Policejní majáčky, třináctiletá polonahá holka, pochmurná noc, zoufalá matka. Mohl to být začátek slibné kriminálky. Ve skutečnosti šlo o to, že když matka své dceři zakázala mobil, věci nabraly poněkud dramatický spád.
Katy protestovala, slibovala, brečela. Ale její maminka Jane, profesí zdravotní sestra, byla neoblomná a prohlásila, že s tolerancí všudypřítomného mobilu končí. Její dcera, čím dál nevalnější studentka, bude mít od teď limitovaný čas online. Zbytek dne se své elektronické hračky nesmí dotknout. To ještě netušila, že její dcera je na sledování YouTube závislá jako někdo jiný na hazardu nebo drogách. Impulsivně sledovala videa, další a pak další, čím dál častěji se připojovala na internet a sklouzla k videím nakonec i přesto, že původně slíbila dělat něco jiného.
Když matka neustoupila, holčina v noci utekla. Začala přespávat u známých, protože bez tlačítek v ruce a obrazovky před očima nevydržela. Spoluzakladatel Facebooku nedávno připustil, že síť vytvořili záměrně tak, aby vtahovala uživatele, hrála na jejich pudy. Sám se ale zhrozil, jak se jejich geniální komerční tah zvrhl. Vytváří povrchní spojení, která především ty nejzranitelnější – děti a seniory – stahuje ze skutečných komunit a vztahů do povrchních elektronických. Ty jsou v lepším případě neuspokojivé, v horším deptají jejich duševní a fyzické zdraví.
Zdravotní sestra v Eastbourne o svou dceru naštěstí nepřišla. Má větší štěstí než řada rodičů v její situaci. Díky několika nadšeným hokejistům tamní klub ze starého hangáru vydupal místo, kam se stahují místní teenageři. Chodí sem i Katy. Prostřednictvím skutečné komunity je holka pod nepřímým dohledem. Pomáhají matce udržovat aspoň minimální komunikaci s nezletilým, těžko zvladatelným dítětem.
„Kolikrát jsem to tu chtěl zabalit,“ ukazuje Colin Dowding na svůj podnik nazvaný Eastbourne Skating Club, „ale když teenageři přijdou o další možnost, kde se můžou vyblbnout, už je od počítačů a mobilů nikdy nedostaneme.“ Ostřílení bruslaři a hokejisté si dali práci a vytvořili atmosféru moderního klubu. Colin má fešáckou bundičku, ostře řezané rysy a „cool“ musí být i nápoje vyskládané v lednici. „Teenageři mají svou vlastní optiku, chtějí nové věci. Když jim nenabídneme, co se jim líbí, nebudou sem chodit.“
Stačil jeden článek
Neříkáme zrovna, že by české lesy měly být brzy plné zdivočelých ratolestí, kteří utekly se svým mobilem od rodiny. Ale, ruku na srdce, kolik hodin denně vaše děti surfuje "někde"? Ponechme stranou počítačové hry a pojďme se podívat blíže jen na YouTube. Řada rodičů ho ostatně považuje za spolehlivou hlídačku. Co může být lepšího než, že dítě v klidu sedí a sleduje dětské seriály. Pravda, jeden za druhým, ale jsou to přece jen neškodné, sympatické postavičky, že? Jenomže pak se konečně někdo na ty nevinné seriály podíval zblízka.
Na rozdíl od rodičů, kteří ochotně své děti internetu svěřují, spisovatel a umělec zaměřený na nové technologie James Bridle internetu rozumí. Když začal podrobně sledovat dětské kreslené seriály, zpotil se hrůzou a napsal esej Something is wrong on the internet. Jeho text otřásl každým rodičem, který ho četl. Bylo to jako by se z pana YouTuba, nejoblíbenějšího učitele ve škole, znenadání vyklubal sadistický pedofil.
|
V Sillicon Valley dávají na děti pozor Počet hodin, které děti tráví u počítače, se proměňuje, Jedním z nejlepších příznaků závislosti je podle odborníků stížnost dítěte, když mu přístup na internet omezíte: |
Děti v normální britské rodině nyní na YouTube nesmí. Pokud jim máma nebo táta nestojí za zády a pokud předem nezkontrolují, co sledují. Bridleho článek způsobil opravdu změnu.
Superkinderman
Všichni víme, že věci na YouTube jsou někdy divné. Patří mezi ně například nekonečný seriál o rozbalování kinder vajíček, který má od roku 2010 zatím šest miliard zhlédnutí (jen pro srovnání: YouTube kanál Justina Biebera má deset milliard) a má přes tři miliony followers. Autor rozbalující čokoládová vejce zatím natočil 4426 těchto videí. Všechna jsou vzájemně obskurně provázána různými brandovými slogany a přerušována reklamami.
