Kvůli kyberšikaně volají děti stále častěji, říká vedoucí Linky bezpečí

Výjimečných lidí, jejichž denním chlebem je pomoc ostatním, je kolem nás mnohem víc, než by se zdálo. Patří mezi ně i zaměstnanci Linky bezpečí, kteří každý den usedají k telefonům nebo internetu a písemně či telefonicky pomáhají zmateným dětským duším opětovně najít ztracenou cestu, nebo dokonce chuť do života.

„Máme zhruba 430 kontaktů denně. Říkám záměrně kontaktů, protože některé děti nám volají během dne opakovaně. A některé nám také píší mail, nebo s námi chatují. Nejčastější věková kategorie se pohybuje mezi 12 a 17 lety, převažují děvčata. Holky jsou celkově sdílnější v tom, co prožívají,“ vysvětlila mi na úvod vedoucí Linky bezpečí Kateřina Lišková, která v organizaci pracuje už 21 let.

Mě nejvíce zasahují příběhy dětí, které se chovají jako hrdinové. Prožívají něco těžkého, například šikanu, a jen aby své rodiče ochránily, nechtějí jim nic říct.

S ní jsem si na tiskové konferenci o dětské šikaně povídala o tom, jaké problémy děti v současnosti nejvíc řeší, jak na Lince bezpečí operátoři nakládají s potenciálními sebevrahy a proč jsou některé děti silnější než jejich rodiče.

Jak vypadá typický problém, který s dětmi řešíte?

Rozdělila bych to podle typu kontaktu. Na telefonu převažují rodinné a partnerské vztahy, samozřejmě i školní problémy. Na chatu a přes e-mail jsou daleko častější potíže osobního charakteru, sebevražedné myšlenky, sebepoškozování. Prostě témata, o kterých se těžko mluví.

Jak se za těch 25 let fungování Linky bezpečí dětské problémy změnily?

Mezi novější témata patří sebepoškozování, což je trend zhruba posledních deseti let. Pro některé děti je to způsob, jak se vyrovnávat s obtížnými situacemi. A mnohem častěji řešíme i potíže v kyberprostoru, protože internet k životu dnešních mladých prostě patří. 

Můžete uvést nějaký příklad?

Velmi často se setkáváme s kyberšikanou, například děti, ještě když s někým chodí, nafotí nějaké choulostivé fotografie, a potom je expartneři vydírají, že ty materiály zveřejní. Je to čím dál častější. Snažíme se děti podporovat v tom, aby na to nezůstávaly samy.

Že mají právo hlásit vydírání na policii, agresory si zablokovat, omezit možný kontakt na minimum. A v neposlední řadě je směřujeme na kolegy v poradně národního projektu e-bezpečí, kteří spolupracují s policií a případné agresory mohou vyhledat a pomoci podat na ně trestní oznámení.

Stává se často, že děti volají opakovaně?

Vzhledem k tomu, že vše je anonymní a nám se nezobrazují telefonní čísla, nelze někdy určit, jestli dítě volá poprvé nebo opakovaně. Některé děti ale rovnou uvedou, že už s námi mluvily. Někdy chtějí poděkovat, někdy udělaly v minulosti dobrou zkušenost a nyní potřebují probrat něco nového. A jindy volají v průběhu řešení jednoho problému několikrát. Například u vážných témat, jako je týrání nebo zneužívání, si dítě opakovaně přichází pro podporu a praktické informace o možnostech řešení.

Jeho postoj k řešení se vyvíjí. Někdy se dítě třeba až po dvouměsíční spolupráci rozhodne vystoupit z anonymity a my můžeme o jeho situaci informovat například sociální pracovníky. Důležité je na děti v řešení netlačit, protože ze zkušenosti víme, že když dítě není připravené, pomoci se zalekne, začne svůj problém bagatelizovat a pak už třeba nezavolá.

Když dítě volá na Linku bezpečí, dalo by se říct, že jeho rodiče nějak selhali? Proč se raději jejich potomek svěří cizím lidem?

