Adam Kajumi: Nebezpečí pro děti na sítích je velké. A děti se mohou trápit

Jelikož jsme nedávno uveřejnili Žebříček nejsledovanějších česko-slovenských tiktokerů, přišlo nám záhodno se s jedním z těch nejpopulárnějších sejít. Miláček puberťaček a vzor (některých) kluků, dvaadvacetiletý Adam Kajumi, se už několikrát díky svému extravagantnímu životnímu stylu stal středem kontroverzí. My se ho ale ptali především na jeho začátky na sociálních sítích.

S Adamem jsme na Instagramu provedli i livestream, který samozřejmě nebyl jeho prvním. Sám prozradil, že živé vstupy na Instagramu pro fanoušky dělá téměř každý druhý den. Na nich odpovídá fanouškům na nejrůznější otázky. „Samozřejmě mi pořád dokola chodí takové ty klasické jako: Kolik ti je? S kým chodíš? Některé už musím přehlížet, protože jsem na ně odpovídal tolikrát, že mě to už nebaví. Když se mi letos v květnu stala třeba nehoda s tím mustangem, tak se mě na to hodně lidí ptalo. Kdo a jak tu bouračku zavinil, kde jsem vzal to auto a tak dále. Bylo kolem toho spousta nejasností a nekalých věcí, lidé to fotili a psali na Instagram, že jsem někoho zabil a podobně. Tak jsem se rozhodl, že to řeknu veřejně. Je to událost, která lidi zajímá, navíc jsem na to mohl navázat svůj další obsah.“ 

Z té dopravní nehody s autobusem pražské městské dopravy jsi ty i ostatní účastníci vyvázli vlastně bez zranění. Přesto jsi v souvislosti s incidentem dostal hodně negativních reakcí. Jak to? 

Samozřejmě předsudek „mladý řidič, silné auto“ tady pořád je. To samo o sobě je pro běžného člověka smrtelná kombinace. Já sice můžu říct, že jsem najel desítky tisíc kilometrů, že jsem najel víc než moji rodiče, v očích veřejnosti ale stejně budu horší řidič než oni.

Já třeba až jednou budu mít děti, tak vlivem toho všeho, co okolo sebe vidím, budu chtít mít stoprocentní přehled o tom, co tam to dítě dělá.

Policie to ale uzavřela s tím, že poškozený v té věci jsem já. To není žádná moje domněnka, žádná moje výmluva. Chtěl jsem to veřejně objasnit z toho důvodu, že tam jezdili lidi a fotili si to a dávali si to na svá stories místo toho, aby zastavili a podívali se, jestli je někdo zraněný.

Kde se to stalo?

Tady v Praze na Ládví. A místo toho, aby zastavili a pomohli nebo šli poradit, tak si to fotili. Já jsem už pár nehod zažil, ale to jen proto, že mám najeto hodně kilometrů. Tehdy jsem se naboural s autobusem, ve kterém bylo zhruba 50 lidí, takže někdo zraněný tam mohl být. Ale ne, oni to hodili na stories a napsali tam: „Haha, konečně na tebe došlo.“

Takže tě poznali?

Potom už ano. Oni si nejprve točili nehodu jako takovou. Viděl jsem minimálně dvě auta, která jela okolo, řidiči si to vyfotili a hodili na stories. Jeden napsal, že jsem někoho zabil, a druhý napsal: „Konečně na tebe došlo.“ Přitom oni museli tu nehodu přímo vidět, byli přímými svědky toho, jak to bylo, protože stáli přímo za mnou.

To se opravdu nesnažil nikdo pomoct?

Ona na druhou stranu ta nehoda nebyla zas tak tragická. Na první pohled musela vypadat šíleně, ale na druhý pohled to tak šílené nebylo. Ale přeci jen ze slušnosti nebo lidské solidarity by od nich bylo fajn zastavit a podívat se. Třeba se zeptat: „OK, fajn, všichni v pohodě?“ A pak jet dál. Jeden pán zastavil a nabídl nám svědectví, protože viděl přesně, jak se to stalo. Stál jako první auto v protisměru na křižovatce. I díky tomuto svědectví to pak policie uzavřela tak, jak to uzavřela.

Do širšího povědomí ses každopádně dostal prostřednictvím TikToku. Jak si k téhle sítí došel?