Nejdivnější ovšem na YouTube je jeho velikost. Je velký jako milion televizí. Přesně řečeno: když si sednete k televizi bratru od 6 hodin ráno, uvidíte vysílání za celý den. Na jednom programu. Pokud máte programů 5 nebo 125 programů, poťrebovali byste 5 nebo 125 dní k jejich shlédnutí. Abyste viděl všechna videa, která si každý den někdo pustí na YouTube, museli byste se dívat trochu víc času. Konkrétně 100 000 let. Majitelé YouTube (společnost Google) se o tom pochlubili na svém oficiálním blogu. Slavně vyhlásil, že každý den stráví lidstvo sledováním YouTube v součtu miliardu hodin. Jeden člověk by takový objem zkouknul za 100 000 let.
Co s takovou obludou? Jak ji regulovat? Jak zabránit, aby děti nepohltila? Dříve se o audiovizuálním obsahu vědělo, kdo ho vytvořil. Bylo jedno, jestli šlo o film od Disneye nebo seriál Peppa Pig. Můžete si o jejich kvalitě nebo postavičkách myslet, co chcete, ale dříve obecně platilo, že je vytvořila společnost lidí, kterým záleželo na tom, aby jejich produkt nebyl dětem nebezpečný nebo škodlivý. Ale tady jsme na internetu.
Jakmile nějaký trend, jako třeba výše zmíněné kinder vajíčko, dosáhne masového počtu „hitů“, začnou se na ně nabalovat další všemožná videa. Třeba Finger Family videa (dětské rýmovánky a loutky na prstech ruky) mají dnes na YouTube nejméně 17 milionů verzí, a to v nejrůznějších žánrech a zase s miliardami zhlédnutí.
Většinu těchto závěsných videí nevytváří lidé, ale bots (aplikace, která provádí automatizovaný úkon). A všechna tato uměle, automaticky vytvořená videa a vzkazy sledují děti, některé jenom proto, že se tak dostanou k dalšímu videu, které je zajímá. Problém je, že dítě není s to rozeznat, co je vytvořené lidmi a co aplikací. Problém je také v tom, že algoritmy plodí čím dál divnější kombinace, míchají postavy, žánry, výrazy, které spolu vůbec nesouvisí. Bridle uvádí desítky příkladů těchto šílených videí, aby doložil, jak katastrofálně jsou rozšířené a jak vytěsňují původně nevinný a dobře zamýšlený obsah dětských kreslených seriálů. Čili jak se původně mírumilovné postavičky začnou chovat docela jinak.
Buď v klidu...
Tehle páchnoucí guláš se následně přelévá i do offline světa. Můžeme si vzít třeba trička s nápisem, nabízená na internetu. Začala se objevovat variace na populární „Keep calm and carry on“. K mání je například triko s nápisem „Keep calm and rape a lot“ (Buď v klidu a hodně znásilňuj) nebo „Keep calm and Hit Her“ (Buď v klidu a zmlať ji). Nápisy vytváří algoritmus. Ten jednoduše automaticky namíchal různé verze slov, aby přišel s „novým řešením“.
V případě triček si dřív nebo později někdo průšvihu všimne, postěžuje si a nechtěný zmetek se stáhne z prodeje. V případě YouTube je to ale v podstatě nemožné, protože bots ustavičně zvyšují už teď nezvladatelné množství videí. A v nich se naše děti dívají na hrůzné zhovadilosti, kde populární postavičky sekají jiným hlavy, vraždí, vydávají děsivé pazvuky a dělají si nepředvídatelně divné věci. A co víc – algoritmus absurditu hrůz, které se v těchto videích odehrávají, na základě sledovanosti pořád jenom zvyšuje.
Bridle také zmiňuje příklad otce, který vydělal miliony dolarů na tom, že na videích svoje dvě dcery nutí dělat nepříjemné, extrémní věci. Někdy kvůli tomu propuknou v pláč, někdy sténají bolestí nebo zvrací. Vskutku zábavné... Londýnské Timesy spustily intenzívní kampaň a nakonec se jim horko těžko podařilo dotlačit YouTube, aby perverzního rodiče zablokoval.
Problém s videi, která vyrábějí algoritmy, se ale takto vyřešit nedá. Humusu zacíleného na děti je tolik, že jediná možnost je opravdu vyhodit YouTube do povětří. Nebo na to jít staromódním a pracným způsobem. Zůstat rodiči zodpovědnými za přiměřeně normální vývoj našich dětí.
foto: Profimedia, YouTube, zdroj: Medium.com