Fake, nebo pravda? U zpráv je důležitější hledat kontext, říká Jan Jirák

S profesorem Janem Jirákem, který vede Katedru mediálních studií na Metropolitní univerzitě Praha, jsme se sešli příznačně v den, kdy na Ukrajině zabili ruského novináře Arkadije Babčenka. Tedy oni ho vlastně zabili jen dočasně. Druhý den ožil a na tiskové konferenci mluvil o tom, že vlastně musel být zabit, aby mohli být dopadeni jeho vrazi. I takto se vyrábějí fake news.

Reklama

Dezinformace mají za cíl něčemu nebo někomu posloužit. V tomto případě můžeme víc než nějaké rozuzlení, kdo je tady ten hodný a zlý, očekávat rusko-ukrajinskou informační bitvu, ze které nebude moudrý nikdo, včetně Arkadije Babčenka. Podle Jana Jiráka ale nejsou fake news nebezpečné, pokud známe kontext. A nejlepší fake? To může být i informace, která je pravdivá od začátku do konce. Stačí, že je zveřejněná ve chvíli, která je pro někoho výhodná.

Architektura sociálních sítí, zvlášť těch, které jsou založené na podobném principu jako Facebook, inklinuje k tomu, že se navzájem více vnímají lidé, kteří spolu souhlasí.

Z budovy Metropolitní univerzity v Praze 3 na Jarově trochu mrazí. Není to jen tou architekturou, která nezapře, že zde za minulého režimu bývalo učiliště s ubytovnou pro budoucí zedníky a elektrikáře. Je to možná i tím, že jsem tu pár zkoušek v minulosti absolvoval. Jan Jirák, který je jediným profesorem mediálních studií v Česku, je známý tím, že toho u zkoušek moc neodpouští. Ale rozhovory s ním (nejlépe ty mimo zkoušky) vždycky tak nějak člověku rozšíří obzory. Tvrdí, že i na fake news máme právo a že vlastně nejde o nic nového. Ale nebezpečný trend v žurnalistice a obecně i v tom, jak přijímáme informace, tu přece jen je.

Dezinformace existovaly vždycky, stejně jako informace. V čem je to dnes jiné? Je těch dezinformací už moc?

Nemyslím si, že by nějak vadilo, že jich je tolik. To, co je nové, je asi existence komunikačních prostředků, které spoustě lidí dovolují oslovit spoustu lidí. Dříve byla komunikační struktura dost jasně ohraničená. Na to, aby člověk mohl vydávat noviny nebo provozovat televizní stanici, potřeboval hodně peněz. Mohl to dělat stát, ale ne každý, kdo chtěl. Dneska stačí, že máte webkameru a můžete být veleúspěšný youtuber. Sdílet nějaký obsah je v podstatě snadné. A jedním z nezamýšlených důsledků této jednoduchosti, kterou lidé vítali jako demokratizaci veřejného prostoru, je i fakt, že se na sociálních sítích lze uplatnit s jakoukoli informací. I zcela smyšlenou.

Stává se dost často, že si tradiční média berou informace ze sítí za své. Berou si je proto, že jim buď uvěří, nebo proto, aby je zkritizovala.

Navíc se tenhle prostor stal naprosto logicky kolbištěm různých mocenských státních nebo korporátních zájmů. To, co nás na tom mate a co postrádáme, je ale hlavně ten vysoký práh, který bylo potřeba překročit, aby se člověk dostal ze svého soukromí do veřejného prostoru. My tady teď můžeme spolu udělat prohlášení a do minuty může viset všude, kde nás napadne, ukáže se všem přátelům na facebooku, oni ho lajknou, přepošlou svým přátelům. Takhle lavinově se může šířit každá informace. Samozřejmě jich taky hodně zanikne, ale podstatné je, že zmizela hranice, jak tu informaci učinit veřejnou.

Díky sociálním sítím vlastně dostali prostor lidé, kterým by ho v klasických médiích asi nikdo neposkytl.

To je jinými slovy totéž. Kdybyste se chtěl dostat do zpravodajství České televize nebo na jakoukoli televizní stanici, tak musíte překonat spoustu bariér a ještě než se vám tam podaří něco vykřiknout, tak vás ochranka srazí k zemi. Kdežto díky internetu můžete z pohodlí svého pokoje ventilovat téměř cokoli. Třeba z pocitu prosté frustrace, že se vašemu tématu nikdo nevěnuje.

A funguje to tak, že frustrovaný píše zase pro frustrované?

