Učit se, bavit se a nezblbnout. Jak vzniká výuková aplikace pro děti i rodiče

Jste rodiče školáků a už "toho" je na vás doma trochu moc? Nechcete ale své dítě odbýt mobilem, protože se obáváte, že tráví na telefonu tak nějak až moc času? Chtěli byste mít čas dítěte pod kontrolou, nechcete mu ale jeho nejlepšího mobilního kamaráda zakazovat úplně? Asi tedy i tušíte, že telefon nemusí být jenom zdrojem bezduché zábavy, ale naopak užitečným nástrojem ve výuce a rozvoji dětí. Jak ale děti přinutit k lepšímu využití technologií? Podobné dilema řešila i trojice rodičů Radek Švarz, Irena Zárubová a Anna Petrová Kubešová. A protože se dlouhodobě profesně zabývají jak vzděláním, tak technologiemi, napadlo je k problému i řešení.

Společně vymysleli aplikaci, která zvládne kontrolovat čas dětí strávený na telefonu a zároveň jim pomůže procvičovat si školní úlohy. Aplikaci pojmenovali EduKids a obsahovat bude dvojí provedení – část pro děti, která bude nainstalovaná na zařízeních dítěte, a část pro dospělé, kterou si nainstalují rodiče či učitelé. Ta část pro "dospělé" pak stanoví pravidla pro děti.

Samotnou aplikací ale úsilí celého týmu nekončí. Naopak. Kolem myšlenky vznikla komunita rodičů a učitelů, kterým vztah dětí a technologií také není lhostejný, a jde jim o to, aby děti využívaly obrazovky mobilů a tabletů užitečně. K diskuzi i šíření nápadů využívá komunita facebookovou skupinu a newsletter. Radka a Ireny, tedy dvou ze tří zakladatelů aplikace, jsme se ptali, jak vlastně myšlenka vznikla a proč by "tento způsob výuky" měl děti vůbec bavit.

EduKids bude kromě kontroly času na mobilech a procvičování školních úloh navíc edukovat i o bezpečnosti na internetu. Proč zrovna tahle kombinace funkcí?

Radek: Ta kombinace nás napadla z toho důvodu, že pro každou jednotlivou část tady již aplikace existují, nicméně trpí "nedotažeností." A tu dotaženost cítíme právě v onom nakombinování. Máme aplikace na kontrolování digičasu a edukativní aplikace s různou mírou vizuálního okrášlení. Aplikace na kontrolování digičasu trpí tím, že neřeší, co se stane po vypršení povoleného času. Prostě přístroj zablokují. Edukativní aplikace trpí tím, že si je samy děti nezapnou, a pak  se aplikace musí připomínat nebo lákat na pozlátka.

Impulsem byla zkušenost z několika Velikonoc s velkou skupinou přátel. Tam jsme viděli, jak se hromada dětí slézá jak mravenci na cukr.

A edukaci o online prostředí a mobilní bezpečnosti bereme jako kritické téma, které souvisí s oběma oblastmi. Babičky nám říkávaly drsné pohádky, abychom se naučili fungovat bezpečně v reálném světě, který je za dveřmi domova. Mobil vlastně představuje všudypřítomné dveře do virtuálního světa. Pro tyto dveře babičky našich dětí neumí vyprávět adekvátní pohádky, protože je ani ony jako malé neslýchávaly.

Irena: Mně teda babičky neříkaly drsné pohádky, rodiče i prarodiče se mnou vždycky mluvili na rovinu a popisovali reálné nebezpečí v reálném světě. Téma bezpečnosti na internetu mi připadá zásadní z toho důvodu, že většina prarodičů a mnozí rodiče se nevyznají ve všech novinkách na internetu. A tak ani nedovedou reálné nebezpečí internetu dětem popsat. Rodiče, co si myslí, že jsou in, mají facebookový profil, používají WhatsApp a tím to často končí. Mě nevyjímaje.

