Proč je v dnešní době na internetu tolik agresivních lidí? Rýpavé tweety, urážlivé komentáře na Facebooku a YouTube. Setkáváme se s nimi každý den. Nenávist na internetu je častější než vzájemná úcta a pomoc. Proč se lidé chovají online jinak než v realitě? Dá se s tím něco dělat nebo nám není pomoci?
Reklama
Online agrese může mít mnoho podob. Od „nevinných“ rýpavých komentářů přes pravidelné napadání a hrozby. Existují dva druhy online útočníků. Trollové pokoušejí naše nervy, aby vyvolali co nejbouřlivější emotivní reakci. Jde jim přitom o psychologický koncept ingroup-outgroup. Touží, tak jako ostatní lidé, aby zapadli do nějaké skupiny, kde získají uznání. Naopak, pokud nezapadnou ani do skupiny online trollingu, mají pocit, že jsou vyděděnci nejenom reálného, ale i virtuálního světa. Na rozdíl od trollů hejtři konflikt úmyslně nevyvolávají – ti na internetu agresivně a nekompromisně hájí své vlastní názory.
Síla anonymity
Online projevy nenávisti vznikají z mnoha důvodů. Psycholog John Suller ve své studii „Efekt online dezinhibace“ uvádí šest faktorů, jak vzniká nenávist online. První je „výhoda“ internetu, kterou je anonymita uživatelů. Právě té trollové a hejtři využívají ve svůj prospěch. Mají tak pocit, že nejsou za své činy zodpovědní. Zajímavé je, že mnozí lidé mají pocit anonymity i přes to, že u komentáře je jejich reálné jméno nebo fotka. Online neviditelnost je druhým faktorem. Nikdo neslyší naši intonaci, nevidí naši mimiku ve tváři. Online komunikace také neprobíhá v reálném čase jako skutečný rozhovor (asynchronicita). Máme tak víc času promyslet si odpověď.
Představa o druhém člověku je tak založena na vlastních přáních a očekáváních. Ve skutečnosti tak daný člověk online komunikuje z části sám se sebou.
Při komunikaci online si podvědomě utváříme obraz toho, jak by daný člověk mohl v realitě vypadat (solipsistická introjekce). Obraz tvoříme právě pomocí toho, co vyčteme z komunikace, která mezi námi na internetu probíhá, či z jiného textu. Představa o druhém člověku je tak založena na vlastních přáních a očekáváních. Ve skutečnosti tak daný člověk online komunikuje z části sám se sebou.
Ztráta odpovědnosti
Mnozí lidé, kteří na internetu škodí ostatním, se řídí pocitem, že svět online není skutečný, a stejně tak lidé, kteří se v něm pohybují (disociativní představivost). A pokud online svět není světem skutečným, proč cítit odpovědnost za svoje chování? V online komunikaci se také stírají autority a role, které k realitě neodmyslitelně patří. Neutíkají ale lidé do online světa „svobody“ také z toho důvodu, že mají dost právě oněch autorit kolem sebe anebo své vlastní role, kterou ve společnosti musí hrát?
Pokud mají lidé oční kontakt, jsou až o 50 % přátelštější než lidé, kteří oční kontakt s druhým člověkem v danou chvíli nemají.
Důležitá je také pomyslná vzdálenost cíle útoku od zdroje vyřčené zloby. Pro mnohé je jednodušší ubližovat lidem, kteří jsou fyzicky na jiném místě. Vyhrává tu známé rčení: „Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Jak potvrdil výzkum o online agresivitě zveřejněný na serveru Wired, pokud mají lidé oční kontakt, jsou až o 50 % přátelštější než lidé, kteří oční kontakt s druhým člověkem v danou chvíli nemají. Častý je také pocit, že je jednodušší něco negativního napsat než říci to samé člověku do očí.
Chybí zpětná vazba
V realitě prakticky nikdy nezůstane otázka bez odpovědi, akce bez přímé reakce, zvlášť na negativní podtext. Neustále vnímáme, jakou mají náladu lidé okolo nás. Mnohdy nemusí ani promluvit a my víme, že je něco v nepořádku. Podvědomě se tak nalaďujeme na jejich notu a přizpůsobujeme se svému okolí. Probíhá mezi námi neustálá a okamžitá zpětná vazba, reagujeme na mimiku, gesta a tón hlasu. Ty v online konverzaci postrádáme, stejně jako onu tak důležitou zpětnou vazbu. Lidé se tedy na internetu často chovají zcela jinak než ve svém skutečném životě. Mohou si dovolit být přímější a nečeká je za to ten samý postih jako v realitě.