Podle mě to zase tak jednoduché není. Ta frustrace je jen jeden z příkladů, proč se člověk rozhodne něco sdílet. Myslím si, že daleko silnější hlasy v internetovém prostoru mají nejrůznější formy uvědomělého aktivismu. Ty jsou často živené domnělou nebo reálnou představou, že „ti tam nahoře na nás dole kašlou“. Asi to není úplně tak, že by se výrobci, producenti a příjemci těchto zpráv vyloženě zacyklovávali ve svém prostoru. Určitá míra virality tam je, takže se ty informace šíří i přes hranice jejich potenciální komunity. Na druhou stranu víme, že architektura sociálních sítí, zvlášť těch, které jsou založené na podobném principu jako facebook, inklinuje k tomu, že se navzájem více vnímají lidé, kteří spolu souhlasí.

To jsou ony sociální bubliny?

Sociální bubliny nebo také konfirmativní komunity. Jde o společenství lidí, kteří se vzájemně potvrzují ve svých názorech. Občas se mezi ně dostane nějaký disident, který je proti, tak se s ním chvíli tahají a pak ho z lajkovacího systému vyloučí. Takže tenhle sklon k oněm bublinám na sítích určitě funguje. Komplikace pak nastává, když se ten obsah dostává přes rozpadající se hranici soukromého a veřejného života.

 V televizi dobře vědí, že lidé chtějí vidět sami sebe. „Hele, mámo, to je ta kytka, co jsem ráno vyfotil!“ To je přece hezký pocit. Rozumím tomu a neuráží mě to. Ale jako všechno se to nesmí přehnat.

Stává se dost často, že si tradiční média berou informace ze sítí za své. Berou si je proto, že jim buď uvěří, nebo proto, aby je zkritizovala. Pak ale ten obsah ze sítí dostává jiný efekt, protože se informace rozšíří i k lidem, kteří jsou v jiných bublinách, ti na to začnou reagovat a vytvoří se nějaká lavina, která pak třeba dostane i nějakou sociální platnost. To pochopitelně klade i větší nároky na novináře z tradičních médií, protože se musí i s tímto rozměrem vyrovnávat. Vytvořil se tu totiž prostor, který sám o sobě generuje konstrukce o světě. Novinář tedy má třeba kromě svých oborů – politiky, ekonomiky, sportu a dalších – ještě dimenzi navíc.

Novináři ale z tohoto prostoru rádi čerpají a sami jsou v něm často zapojení.

To je určitá, dokonce bych řekl, schizofrenie, která se u některých novinářů projevuje. Vedou vlastně dva životy. Jeden v tradičním médiu jako zaměstnanci a druhý pak vedou v těchto komunitách. Dokonce existují případy, kdy si ty dva světy navzájem protiřečí. Jako soukromá osoba se dotyčný vymezuje vůči sobě jako zaměstnanci a vůči médiu, ve kterém působí. To se bohužel děje.

To se řešilo tak před dvěma třemi lety. Redakce si musely říct, kdy mluví novinář soukromě na sítích a kdy jako novinář určitého periodika.

Řešila to většina redakcí, v nichž se lidé takto rozdvojili a mnohdy ani nechápali, co je na tom špatného. Svět facebooku a sociálních médií považovali za autonomní, měli pocit, že v něm člověk může prakticky cokoli, a nemá to vliv na jejich práci. V praxi to tak ale není.

Některé redakce ale obsah sociálních sítí zařazují záměrně. Dělá to i Česká televize ve svém zpravodajství. Události začínají třeba počasím, kde se dozvíme, jak bylo dneska, a pak se díváme, jak si Franta Vomáčka vyfotil na zahrádce konvalinku.

To, že divák vyfotí konvalinku a pošle ji do televize nebo ji pověsí někam na sítě, samo o sobě není špatně. V televizi dobře vědí, že lidé chtějí vidět sami sebe. „Hele, mámo, to je ta kytka, co jsem ráno vyfotil!“ To je přece hezký pocit. Rozumím tomu a neuráží mě to. Ale jako všechno se to nesmí přehnat. Jiná věc je, když diváci vyrábějí skutečné zprávy. V tom, že vyfotím konvalinku do počasí, je jasný kontext. Ona přece vykvetla.

My si ale jako diváci nemůžeme být jistí, že nevykvetla předevčírem...

