Známkování je kontraproduktivní, říká spoluautor nové vzdělávací strategie

Možná o něm většina z nás neslyšela, jeho důsledky jsme ale pocítili všichni, kdo jsme chodili do školy. Řeč je o důležitém dokumentu s názvem Strategie vzdělávací politiky ČR, který definuje priority, cíle a opatření vzdělávacího systému. Ten poslední však s rokem 2020 zanikne, takže s jeho končící platností bylo nutné připravit nový. Proto Ministerstvo školství na konci roku 2018 zahájilo přípravu nové Strategie vzdělávací politiky do roku 2030+. Obsah vzdělávání má v expertní skupině na starosti Radko Sáblík, ředitel Smíchovské střední průmyslové školy. Zeptali jsme se ho, co všechno bude dokument řešit, proč je důležité studenty motivovat a v čem je vlastně Smíchovská průmyslovka oproti jiným školám napřed.

Hlavní směry Strategie 2030 jsou už nyní ke stažení zde. A změn přináší opravdu mnoho. Prioritou by do budoucna mělo být zaměření vzdělávání více na „získání kompetencí potřebných pro aktivní občanský, profesní i osobní život“, také by se měly snížit nerovnosti v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání a měl by být umožněn „maximální rozvoj potenciálu žáků a studentů“. Žáci by se jinými slovy také měli přestat biflovat zbytečné informace, jít s dobou a sžít se s technologiemi. Jak toho chtějí pedagogové dosáhnout?  

Čeho všeho se vlastně nová strategie týká?

Vlastně všeho. Řeší se tam předškolní vzdělávání, co by děti měly znát a čím by se měly zabývat, aby přišly připravené na základní školu. Dále řeší základní školy – to znamená, jak by měli být žáci připravováni, aby úspěšně přešli na ten sekundární stupeň, případně na víceletá gymnázia. Třetí část řešila to, jak by měli být připravení středoškoláci, aby mohli jít na vysokou školu. Naprostá shoda je v tom, že osnovy jsou obecně přebubřelé, že je potřeba je zeštíhlit, zestručnit, zredukovat.

Kariérové poradenství a cílená práce s lidmi, aby našli svůj talent, by měly začít nejpozději ve 3. třídě základní školy.

Shoda trvá do chvíle, než se to začne týkat konkrétního předmětu a konkrétního člověka. Je zájem do toho dokumentu dostat techniku, environmentální výchovu, sexuální výchovu, brannou výchovu a všechno možné. Je třeba posílit informační technologie, protože jedna hodina výuky týdně na prvním stupni a jedna hodina výuky na druhém stupni je ostuda. Na druhé straně je otázka, kdo to bude učit, protože na tyto nové věci nejsou lidé, kteří by to vyučovali, takže to pak vyučují učitelé, kteří to mají jako doplnění úvazku. Bohužel tomu pak odpovídá kvalita.

Předškolní vzdělávání ale není povinná školní výuka, tak jak ho uchopit?

Není to povinná školní výuka, nicméně jsme se bavili o tom, že děti potřebují získat nějaké návyky. Je tady otázka, co by mělo být základem pro všechny a co by se naopak mělo dělat individuálně. Nejde jen o to, co by měly předškolní děti znát, ale i o to, co by měly umět, jde i o určité postoje. Měly by se naučit pracovat v kolektivu bez rodiny, získat základní návyky chování a podobně. U základních škol přibývají konkrétní znalosti.

Netýká se ale předškolní vzdělávání především rodičů?

Rodiče jsou významnou součástí. Otázka je, jak s nimi komunikovat. Někteří rodiče jsou velmi aktivní. Zajímá se ale jen určitá část z nich. Tady je velký problém rozevřených nůžek, nacházíme se totiž na úplném chvostu tabulek takzvaných rovných příležitostí ke vzdělání. Vždycky budou děti rodičů, kteří mají určité vzdělání a ekonomickosociální postavení, více motivované ke vzdělávání. V mezinárodních srovnáních vychází Česká republika jako jedna z nejhorších. To znamená, že děti, které nemají tohle zázemí, nedosahují lepšího vzdělání, byť by na to třeba talent i měly.

