Minulý měsíc jsem strávila skoro čtyři týdny ve společnosti kamarádky, která má dvě malé děti. Byla to pro mě celkem nová zkušenost, protože se mezi dětmi skoro vůbec nepohybuji. A když už, tak třeba jen na návštěvě a na chvíli. Tady jsem s nimi ale žila v jednom domě, a tak jsem měla možnost nahlédnout do jejich každodenních rituálů. A také do jejich digitálních zvyklostí, které se čím dál více týkají stále mladších dětí.
Překvapení mě čekalo víc než dost, jedním z těch souvisejících s dnešní dobou byl způsob sledování televize. Na Netflixu jsem sama tak trochu závislá už skoro rok, že ale existuje něco jako „Netflix kids“, tedy celý streamovací režim výhradně pro děti, jsem netušila. A hodně mě překvapilo, kolik pořadů na Netflixu pro děti je.
Na televizi? Ne, na Netflix
Tisíce a tisíce hodin dětských pohádek. Kdyby je dítě chtělo vidět všechny, muselo by zůstat dítětem asi tak do 100 let. Tedy pokud se jim vůbec dá říct pohádky. Některé ty pořady pro úplně nejmenší děti, které jsem měla možnost vidět, mi připadaly spíš jako jen bezduché animace bez děje. Ale to je vedlejší.
Televize byla jednou z mála možností zábavy, a tak jsme ještě před nějakými dvaceti lety museli vzít za vděk čímkoliv, co v ní dávali.
Děti dnes už prý neříkají, že se dívají „na televizi“. Koukají se na YouTube, na Netflix, v Americe prý prostě říkají, že sledují „show“. Televize už dávno neznamená zdroj zábavy, ale pouhou krabici, napojenou na menší kouzelnou krabičku, která poskytuje všechny možné animáky na pouhých několik kliknutí.
Televize za mých „starých“ časů znamenala náhodný proud pořadů, který buď poskytl potěšení v případě třeba Krakonošových pohádek, nebo zklamání v podobně Kostiček. Záleželo samozřejmě na denní době a dnu v týdnu. Televize ale byla jednou z mála možností zábavy, a tak jsme ještě před nějakými dvaceti lety museli vzít za vděk čímkoliv, co v ní dávali. Dnešní děti se už nemusí spokojit s náhodným sledováním něčeho, co zrovna „dávají“, ale mohou si vybrat konkrétní epizodu, kterou pak sledují třeba pětkrát za sebou a každý den.
Co kdyby to „tam“ nebylo?
Nad vlastním těžkým dětstvím v souvislosti s televizí se zamýšlí i Sean O’Neal, autor článku na Medium, jehož děti si ujíždí na seriálech jako Můj malý Pony, Tlapková patrola či Dračí záchranáři. Když se v nich snažil vyvolat nějakou vděčnost za to, v jak šťastné době to žijí, setkal se s nepochopením. Debata dopadla následovně:
Sean: Kdybych vám řekl, že vám Malého Ponyho teď nemůžu pustit, protože musíme počkat, až ho budou dávat, jak byste se cítily?
Dcera 1: (mračící se jako jeskynní muž, kterému jsem právě ukradl zvířátko) Špatně!
Sean: Ale co kdybych s tím nemohl nic dělat? Co kdyby to prostě v televizi nebylo?
Dcera 2: (sténající jako osel, jehož noha se právě chytila do pasti na medvěda) Neeeee! Vždyť to tam už je!
Sean: Dobře, ale co kdyby to tam prostě nebylo a já bych s tím nemohl vůbec nic udělat? Dávaly byste to za vinu mně? Myslely byste si, že vás jenom zlobím?
Dcera 1: (blížící se ke mně s agresivním výrazem profesionálního zápasníka, chystající se mi utrhnout hlavu) Ano!
Co až to vypadne?
Autor přiznává, že příchod streamovacích služeb byl pro jeho rodinu na jednu stranu naprosté požehnání. Ostatně prý stejně jako pro jakéhokoliv jiného rodiče, který se rád sprchuje. V listopadu k už tak široké nabídce streamovacích služeb, jako jsou Netflix, Amazon Prime video, Apple TV+, HBO Max (ten má do Česka dorazit v květnu 2020) navíc přibyl Disney+, který umožní sjíždění nekonečných hodin pixarovek, marvelovek, Star Wars filmů a samozřejmě originálních disneyovek.