Já myslím, že to záleží na situaci. Pokud jde o to, že rodiče dítěti ubližují, pak o nějaké formě selhání mluvit můžeme. Na druhou stranu si myslím, že spoustu věcí se děti stydí rodičům říct, nechtějí je zklamat, nebo chtějí své rodiče chránit. Vědí, že jsou už i tak zavaleni starostmi, a nechtějí je zatěžovat ještě víc. My pak děti podporujeme v tom, aby věděly, že je v pořádku se rodičům svěřit.

Přesto. Všímáte si, že rodiče během let opakují podobné chyby?

To nemohu posoudit, slyšíme jen jednu stranu. Mezi děti a rodiče nechceme vrážet klín. Rodiče jsou často zahlcení starostmi, jsou unaveni z práce a pro dítě nemají někdy dostatek prostoru a trpělivosti. Pokud zareagují nějak nevhodně, je důležité, aby taky uznali svoji chybu, aby se snažili své postoje pokud možno v klidu vysvětlit, hledat kompromisy. Někteří rodiče mohou taky své nevhodné chování vůči dětem opakovat, protože jednají podle modelů ze své rodiny a přenáší chyby svých rodičů na své děti.

Máte jako jediní v republice službu Vzkaz domů. Mohla byste popsat, o co se jedná?

To je služba určená především dětem na útěku, kdy mají možnost dát svým rodičům vědět, že jsou v pořádku, aby nemuseli mít starost. Tuto možnost také někdy využívají klienti, kteří se bojí jít domů kvůli něčemu, co se událo, mají strach z reakce rodičů. Vzkaz u nás také mohou nechat rodiče svému dítěti pro případ, že by se na nás na útěku obrátilo.

Kdo u vás může dělat operátora?

Konzultantem Linky bezpečí se může stát člověk starší jednadvaceti let a další podmínky jsou dané zákonem o sociálních službách, tudíž musí splňovat zákonné vzdělání sociálního pracovníka a také podstoupit výcvik v telefonické krizové intervenci, který má 150 hodin. Všichni musí také projít testem a pohovorem s psychologem.

Jak postupujete v opravdu vážných situacích? Například k vám zavolá dítě, že chce skočit z mostu...

Na každé směně je vedoucí, takzvaný intervizor, takže služebně mladší kolegové nejsou na tyto hovory sami. Intervizorem je buď psycholog, nebo sociální pracovník, který má zkušenosti a může hovor i převzít, nebo komunikuje se složkami integrovaného záchranného sboru, tedy s policií a podobně.

Po každém takovém náročném hovoru následuje takzvaný debriefing, kdy konzultant může odventilovat emoce, které se k dané situaci vážou. Na psychohygienu hodně dbáme celkově.

Co je během rozhovorů v takto vypjatých situacích nejdůležitější?

Pokud se jedná o telefonát, kdy je v sázce život klienta, tak mapujeme, jak moc je situace vážná. Pokud například požil léky, ptáme se jaké a pak voláme toxikologicko-informační středisko. Podle informací od nich pak třeba vedeme člověka k tomu, aby se vyzvracel, nebo direktivně zjišťujeme adresu, kde se nachází, a posíláme tam záchranku.

Často k vám také volají děti jen tak „ze srandy“, třeba že si chtějí objednat pizzu. Co si o tom myslíte?

K dětství patří zkoušení hranic a toho, co dospělí ustojí. Když si něco vyzkouším, pak si na to lépe udělám názor, pojmu důvěru, nebo nedůvěru. To, že nás děti občas takto testují, nám přijde přirozené. Často za tím také stojí to, že si nás chtějí vyzkoušet na nějakém pro ně bezpečném tématu, a pak třeba zavolají s něčím závažným.

Zmíníte nakonec nějaký případ, který vám utkvěl v hlavě?

Mě nejvíce zasahují příběhy dětí, které se chovají jako hrdinové. Prožívají něco těžkého, například šikanu, a jen aby své rodiče ochránily, nechtějí jim nic říct. Díky tomu mám často pocit, že děti mohou být silnější než my dospělí.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Linka bezpečí