozornost bulvár a skandály, to se nedá nic dělat.

Nepřemýšlel jste nad tím, že je prostě normální, když se děti šikanují?

Pro mě to bylo vlastně normální, když jsem byl součástí nějaké třídy, nějakého kolektivu. A já to skutečně zažíval všude: ve škole, v kroužcích, na sportu... A když jsem pak přišel na ten gympl, kde to vůbec nebylo, tak jsem si uvědomil, že to vlastně vůbec normální není. Že nemusí být v každém kolektivu jeden nebo tři lidé, kteří jsou terčem posměchu.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že i já sám jsem mohl dělat něco víc, že jsem se mohl ozvat, i když jsem nebyl přímým účastníkem. Že jsem mohl překonat ten strach. Víc si připustit, že to byl i můj problém. A vidím, že spousta dětí si ty chyby ani nepřipouští. Že si jen řeknou, já nejsem ta oběť, což není správný přístup. Sice si myslím, že šikana bude vždycky v kolektivech přítomná, ale úplně jiná věc je, když je ta šikana adresovaná a řeší se, a jiná věc, když je neviditelná. Když to dítě v sobě dusí a vede ho to třeba k sebepoškozování nebo až sebevraždě, tak to určitě normální není. To si nesmíme připustit.

Takže věříte, že se s tím dá něco udělat…

Věřím. Určitě ze strany učitelů, autorit a samotných dětí. Také si ale myslím, že velké rezervy jsou i u rodičů, kteří nevědí, co si s těmi dětmi počít, jak jim pomoct.

Když už se ty děti rodičům svěří, že jsou terčem šikany, tak oni jim často poradí něco ve smyslu „tak to nikomu neříkej, ať to není ještě horší“. Takže tomu dítěti poskytují dost medvědí službu.

Odkud se naopak berou ti, co šikanují?

Je to přirozené, jsou to často frustrované děti. Ať už z domova, kdy nebyly moc dobře vychované, cítí frustraci a zlobu si vybíjí na ostatních dětech. Nebo se třeba cítí ne úplně sebevědomé, takže se snaží stylizovat do téhle role, kdy jim je všechno jedno, ale uvnitř jsou to velmi zraněné duše.

Myslíte, že se tahle kampaň k dětem dostane?

Věřím, že ano, budou mít možnost se o tom dozvědět jak skrze moje kanály, tak i přes Cartoon Network. Na tom webu jsou velmi dobře zpracované poučky, jak se v případě šikany zachovat, takže to určitě také pomůže.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Ten správnej gang