Na sociálních sítích jsem potkala svého partnera, jsem díky nim v kontaktu s lidmi žijícími na druhé straně zeměkoule a dostala jsem přes ně i několik velmi zajímavých pracovních nabídek. Přesto jsem rozhodnutá, že svému synovi jejich používání nedovolím, dokud nebude alespoň podle zákonů dost starý na to, aby si o zalogování na Facebook a Instagram rozhodl sám.
Facebook a další sociální sítě vyžadují, aby se na ně hlásily děti až od třinácti let věku. Logicky po nich ale žádný provozovatel takové sítě nechce zaslat naskenovaný rodný list, registrace na Facebook trvá asi minutu, zvládne ji každý, kdo umí číst, a jediné, co síť vyžaduje, je potvrzení emailové adresy. A to zvládnou děti už ve druhé třídě. Logicky se tak dostáváme do situace, kdy mají své virtuální účty miliony dětí, které věkový limit nesplňují.
Reklama
Průzkumy Facebooku i vládních organizací na celém světě ukazují, že v drtivé většině se děti na sociální sítě dostávají s požehnáním svých rodičů, kteří lhaní svých potomků omlouvají tím, že lze udělat výjimky, když se třeba dobře učí ve škole. Takže Facebook a Instagram za odměnu. Ale není to spíš za trest?
Děti, které se stanou obětí šikany ať už ve škole nebo na internetu, jsou o 7 až 9 procent více náchylné k sebevraždě než jejich vrstevníci, kteří takové trápení nezažili.
Můj syn je energický, od rána až do noci nezavře pusu a kamkoliv přijde, hned se obklopí dětmi a snaží se prosazovat jako vůdce skupiny. Pravděpodobně se tak nemusím bát, že by se stal obětí šikany, upřímně – moje výchovné snahy se upírají spíš na to, aby se sám nestal agresorem.
Podle statistik americké organizace i-SAFE zažila kyber šikanu více než polovina dospívajících a teenagerů a téměř stejný počet se do šikanování zapojil právě jako agresor. Když překliknu z této statistiky na studii Yale University, dozvím se, že už v roce 2008 tamní výzkumníci prokázali, že děti které se stanou obětí šikany ať už ve škole nebo na internetu, jsou o 7 až 9 procent více náchylné k sebevraždě než jejich vrstevníci, kteří takové trápení nezažili.
Méně štěstí
Od nástupu sociálních sítí vyšla v médiích celá řada textů, analýz a odborných publikací zkoumajících dětské štěstí. A víte, co mu příliš neprospívá? Stručně to jde shrnout tak, že čím víc času dítě stráví na Facebooku a Instagramu, tím méně štěstí a kvalitních sociálních vztahů má. A asi to neplatí jen pro děti. I já, podle data narození neuniknutelně dospělá bytost, se občas přistihnu, jak se koušu závistí nad dokonalou krásou holek na Instagramu. Sociální sítě jako vedlejší příznak vytvářejí nezdravé sociální vztahy, protože často vedou k soutěžím o to, kdo má lepší den a kdo si koupil víc bio kytky.
Když popadnou takové negativní emoce mě a mám občas problém si uvědomit, že to není realita (nebo aspoň rozhodně ne celá), jak to má pak zvládnout malý kluk, který stále ještě nechápe, že už by si neměl cucat palec před spaním. Jak mu mám vysvětlit sílu sociálních médií se všemi klady, ale i zápory?
Podle zákonů jsou děti ve třinácti dost staré na to, aby rozpoznaly pedofila, neutratily miliony za skvěle cílené marketingové reklamy a rozpoznaly další nebezpečí digitálního světa, takže mohou na sociální sítě z vlastního rozhodnutí a legálně. Do té vzdálené doby si ale můj syn může být jistý, že souhlas k předčasné registraci ode mne určitě nedostane. Chlapec, který o tomhle mém skálopevném rozhodnutí zatím ještě nic netuší, teď oslavil šesté narozeniny, zná Youtube, umí pracovat na tabletu lépe než já a s přehledem mě porazí téměř v každé hře, kterou spolu hrajeme, a já udělám všechno proto, abych to v téhle rovině udržela co nejdéle. Samozřejmě se budu muset čas od času v tom svém virtuálním světě rozhlédnout a doufat, že ho tam nepotkám.
Plnoletí třináctiletí?
Problém ale neskončí úderem třináctých narozenin, jen už nad tím jako matka nebudu mít žádnou kontrolu. Telefony a jejich systémy jako takové dovolují rodičům být v obraze a mít přehled o tom, jak a za co utrácí jejich potomci své kapesné. To ale neplatí pro sociální sítě a vlastně ani pro lidské svědomí. Každý máme právo na soukromí a já nechci svému dítěti po nocích lézt do zamčeného telefonu a kontrolovat mu zprávy nebo e-maily, nemluvě o tom, že každý brzy pochopí, co dělat, aby věci, se kterými nechci ven, zůstaly skryté.
Každý máme právo na soukromí a já nechci svému dítěti po nocích lézt do zamčeného telefonu a kontrolovat mu zprávy nebo e-maily.
A tak se teď slavnostně zavazuji i ke své osobní výzvě. Mám zhruba sedm let na to, abych si se svým dítětem vybudovala silný vztah založený na upřímnosti a důvěře, abych tu pro něj mohla být, až přijde první zkouška dospělosti a první kroky z dětského světa do dospělé reality.
foto: Profimedia, zdroj: Hudson Reporter