Nejdůležitější životní dovednosti, kterým se děti musí naučit, jsou „sebeřízení“ a exekutivní funkce.
Na druhou stranu se ale O’Neal obává potenciálně škodlivého dopadu streamování na mozky svých dětí. Co když v nich vytváří přesvědčení, že všechno, co chtějí, je na dosah a neustále k dispozici? A co když v případě onoho výpadku budou děti neschopné reagovat? Nerýsuje se nám se streamováním úplně nový fenomén jako další komplikace k už tak zamotané problematice dětí a internetu?
Doktor Mark Bertin, autor knihy Jak se dětem daří, tvrdí, že nejdůležitější životní dovednosti, kterým se děti musí naučit, jsou „sebeřízení“ a exekutivní funkce. Ty jsou podle lékaře úzce spojeny se sociálním chováním, akademickými výkony a dobrým zdravím. Schopnost „řídit sám sebe“ den za dnem je prostě pro spokojený život zásadní věc, kterou se každý musí naučit velice brzy.
Oddálit si potěšení
Když jde o sebeřízení, hlavním faktorem je umět oddálit potěšení. A to nás streamovací média opravdu neučí. Jsou totiž – jako ostatně všechny technologie – navržena tak, aby poskytovala instantní odměnu ve formě uspokojení. „Dřív, když jsme museli čekat třeba několik týdnů, než přišel nový díl oblíbeného seriálu, jsme byli nuceni naučit se trpělivosti a perspektivě,“ dodává k tématu doktor Bertin. „Dnes je vše na počkání. A obzvlášť děti jsou na to citlivé“.
Dnešní děti mají zdánlivě k dispozici všechno, musí se ale naopak učit, jak si v tom obrovském množství umět vybrat.
Další lékař Nicholas Christakis, který se dlouhodobě zabývá dopady technologií na dětské zdraví, říká: „Digitální média jsou návyková a je důležité o nich tak přemýšlet. A i když mohou být dobrá a poučná, všeho ve velké míře škodí. Schopnost získat na počkání vše, co chceme, v mozku aktivuje dopaminový reflex odměn, který děti přitahuje.“
Někteří odborníci ale mají za to, že fenomén streamování nepředstavuje tak úplně nový problém. Ředitelka amerického Centra pro děti a technologie Shelley Pasniková tvrdí, že starší generace vyrostla v době, kdy množství zábavného obsahu bylo velice limitováno, a otázkou bylo, jak se k tomu málu vůbec dostat. Dnešní děti mají zdánlivě k dispozici všechno, musí se ale naopak učit, jak si v tom obrovském množství umět vybrat. A rodiče jim v tom musí pomáhat, stejně tak jako dříve museli děti učit, jak regulovat třeba konzumaci sladkostí.
How dare you?
Pasniková, se kterou O’Neal diskutoval svoje obavy o děti, je také velkou zastánkyní pohádek jako prostředku učení. Každá kapitola Tlapkové patroly začíná oznámením, že děti učí sociální dovednosti a schopnosti řešit problémy. O’Neal byl ale přesvědčen, že jeho děti se sledováním pořadu naučily pouze dvě věci. Zaprvé, že kýchání je nejvtipnější věc na světě, a za druhé frázi „how dare you“, kterou očividně postavy v seriálu neustále opakují. Jak jim sledování tohohle pořád dokola může k něčemu být?
Řeší se tam třeba, jak se k sobě postavičky chovají, co to znamená být fér, co je dobré a co špatné, co je vtipné či co milé.
„Děti často chtějí opakovat zážitek znovu a znovu, protože se snaží na něco přijít,“ odpovídá Paskinová. „Snaží se třeba konkrétní pasáž naučit nazpaměť, protože chtějí pochytit danou sociální interakci. V seriálu sice vystupují zvířátka, jejich sociální dynamika je ale stejná jako naše. Řeší se tam třeba, jak se k sobě postavičky chovají, co to znamená být fér, co je dobré a co špatné, co je vtipné či co milé. Proto to děti chtějí sledovat pořád dokola. Opakování je základem učení.“
Je dobré s dětmi seriál sledovat a následně si s nimi o něm povídat. Najít si například nějaké zajímavosti ze zákulisí, zjistit třeba, kdo seriál animoval nebo daboval. Vysvětlit dětem, jak se taková pohádka tvoří. A pokud svůj seriál opravdu milují, zajímat je to bude.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Medium