Ale to už je jedno. Tomu žánru to nevadí. Jedno už ale není, když někdo informuje o věcech, které jsou závažnější, třeba při nějakých neštěstích. Člověk nezná kontext, jen udělá nějaký záběr a považuje ho za zprávu. Tohle je asi nejvíc vidět na zahraničním zpravodajství. V celosvětových médiích zaznamenáváme obrovský úbytek stálých zahraničních zpravodajů. Média už jen čas od času někoho vyšlou, Česká televize a Český rozhlas mají pár zpravodajů, které si v zahraničí drží, ale velká část zpráv ze zahraničí pochází právě z vytěžení sociálních sítí. V Káhiře je demonstrace, nějaký místní to vyfotí a zpravodajství to využije, protože to je zadarmo.

Když v televizi běží nějaké anonymní rozklepané obrázky někoho, kdo před něčím utíká, tak to sice fakticky vypadá atraktivně, ale nemá to žádnou výpovědní hodnotu.

Zároveň je to ale bez kontextu, je to bez znalosti toho prostředí i toho, kde vlastně taková zpráva skončí. Zahraniční zpravodaj má svou cenu i v tom, že pochází „od nás“ a zahraniční události vidí našima očima v našem kontextu. Proto se také zahraniční zpravodajové po nějakých letech stahují, aby se nestali moc „tamními“, aby pořád měli ten český kontext. A o tohle jsme téměř přišli. Zahraniční zpravodajové jsou velmi vzácné zboží. Zvláštní také je, že se proti té praxi, kdy diváci vyrábějí zprávy, novináři nebouří. Televize zveřejňují manuály, jak udělat zprávu, aby se dala vysílat, ale to přece znamená, že se část té novinářské práce převádí na amatéry.

To je ale důkaz, že se už ani profesionálnímu zpravodajství nedá věřit. My přece nevíme nic o záběrech ze syrské nemocnice, kde měl proběhnout chemický útok. Nevíme, kdo a proč to natáčí, ale ty záběry se vysílají jako potvrzení útoku.

Samozřejmě že nevíme, co je za tím. Proto mluvím o degradaci novinářského povolání. Když někdo řekne: „Jakub Szántó, Česká televize, stálý zpravodaj v Sýrii,“ tak je to pro mě jakási garance té instituce. Jakub Szántó je tam proto, že se v těch podmínkách vycvičil a nějakým způsobem to umí dělat, ale když v televizi běží nějaké anonymní rozklepané obrázky někoho, kdo před něčím utíká, tak to sice fakticky vypadá atraktivně, ale nemá to žádnou výpovědní hodnotu.

Ovšem i profesionální zpravodajové přijdou na frontě za trčícím vojákem v zákopu s prosbou, ať aspoň vystřelí, aby se na záběrech něco dělo...

Samozřejmě, tahle klišé se dějí. Často jsou z těch obrázků i prokazatelná. Ale tam nejde ani tak o ty obrázky, tam jde především zase o kontext. Umět něco vysvětlit a vědět, komu to vysvětluju. Že jde o skupinu lidí, kteří sedí v obývacích v české kotlině a mají jen přibližnou představu, kde leží Sýrie. Tahle schopnost vysvětlovat je důležitá a vytrácí se. Kvůli tomu nám přibývá událostí bez kontextu a to všechno dohromady je určité podhoubí, ve kterém se daří nejrůznějším obskurním zprávám, protože najednou je uvěřitelné téměř všechno.

Mohou média v dnešní době valících se informací vůbec ten kontext stíhat? A je na něj publikum naladěné?

Stíhat se to dá za předpokladu, že se budou vydavatelé soustředit i na média, která nevycházejí tak často. Podle mě je budoucnost novinařiny víc v komentovaném zpravodajství a vůbec v public affairs, tedy ve vysvětlování událostí, nikoli tedy ve vydávání žhavých zpráv uvařených z ničeho. Myslím, že žurnalistika do budoucna bude muset daleko víc vysvětlovat. Jinak všichni budou vědět, co se stalo, ale nikdo nebude vědět, co to znamená.

Když to vezmeme z pohledu diváka nebo čtenáře zpráv, jakou základní znalost by měl mít, aby těmhle jednorázovým informacím bez kontextu nepodléhal? Je důležité vědět, jak zpravodajství vzniká, mít přehled, kdo je majitelem daného média?

To určitě nějakou roli hraje. Člověk by měl vědět, komu dané médium patří, a aspoň obecně vědět, jaké zájmy ten dotyčný má. Měl by mít ale neustále na paměti, že by ho měly zajímat zprávy, ke kterým se nějak vztahuje jeho život. Útok v Sýrii, jestli proběhl tak, jak jsme se to dověděli, byl sám o sobě otřásající, ale nebyl pro nás a omlouvám se, že to tak řeknu, až tak důležitý, dokud se neukázalo, že ta událost může ohrozit mezinárodní stabilitu do té míry, že se to může dotknout i nás.