Řešili jste i otázky mediálního vzdělávání?

Samozřejmě se o tom mluví. Já osobně se přikláním k tomu, abychom se bavili o gramotnostech. Gramotnost je tedy schopnost aplikovat znalosti a zároveň se učit nové. Žáci se nejlépe už na začátku svojí kariéry musí naučit se učit. Což je ale něco jiného, než se našprtat na test. Učit se znamená, že já se sám svou pílí za pomoci různých prostředků, které mám k dispozici, učím novým věcem, objevuji nové věci. Říká se tomu různě, ale cílem je, že ten dotyčný jedinec se v nějaké oblasti vzdělává částečně sám a je schopen tohoto poznání nabýt díky svému úsilí.

V takových případech je asi velice důležitá vnitřní motivace...

Vnitřní motivace je zase něco dalšího. To patří mezi čtyři pilíře – znalosti neboli vím, dovednosti neboli umím, postoje neboli chci a schopnosti neboli dokážu. To znamená, když už vím, umím a chci, tak abych byl schopen něco vytvořit. Když budu chtít něco tvořit, tak tam jsou ideální právě projekty, protože u nich musím sestavit tým, být členem toho týmu, musím být schopen najít hlavní myšlenku, sponzory a investory, udělat si nějaký plán. To jsou věci, které jsou nad rámec toho, co se učí.

Myslíte, že vnitřní motivaci se dá naučit?

Vnitřní motivace se nedá naučit, ale dá se vybudit. Můžu motivovat různými motivačními projevy, mohu vybudit chuť po poznání a chuť něco dělat, něco dokázat, což je jedna z velmi klíčových rolí učitele. Protože učitel může třídu motivovat, ale taky zabrzdit. Někteří slabší učitelé to dělají, protože chtějí mít v hodině klid, takže záměrně každou aktivitu deptají, někoho zesměšňují, a tím pádem tu třídu umrtví. Je to otázka spíš individuálního selhání. Většina učitelů chce pro žáky a studenty to nejlepší, ale ne všichni dokážou vyhlédnout z bubliny svého předmětu.

Když jsem byl učitel, tak jsem samozřejmě taky studenty viděl skrze svůj předmět. Kariérní poradenství a cílená práce s lidmi, aby našli svůj talent, by měly začít nejpozději ve 3. třídě základní školy. Aby se každý žák cítil dobře, protože bude v něčem vynikat. Každý nějaký talent má, jen ho někteří nestačili objevit, a to třeba ještě ani v osmnácti letech. A to, že se někdo učí na střední škole na samé jedničky, ještě neznamená, že objevil svůj talent, a taky to neznamená, že je to nadaný žák. Znamená to pouze to, že se výborným způsobem naučil průměrnou látku.

Ve vaší škole funguje kariérní poradenství?

U nás kariérní poradenství není moc potřeba, protože studenti na naší škole jsou dost vyhranění a už od prvního ročníku jsou zapojení v projektech, pracují, dělají si svoje vlastní firmy a živnosti. Máme tu kariérového poradce, ale myslím si, že tady to není pro většinu lidí klíčové, jako je to klíčové na základní škole. U nás na střední škole studenti již vědí, co chtějí, a jsou od nás systematicky vedení k tomu, aby si stanovili cíle a měli své priority.

Já vidím tu klíčovou věc na základní škole, aby tam s těmi žáky začali pracovat, aby ti žáci byli namotivováni. Pak si podle toho budou volit střední školy a budou se třeba cítit lépe v kolektivu, když budou mít svou parketu, kde budou vynikat. Druhá věc je, že učitelé by to měli akcentovat a říct: „Dobře, Pepíčku, matematika ti moc nejde, ale musíš se aspoň něco naučit. Pak se budeš věnovat tomu, co ti jde, až budeme vědět, co to je.“

To, že učitelé či třídní učitelé doporučují v předmětu něco, je trochu ošidné, protože jak jsem říkal, oni toho žáka vidí přes ten svůj předmět. Ale to, že žák například není talentovaný na jazyky, ještě neznamená, že by nemohl studovat střední školu s maturitou, protože on je zase třeba výborný ajťák. Nemusí mu jít čeština, ale může být výborný programátor. Nemusí mu jít matika, ale může mít dobré cítění a být skvělý grafik.