Já jsem začínal na Asku. A shodou okolností velmi seriózně. To byl můj úplně první kontakt s internetem. Dřív jsem neměl ani jedinou sociální síť – ani Facebook, i když už frčel. Na Asku jsem se snažil lidi namotivovat ohledně běžných věcí – problémy v rodině, rodiče a tak dál. Byl jsem jako taková životní poradna. Lidé byli rádi, když jsem vyslechl jejich problém, když jsem jim dokázal poradit, když jsem přidal svoji zkušenost s nějakým podobným problémem.

Takže tě bavilo diskutovat?

Bavilo mě diskutovat a bavit se s někým veřejně. Protože jsem neměl dřív moc kamarádů, tak jsem byl rád, že tam potkávám lidi, kterým jsem sympatický, kteří mají podobnou povahu jako já a sdílí stejné myšlenky. Na Asku byli lidé, které jsem hledal a které jsem v životě jinde nepotkal. Nebo aspoň jsem měl ten pocit.

Jak to bylo dál?

Dosáhl jsem určitého „úspěchu“, řekněme, protože jsem nasbíral pár tisíc lajků a měl jsem třeba 5 tisíc sledujících. Pak přišel TikTok. Byl tu asi půl roku, už se o něm vědělo, ale zásah pořád nebyl tak velký. Lidi přes Ask mi psali: „Hele, Adame, běž to vyzkoušet. Běž vyzkoušet tuhle sociální síť, kde se zpívá, tancuje.“ Tak jsem si řekl, že jo, proč ne...

Tvoje videa byla hned populární? Líbilo se to lidem?

Já jsem na zkoušku natočil první tři, která jsem tam dal veřejně. Byla to taková sranda. Smál jsem se sám sobě, ostatní se tomu také smáli, že je to vtipné. Hned první týden nabral můj účet na TikToku přes tisíc sledujících. Takže to bylo docela rychlé. Sdílel jsem to na Asku, takže určitý počet lidí přišel odtamtud. Tvořil jsem tedy dál, až mě to chytlo natolik, že jsem začal tvořit deset videí denně a stále víc. Pak přišla ještě „korunka“ – ocenění korunovaného uživatele – to jsem získal jako první v České republice. A od toho jsem se odrazil do astronomických čísel.

Víš, co za tím stojí, že to nabralo takové obrátky? Nějaký algoritmus?

Když lidi sledovali TikTok, nabízelo jim to lidi ze zahraničí – Američany a podobně. A někteří Američani, ti největší, měli tyhle korunky. Ve chvíli, kdy je tu Čech, který tvoří videa, tvoří něco, co tu na internetu není, a zároveň má tohle ocenění, tak si myslím, že kombinace toho všeho přispěla k tomu, aby to takhle raketově vzrostlo.

Doporučovalo se to, lidi si to navzájem sdíleli. Na každém videu bylo třeba tisíc sdílení. Tisíc sdílení! Každý má třicet kamarádů, každý má sto sledujících. Tisíckrát sto a jsme hned na sto tisících. To se nabalilo strašně rychle. Po roce se to vyšplhalo na několik set tisíc a pak to pokračovalo. Dneska je tam asi 512 tisíc, ale těch prvních sto dvě stě tři sta tisíc přišlo během velmi krátké doby. Asi za osm měsíců od té „korunky“.

Užíváš si to?

Svým způsobem je to můj splněný sen. Vždycky jsem chtěl být populární, vždycky jsem chtěl být kluk, kterého mají rády holky, který bude udávat trend. Na druhou stranu nevím, jestli bych byl nadšený, kdyby tohle dělaly moje děti. Když to vidím já v kůži člověka, kterého na ulici poznává každý mladý člověk, tak to může být také dost nepříjemné. Třeba dneska, když jsem šel za tebou, tak jsem tady kousek vedle parkoval. Vjela mi tam ale tramvaj a nějak se mi to nepovedlo, tak jsem jel přeparkovat za roh. Stáli tam nějací týpci a měli z toho druhé Vánoce. Bylo jim tak patnáct, takže předpokládám, že nemají řidičák. Předpokládám, že oni tam nikdy neparkovali. Za prvé nemůžou a za druhé by to ani nezvládli.

Sledují tě tedy i kluci?

Ano, i kluci. Paradoxně třicet procent kluků.

Obdivují tě, vzhlíží k tobě?

Kluci to berou jako takovou frajeřinu. Ti mladší k tomu třeba vzhlíží, chtěli by být jako já, až budou starší. Ale moji vrstevníci, kteří to sledují nebo se o to zajímají, to berou jako symbol úspěchu, někdo jako frajeřinu.

Myslíš, že mladé lidi inspiruješ?