Takže vymoženosti typu influenceři, youtubeři, TikTok a podobně se stávají předmětem diskuzí doma až v okamžiku, kdy se náhodou rodiče dozvědí, že jejich děti to zajímá, že jsou třeba aktivní přispěvatelé nebo fanoušci. A to je myslím pozdě. Musím říct, že je prima, jak často bývají na školách pro děti organizovány různé besedy o bezpečnosti na internetu, existují i divadelní představení, ale nějak se zapomnělo na rodiče. Už za první půlrok práce v týmu EduKids se mi otevřely oči a já získala náskok před svými dětmi. A v tom vidím neskutečné plus. Takže edukace o bezpečnosti na internetu je mířena na děti, ale i na jejich rodiče. Právě to považujeme za novinku.

Radek: EduKids tedy simuluje přítomnost rodiče, který říká: „Nejprve si udělej tři stránky úkolů, pak si můžeš chvíli hrát na mobilu. A bacha, koukni, jak natočená videa mohou být zneužita.“ To vše v momentě, kdy ten rodič přítomen není, tedy například, když jde děcko ze školy nebo čeká na kroužek.

Irena: Problematiku toho, že děti obecně tráví čím dál víc času "na mobilu", samozřejmě jako pedagožka vnímám při sledování dětí v okolí škol nebo o přestávkách. A tak jsem si řekla, že děti a jejich rodiče možná rádi využijí pomoci vnější časové i obsahové limitace a nabídky vzdělávacího obsahu současně. Největší problém totiž vidím v nedůslednosti rodičů, kterou samozřejmě děti zneužívají a která vede ve finále k nevhodnému využití technologií. Ale kdo ví, třeba budu časem ve stejné situaci se svými dětmi...

Jaká zkušenost vás přivedla k tomu, že jste se vůbec rozhodli tím tématem zabývat?

Radek: Impulsem byla zkušenost z několika Velikonoc s velkou skupinou přátel. Tam jsme viděli, jak se hromada dětí slézá jak mravenci na cukr. V tomhle případě šlo vždycky o děcka, která zrovna měla v ruce mobil či tablet. Řešili jsme to restrikcemi a snahou široké dohody ve skupině. Bohužel vždycky nějaké dítě dostalo výjimku. A tím protrhlo ono omezení i pro ostatní. Dalším impulzem byly i několikahodinové cesty, kde děcka neustále chtěla koukat na pohádky.

Irena: Mě osobně neskutečně štve, když vidím děti už z prvního stupně, jak sedí před školou nebo v parku a všechny koukají do mobilů, každý si hraje svoji hru a ukazují si maximálně, kdo co hraje. Kde je to, co bývalo za nás, kdy spolu děti běhaly venku, kopaly do balónu a hrály céčka. Ano, doba je jiná. A já mám pocit, že technologie nás pomalu pohltí. A děti jsou často vystaveny velmi brzy něčemu, s čím si neumí poradit – není jim dán prostor, aby se naučily trávit čas jinak než na mobilu. Ono je totiž velmi snadné strčit dítěti do ruky mobil s různými hrami a aplikacemi, aby dalo pokoj. Proto se snažíme působit na to, aby se dítě naučilo s časem pracovat, využívat daný čas k dané aktivitě a jiný čas trávit jakoukoli volnou zábavou. Striktní zákaz mobilů prostě a jednoduše nefunguje, proto hledáme jinou cestu.

Na vaší facebookové skupině jsem četla, že chcete děti přimět, aby si na takzvaný "konzumní digičas" vlastně vydělávaly plněním úkolů. A pokud jim dojde z oněch úkolů "kredit", vypne se jim to, čím se zrovna na mobilech baví. Nebude to děti spíš frustrovat, když se jim pohádka vypne v polovině? Zkoušeli jste to s nimi?