A co z toho plyne pro novou strategii vzdělávání?

V diskusi zaznělo několik významných věcí. Za prvé to, jak jsem už říkal, naučit se učit, zeštíhlit obsah, to znamená předávat méně znalostí, ale jít s nimi do hloubky, učit v souvislostech. A jedna z věcí, která je velmi diskutovaná, je kontraproduktivnost známkovacího systému. Lidé se shodli, že to klasické hodnocení podle známek je kontraproduktivní, protože v mnoha případech se žáci učí kvůli známce, aby uspokojili rodiče či učitele, nikoli s touhou po poznání.

Jde ona strategie tak daleko, že se tam řeší například otázky ohledně kyberbezpečnosti? Třeba i to, jak mají děti ve škole pracovat a nepracovat s internetem, s technologiemi?

Co se týká využití informačních technologií, tak to je alfa a omega, protože nová generace s těmi věcmi žije odmalička. My jim to můžeme zakázat po dobu výuky. Někde to dělají, u nás jen do nějakého věku. Já osobně jsem proti jakýmkoli zákazům, jsem pro to, aby to bylo uvědomělé. Chceme lidi motivovat k tomu, aby to nepoužívali, když mají jinou zábavu. To je samozřejmě velmi těžké. Soupeřit s dětmi o jejich pozornost s technologiemi je prohraný boj.

Je tedy potřeba technologie využít k získání jejich zájmu. Proto si myslím, že bude třeba využití virtuální nebo rozšířené reality. Když jim to zakážeme, tak dosáhneme jen toho, že to po určitou dobu mít nebudou, a o to intenzivněji se tomu budou věnovat, až budou starší, aby dohnali to, co jsme jim nedali. Navíc to nebudou používat způsobem, který je vhodný. Když je naučíme, že se telefon dá použít jako výborný pomocník při vyhledávání  informací, jejich třídění a podobně, a technologie k větší názornosti třeba pomocí rozšířených realit, tak budou mít další prostředek ke svému cílenému samovzdělávání.

Co si myslíte o obavách, že když jsou děti během přestávky na mobilu, tak si spolu nepovídají?

To je zase věc jiná. Jedná se o to, jak vytvořit situaci, aby si mezi sebou povídaly. Dá se to vytvořit i v hodinách. Když budou mít motivaci si povídat, tak si povídat začnou. Ano, my jim zakážeme mobil o přestávce, což se někde děje. Pokud jim škola ale nabídne nějaký zajímavý program, tak by tam ten mobil třeba ani nevytáhli, protože si můžou jít zahrát fotbal nebo se jít někam podívat. Když jim program nenabídneme, tak se budou deset minut nudit a pak se k tomu mobilu stejně dostanou. Bude to pro ně i výzva nějaký zákaz nebo ustanovení porušit.

Co se ale týká té kybernetické bezpečnosti, na kterou jste se ptala, to je velice ožehavá otázka. Rodiče jsou v tomto v mnoha případech negramotní, takže netuší, jaké nebezpečí odtamtud číhá. Protože jezdíme po konferencích, spolupracujeme s NÚKIBem, policií, studenti jezdí po školách a dělají osvětovou činnost, tak o tom mám povědomí a mám i statistiky. Třeba o tom, za jak dlouho je teenager, a je jedno jakého pohlaví, osloven predátory na internetu a jak obtížně se tomu čelí.