Schopnost vysvětlovat je důležitá a vytrácí se. Kvůli tomu nám přibývá událostí bez kontextu a to všechno dohromady je určité podhoubí, ve kterém se daří nejrůznějším obskurním zprávám.

To je podle mě hrozně důležité. A další věc, která je asi nejdůležitější, a k tomu by měla směřovat ona mediální výchova nebo jakákoli jiná kritická výchova, je, že by člověk měl být ostražitý hlavně vůči sobě samému. Měl by si automaticky umět klást otázku, proč věří tomu, čemu věří. Tenhle kritický odstup je nejlepším lékem na to, aby člověk nepodléhal informacím, které ho můžou někam svézt.

Jak může na ten dotaz, proč věřím tomu, čemu věřím, vypadat ta odpověď?

Nejčastěji nějaké informaci věřím tehdy, když zapadá do mé představy o světě. Jsem-li předem přesvědčen o tom, že Rusko je říší zla, jsem náchylný uvěřit tomu, že nás ohrožuje už tím, že postaví most na Krym. Jsem-li pevně přesvědčen o tom, že USA jsou říší zla, tak jsem náchylný věřit tomu, že Ku-Klux-Klan je třeba placený ze státních peněz. Člověk si vybírá a přednostně důvěřuje těm zprávám, které podporují jeho vidění světa.

Člověk by měl být ostražitý hlavně vůči sobě samému. Měl by si automaticky umět klást otázku, proč věří tomu, čemu věří.

Jinými slovy, člověk by si měl položit otázku: Proč jsem uvěřil zrovna téhle zprávě? „Jo, protože mě Rusové štvou už od tý doby, co jsem viděl v osmašedesátým sovětské tanky na ulici.“ Pak by měl přijít druhý krok: „Dobře, bez ohledu na to, že jde o Rusy, je ta zpráva vůbec uvěřitelná? Mám nějaký důvod myslet si nebo dal mi někdo nějaký argument, na základě kterého bych si myslel, že použili novičok proti nějakému chlápkovi a jeho dceři? Zatím mi nikdo nic takového neposkytl, tak tomu nebudu věřit, ať si o Rusech myslím, co chci.“ To je podle mě způsob, jak si od zpráv udržet zdravý odstup. Má to jednu nevýhodu: Že se tím důvěra ve zpravodajství snižuje, což pak štve majitele médií, politiky i novináře.

Když vy sám čtete noviny, nemáte tendenci si říkat, jak asi tahle zpráva vznikala, kdo vymyslel zrovna tohle téma, kdo na něm jak dělal, jak a proč se ta informace do novin dostala?

Nesnažím se představovat si vznik zprávy. Mám jinou pomůcku, kterou občas vnucuji svým studentům, ale obávám se, že marně. Asi každý z nás byl na půdě starého domu. Studentům vždycky říkám: Zkuste se podívat na dnešní noviny, jako byste je našli na půdě po dědečkovi. Sfouknete z nich prach a zjistíte, že je na nich datum 1911. Teď o té době samozřejmě moc nevíte a zkuste si to přečíst. Zjistíte, že vůbec netušíte, proč se tam píše zrovna tohle a proč tamto. A teď to srovnejte s tím, jak čtete dnešní zprávy, co všechno už vlastně víte předem.

Když čtu zprávy, tak mě zajímá, co si sám do těch zpráv vnáším ze znalosti okolí. Sleduji, jak důležitý je kontext, který teprve té zprávě dává smysl. Ale nesnažím se o rekonstrukci života zprávy v redakci, jestli je tam ta zpráva proto, že se tamten pohádal s tímhle, vyspal se mu s touhle a ještě má kocovinu, jestli má den před výpovědí a už na to kašle. To je mi jedno. Pořád se snažím připomínat si tu půdu a uvědomovat si, co vím navíc.

Můžou se na té půdě objevit i fake news?

Ono na zprávách není vůbec podstatné, jestli jsou fake, nebo nejsou. Na zprávách je podstatné, za jakým účelem nebo s jakým záměrem se dostaly do zpravodajství. Nejlépe udělaný fake je zpráva, která je pravdivá od začátku až do konce, jen je použitá na správném místě ve správnou chvíli.

foto: Tomáš Železný