Já si myslím, že určitě. Snažím se, aby byli v pohodě, aby pořád neřešili, jak kdo vypadá, co říká. Aby si každý šel cestou, která ho baví, a je úplně jedno, jestli to bude tanečník nebo herec nebo kadeřník. To je úplně jedno. Každý ať si najde svoji cestu a ať si nebere názory okolí, které jsou většinou naprosto nepodstatné. 

Říkal jsi, že motivuješ kluky i v tom, že by se o sebe měli starat. Udělat si vlasy, make-up...

To je taky pravda, řeším i vzhled. Téměř každý kluk řeší vzhled, akorát o tom moc nemluví. Málokdo to přizná. Já to přiznávám. Řeším ho, protože součástí mého koníčku je nějak vypadat, nějak se oblékat. Stejně jako když moderátorka zpráv půjde do televize, tak taky musí nějak vypadat.

Když je focení nebo se natáčí video, tak je potřeba mít na sobě make-up. Má to téměř každý herec, každý člověk, který stojí před kamerou a reflektorem. A já tvrdím, a ukazuju to i ostatním klukům, že je normální o sebe pečovat. Neříkám, že se musí malovat, to je každého věc.

Prozradil bys, co nejšílenějšího jsi musel udělat kvůli videu?

Nevím, jestli je to úplně nejšílenější, ale jde o jedno z mých prvních videí, které bylo virální. Bylo to video, kde jsem jel na střeše auta. Bylo to na uzavřeném prostranství. S kamarády jsme vzali auto mého táty. Když jsem tátovi říkal, že pojedu na střeše, tak na mě koukal, jako že jsem blázen. A pak říkal: „Když nebudete na silnici, ale někde v poli, tak si dělejte, co chcete.“

Takže ti to dovolil.

Ano, dovolil. Řekl, ať auto neponičíme, ale ono bylo starší, takže to nebylo zas tak horké. Auto jsme vzali na bývalé letiště. Tam jsem si stoupl na střechu auta a jel jsem podle jednoho klipu, kde zpěvák taky stál na autě. Takže jsem udělal stejnou scénu na jeho písničku – už ani nevím, jak se jmenovala, bylo to jedno z prvních videí. A tohle se pak dostalo mezi velkou spoustu lidí, protože to bylo cool a zajímavé. Dneska už bych to neudělal. Přijde mi to moc nebezpečné.

Jeli jste rychle?

Nejeli, jen deset kilometrů za hodinu. A pode mnou byla tráva.

Nebojíš se, že tě budou napodobovat děti, které taková videa vidí?

Tenkrát jsem se nebál, dneska bych to i kvůli tomu neudělal. Ale to je jako v jakémkoli filmu třeba s Jamesem Bondem, kdy skáče ze střechy na střechu. V těch případech pak také můžeme říct, že to děti pak budou napodobovat...

Rodiče ale takové filmy svým dětem zakazují. V televizi mají označení, že jsou od 15 let.

A proto si myslím, že by se rodiče měli zajímat, co jejich děti sledují. Stejně jako řeší filmy, měli by řešit youtubery a obecně všechny lidi, kteří jsou nějak činní na internetu, a dostanou se tak do kontaktu s dítětem. 

Jak si představuješ, že by to fungovalo? Že by třeba na YouTubu bylo nějaké označení?

To si myslím, že se nikdy nepodaří, to by se ten autor musel označit sám. A proč by se označoval, že může být potenciálně nebezpečný pro děti?

Třeba by to mohl dělat nějaký mechanismus na YouTubu.

To taky nebude objektivní, když by to dělali lidi, tak by youtubeři, kteří se navzájem nemají rádi, poštvávali svoje fanoušky, aby označovali ty druhé. Na YouTube je dobrá kontrola, co se týče sexuálního obsahu, na TikToku je ještě striktnější. Tam mi dokonce smazali video, kde jsem si dal pusu se svou přítelkyní. Na YouTube by to prošlo.

Co by se tedy podle tebe dalo s nevhodným obsahem pro děti dělat?

Určitě by se především rodiče měli zajímat o to, co tam ty děti dělají. Já třeba až jednou budu mít děti, tak vlivem toho všeho, co okolo sebe vidím, budu chtít mít stoprocentní přehled o tom, co tam to dítě dělá. Já mu nebudu nic zakazovat, nebudu mu říkat, koukej se na tohle a na tohle. Nechci ho vést svým směrem. Ale prostě chci, aby to dítě vědělo, kudy vede správná cesta. Určitě by to měli dělat všichni rodiče, to nebezpečí opravdu může být velké a to dítě se může šíleně trápit.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: Adam Kajumi