Ve chvíli, kdy se dopustí jakékoli chyby, tak je vydírán, a v extrémním případě to může vést až k sebevraždě nebo psychickému zhroucení. Tuto věc nelze vůbec podceňovat. Ale je to jen malý výsek z kybernetické bezpečnosti, protože další na nás samozřejmě číhá jinde. Třeba podvody. Případně i nebezpečí, které se objevuje, když někdo ukradne data, ukradne peníze, ale oni nám taky mohou zablokovat nemocnici a vydírat tím, že zabijí pacienty, protože ti jsou napojení na přístroje, mohou vyhrožovat tím, že sundají letadlo, že zařídí srážku vlaků. Nebo si představte situaci, že celá Praha bude mít na semaforu zelenou...

A takových věcí se bojíte?

Takové věci jsou strašně nebezpečné. My děláme kromě jiného internet věcí, což je propojování všech autonomních systémů, a tam to zabezpečení musí být opravdu na vysoké úrovni. Když bude někdo sedět ve vinárně a bude z notebooku otevírat svým kámošům s nižší inteligencí dveře a říkat jim, co mají kde vzít, protože se dostal do „chytrého“ domu a ovládá ho přes svůj notebook, tak bude mít vystaráno. To už se stalo a stát se to může znovu. V Německu nebo v Anglii se třeba stalo to, že zablokovali všechny karty a systémy v nemocnici, a zdravotníci pak nevěděli, co měli pacientům podávat. Nemocnici zablokovali už i u nás.

V takovém případě už jde o život. Také mohou rozvrátit celou společnost tím, že ovládají sociální sítě, že tvoří paniku. Tvoří vlastně prostředí, které je takové jako u nás, že jsme negativisté, na všechno nadáváme a nevážíme si toho, co máme. Pak stačí už jen nějaký podnět, aby zaseli nenávist jedněch vůči druhým. Konce všichni známe. My se těmto věcem ve škole věnujeme v našich projektech, jako je třeba Osvětim, kde i vizualizací chceme ukázat, kam můžou vést tyto věci, kdy je společnost nějakou ideologií zfanatizována.

Převažují ale podle vás pozitiva digitální doby, nebo ne?

Lidé si neuvědomují, že v současné době se mají nejlépe, jak se kdy měli. Podle všech měřítek – životní úroveň, dožití, dětská úmrtnost, materiální zabezpečení, komfort bydlení a dopravy... I přes ty strašné dálnice, které v České republice máme, je to komfort, o kterém se našim předkům nesnilo. Technologie nám samozřejmě mohou významně pomáhat, protože systém dálnic a silnic může místo lidí řídit program, který nebude úplatný a který nebude dělat běžné chyby a selhání. A bude to řídit efektivně, protože dovede spočítat, co by se mělo začít, aby nebyly zbytečné prostoje. To jsou ty věci „smart“ – chytré věci, chytrá města, chytré  země.

Lidé si pod tím představují, že „smart“ je nějaká chytrá lampa nebo hloupý stožár s čidly nebo lavička, kde si můžete nabít mobil. To vůbec není „smart“, to  je jen okrajové. To „smart“ znamená, že autonomní systém dokáže řídit procesy, a díky tomu já dokážu efektivně řídit město nebo stát. V tu chvíli mám sesbíraná relevantní data, čili to řídím na základě analýzy, nikoli na základě pocitů. Mám systém rozhodování, takže to rozhodování není v nějaké euforii, ale na základě dat, která jsem posbíral, a na základě analýzy, kterou jsem udělal.

Když tam přibude umělá inteligence, která se dokáže určitým způsobem učit, tak dokáže ty věci řešit. Což je samozřejmě na jednu stranu nebezpečí, protože přijdeme o spoustu pracovních pozic, na druhou stranu se tito lidé mohou věnovat něčemu dalšímu. A na to budou muset být připraveni. Na to, že budou muset třeba nabízet něco jiného, než nabízejí v současnosti. V tom je ta budoucnost. K tomu musí samozřejmě směřovat školství, protože nemůže být chytré město bez chytrých obyvatel.

Reklama

foto: SSPŠ a J. Kňap, zdroj: Radko Sáblík