Je toto chování jejich vyhrocená stránka osobnosti vylákaná výhodami anonymity, nebo je to skutečné já, které se v realitě nemůže naplno projevit?
Často servírují pomocí tlačítka sdílet světu kolem sebe intimní a důvěrné informace o svém životě, které by je před příchodem sociálních sítí ani nenapadlo nahlas říct mezi svými přáteli. Je tedy toto jejich chování jenom jejich vyhrocená stránka osobnosti vylákaná výhodami anonymity, nebo je to jejich skutečné já, které se v realitě nemůže naplno projevit?
Alarmující čísla
Výzkumné středisko Pew Research Center zjistilo, že 70 % uživatelů ve věku 18 až 24 let, kteří používají internet, zažilo online obtěžování. Šestadvacet procent žen ve výzkumu uvedlo, že byly pronásledovány online. Dále jsou výsledky ještě děsivější. 24% respondentů uvedlo, že se setkali s tím, že byl někdo z jejich okolí trvale obtěžován na internetu. A co sledování pomocí online sítě? Toho bylo svědkem 18 % dotazovaných.
Ve chvílích napětí produkuje naše tělo malé množství hormonu kortizol, aby bylo schopné reakce na hrozící nebezpečí. Naše tělo ale reaguje na hrozby ze světa virtuálního stejně jako na hrozby reálné. Pokud je kortizol tvořen naším tělem po delší dobu, můžeme mít problémy se spánkem, úzkosti, potíže s trávením nebo potíže s nadváhou. Nemluvě o situacích, kdy se online hrozby týkají naší fyzické bezpečnosti. S nenávistí online se setkávají i slavní lidé. Například režisér Rian Johnson dostával na internetu vzkazy od fanoušků, že má zemřít. Někteří z nich zkrátka nebyli spokojeni s dalším pokračováním Star Wars: Poslední z Jediů.
Pokusy o nápravu
S nenávistí na sociálních sítích se snaží bojovat například Německo, kde byl schválen zákon, který všem velkým společnostem, jako je Facebook, Google nebo Twitter, uděluje vysoké pokuty, pokud neodstraní nelegální, rasistické nebo jiné nenávistné příspěvky do 24 hodin od jejich zveřejnění.
Do boje proti online násilí se přidávají i samotné sociální sítě. Twitter zavedl seznam pravidel používání svých služeb. Snaží se tak zamezit haterům a trollům v pokračování jejich činnosti. Seznam pravidel se netýká jenom nenávistného chování, ale zmiňuje také přímé výhrůžky napsané na online síti či obrázky s nenávistnou tématikou.
Můžeme změnit něco v nás samých, abychom necítili tolik potlačovaného vzteku?
Společnost Facebook zaměstnává 4 500 vlastních specialistů, kteří se kontrolou nevhodného obsahu zabývají 24 hodin denně. V letošním roce se společnost rozhodla svůj tým posílit o další 3 000 lidí. Díky tomu se podařilo například zastavit pokus o sebevraždu, který probíhal skrze live video. V jiných případech ale tým takové štěstí neměl. Specialistů, kteří nevhodný obsah kontrolují, je stále málo na to, aby stihli pokrýt všechny uživatelské příspěvky.
Washington Post spustil v květnu 2017 vlastní softwarovou aplikaci ModBot, která využívá umělou inteligenci ke zmírnění nenávistných komentářů. Aplikace automaticky filtruje projevy agrese a vyhodnocuje komentáře pomocí algoritmu, který byl vytvořen na základě letité praxe redaktorů Washington Post s nenávistnými komentáři.
Dá se tedy s nenávistí na internetu bojovat tak, jak se o to snaží výše zmíněné servery? Nebo je online nenávist spíš následkem dnešní zrychlené doby? Můžeme změnit něco v nás samých, abychom necítili tolik potlačovaného vzteku? Uvidíme. Zatím spíš hrozí, že spolu s lidskou nenávistí zmizí i svoboda, kterou internet dosud poskytoval.
foto: Profimedia a Shutterstock, zdroj: Scientific American