Nenávistná řeč neboli hate-speech. Jde o druh komunikace, který napadá konkrétní osobu nebo skupinu. Nenávistná provolání proti rase, pohlaví, etnické skupině, sexuální orientaci, náboženství a tak dále a tak podobně. Novinka sociálních sítí? Nikoli, byla tu už dávno před internetem.
S hate-speech se setkáváme hlavně v diskuzích pod mediálními články, na sociálních sítích, ale i na některých „specializovaných“ webových stránkách. Internet jí rozhodně nahrává, strach a zábrany mizí spolu s anonymitou. Každý si tak může vybít své frustrace, a to většinou beztrestně.
Reklama
Hate-speech a masové šíření nenávisti skrze média se ovšem zrodily mnohem dřív než internet. Pokud budeme chtít nalézt první zdroje, musíme se vydat až do 60. let minulého století do Ameriky. Zrod nenávistného řečnění totiž umožnil boom tehdy ještě poměrně málo rozšířeného technologického zařízení: telefonu s magnetofonovým záznamníkem.
Vytoč si nenávist
Zprvu nešlo o klasické záznamníky, které informovaly volajícího o nepřítomnosti volaného. Na začátku 60. let přehrávaly magnetofony telefonní zprávy každému, kdo byl ochotný strávit s nimi několik minut a zaplatit cenu lokálního hovoru. Stačilo vytočit příslušné číslo, magnetofon na druhé straně linky sepnul a přehrál připravený vzkaz. Mohli jste si poslechnout náboženská kázání i politická prohlášení. Zpráva o existenci této nové služby se rychle šířila a podpořila ji i tištěná reklama. Samozřejmě, že i nahrávky na magnetofonech měly sloužit v prvním plánu především jako reklamy. Jenže, a to už známe i z dnešní doby, dobrý úmysl často dopadá úplně jinak. Nejhorší z nahraných zpráv, na které jste si mohli zavolat, si brzy vysloužily přezdívku „Vytoč číslo nenávisti“ (Dial-a-hate).
Každá nová komunikační technologie má jistý moment, kdy si lidé řeknou: Wow, konečně má i malý člověk tu moc říct mocným pravdu. Jenže pak těchto technologií začnou využívat ti špatní.
Extrémistické skupiny pak využívaly podobné služby po celá léta. Například Národně socialistická strana bílého lidu či texaská větev Ku-Klux-Klanu, která v 70. letech usilovala o vyhubení homosexuálů a pozabíjení liberálních soudců. Skupina neonacistů z Filadelfie přijímala na 3 800 telefonátů týdně. Některé společnosti požadovaly, aby se tvůrci nahraných zpráv identifikovali. Většina společností ale uvedla, že se stávajícími zákony není možné učinit nic, co by nenávistné nahrávky zastavilo.
„Není to ani správné, ani spravedlivé, aby byla soukromá společnost zodpovědná za kontrolu svých zařízení, když díky technologickému pokroku byla tato zařízení transformována do nové metody masové komunikace podobné rozhlasovému vysílání,“ prohlásil v roce 1965 senátor Gale McGee.
Jedním z prvních lidí, kteří si uvědomili sílu telefonních zpráv, byl kontroverzní spisovatel William Campbell Douglass II. Vytvořil Let Freedom Ring (Nech svobodu vyzvánět), celonárodní síť konzervativních telefonních linek, které odsuzovaly údajné „nepřátele svobody v zemi“. Skrze tuto síť se šířily různé konspirační teorie. William Campbell Douglass II. například varoval před povinnou registrací střelných zbraní s tím, že budou brzy zabaveny, aby se Amerika mohla stát součástí „vojenské junty Organizace spojených národů“.
A dnes?
„Internetová hate-speech se k lidem dostane mnohem rychleji a snadněji,“ říká Kenneth Stern, ředitel organizace Justus & Karin Rosenberg Foundation, která bojuje s antisemitismem a nenávistí. „To přiživuje množství konspiračních teorií a pověstí, které jsou neoddělitelnou součástí extrémistického, nenávistného způsobu myšlení.“
Ani to ale není chyba technologie, jenom lidského přístupu k ní. „Každá nová komunikační technologie má jistý moment, kdy si lidé řeknou: Wow, konečně má i malý člověk tu moc říct mocným pravdu. Jenže pak těchto technologií začnou využívat ti špatní,“ upozorňuje profesor komunikačních technologií Robert Horwitz. Historie se zkrátka opakuje. Jen v daleko větším měřítku.
foto: Shutterstock, zdroj: Fast Company