Radek: My tím v podstatě naplňujeme pravidla daná rodičem. A ano, zkoušeli jsme taková přerušení s dětmi a byli jsme pozitivně překvapeni, jak rychle akceptují, že musí najednou dělat něco jiného, užitečného. Dokonce jsme to zkoušeli na dětech, kde jsme se dopředu báli, zda nám při onom vynucení s technikou netřísknou. I tam se nám potvrdilo, že dětská touha po digitálním cukru je silnější a pomůže překonávat "školní překážky".

Irena: To téma jsme řešili i s psycholožkou. I ona podotkla to, co zmiňujete, že hru je nutno mít možnost dokončit a ne ji z čista jasna vypnout, protože jinak dítě zažívá velmi negativní emoce, což samozřejmě nechceme. Máme to tedy vymyšlené tak, že pokud bude dítě aktuálně čerpat svůj konzumní digičas a bude hrozit vyčerpání kreditu, začne mu problikávat celá obrazovka displeje s dostatečným předstihem, aby mělo možnost si uložit například nasbírané body ve hře, dosažený level, poznačit si, odkud si video pustí příště, a podobně. A jakmile si "dobije kredit", může opět čerpat konzumní digičas.

Jaké vzdělávací oblasti plánujete do aplikace zahrnout?

Radek: Soustředíme se na základní oblasti, které děti potřebují pro školu. Aby i rodiče měli pocit, že to je užitečné pro známky, testy a přijímačky. Nicméně chceme pokrýt i aktuální témata, která školní systém ještě nemá dostatečně zapracovaná. Například kritické myšlení nebo finanční gramotnost. U té víme o iniciativách bank a jiných společností a věříme, že najdeme společnou řeč. Začínáme i s matematikou, kterou vnímáme jako základ pro potřebné přírodní vědy. Na konkrétním obsahu se domlouváme s obsahovými partnery, jako jsou nakladatelství učebnic anebo neziskové vzdělávací organizace.

Taky jsem si všimla, že vaše aplikace nebude fungovat pro děti starší 13 let. Proč?

Irena: Z rozhovorů s rodiči máme potvrzeno, že v 11 letech, což je nějaká šestá  třída, ještě dítě akceptuje omezení a autoritou určené priority. Musí ale oboustranně platit domluvená pravidla. Dodržují se předem dané časové limity, neodebírá se čas na zábavu... Dříve či později takové dítě situaci, ač nepříjemnou, přijme. Ve třinácti letech už to tak většinou nefunguje.

Radek: Představte si, že byste jako rodič osobně zakázala své třináctileté puberťačce mobil s tím, že ho může používat, až udělá úkoly. A že byste to dělali denně. Trvalo by jen pár dní, než by si potomek pořídil nějaký druhý tajný mobil.

Nebo druhý domov...

Irena: Tak. Starší dítě už se zkrátka snaží nastavený systém, který mu nevyhovuje, nějakým způsobem obejít. Naučit se na něj vyzrát, například nabourat nastavení limitace času. Dítě pak nemusí nutně shánět nový mobil, stačí, že rodičům lže. A toho se chceme vyvarovat. Ve věku puberty by autorita měla ustupovat respektu, kdy rodič s potomkem mnohem víc diskutuje, společně s ním tvoří dohody nebo nechá dítě samotné, aby si pravidla nastavilo.

Radek: Ke starším dětem bude potřeba najít jinou cestu a zřejmě i jiný edukativní obsah. Ostatně i digitální platformy a ratingy hodnotí významně jinak obsah pro 12 let a více, sociální sítě mají v pravidlech používání věk od 13 let. Samozřejmě, u někoho to může být problém už v jedenácti, u někoho až ve třinácti. Použití záleží na každé rodině. Proto možnost a horní hranici dáváme na třináct let. Nyní se tedy soustředíme na vývoj pro nižší věkovou skupinu.

Reklama

foto: Shutterstock, zdroj: EduKids (Facebook)