Virtuální klání je v dobách virtuální komunikace logickým pokračováním sportovních her. Proto je také eSuba něco jako sportovní klub – jenže místo fotbalu či házené hrají hráči karetní hru Hearthstone nebo střílečku Counterstrike. Jak vypadá život profesionálního hráče PC her? Je mezi nimi více mužů či žen? A jsou hráči počítačových her osamělí geeci, nebo jde o letitý omyl? Na to jsme se zeptali Ladislava Dyntara, zakladatele e-sportové stáje eSuba.
Co vlastně eSuba dělá? Jak vypadá konkrétní činnost týmu, jehož členové soutěží v počítačových hrách?
Jsme něco mezi marketingovou a eventovou agenturou a týmem profesionálů, kteří se živí hraním her. Já jsem před 14 lety organizaci zakládal jako hráč, pak jsem si uvědomil, že tolik hrát neumím a spíš mě baví se o to starat. Takže teď řídím chod organizace od týmu až po agenturu.
Když jsem začínal hrát, tak bylo trendy se sdružovat do týmu. Založili jsme tedy tým a po pár letech zjistili, že jsme nejúspěšnější v republice. Chytli jsme se toho a chtěli se dál angažovat, i když jsme věděli, že nebudeme úplně nejlepší hráči. Nabrali jsme tedy šikovnější kluky a ti začali jezdit po světě a vyhrávat turnaje.
Takže na ty turnaje se jezdí fyzicky?
Kvalifikujete se nejčastěji online, z domova nebo z herny. Ty profesionální týmy pak mají vlastní tréninkové prostory. My vlastní tréninkový dům nemáme, pronajímáme si vilu, kde připravujeme soustředění před turnajem. Tam jsme třeba měsíc a půl zavření a připravujeme se na turnaj.
Reklama
Finále vypadá tak, že se třeba 4 až 32 týmů někde fyzicky sejde. V Evropě je to třeba v Katowicích nebo v Berlíně. A tam si to rozdají tváří v tvář, třeba i před několika tisíci diváky. Je tam normálně publikum na tribunách, lidé fandí a tleskají. My pravidelně jezdíme do Katowic, kde s sebou bereme i novináře, a někteří z nich z toho zážitku byli tak unešení, že říkali, že to bylo lepší než koncert Madony. Nejdřív nechápali, jak může tolik lidí milovat počítačové hry a tak tomu fandit. Teď už to chápou, je to prostě novodobá zábava. Ta mladá generace se už nedívá na fotbal a na hokej. Dívají se na hry.
Takže jde spíše o mladé kluky, že?
Publikum tvoří tak z 60 % kluci, ze 40 % holky. Ty hardcore hráči jsou cca z 95 % kluci. To jsou opravdu ti vrcholoví sportovci. Samotného mě ale překvapuje, kolik žen o to má zájem. Pro ně je to ale spíš zábava a pasivní konzumace, než že by chtěly být nejlepší na světě. Záleží hodně na hře a kategorii, ale přibližně 45 % lidí gaming jenom sleduje a sami nehrají.
Co je na tom sledování her tak baví?
To je jednoduché. Já když si vzpomenu na svoje dětství, tak jsem koukal hodně na seriály, třeba na Červeného trpaslíka. Televize mě bavila. To byla ale pasivní zábava, kde pouze konzumujete to, co se na vás valí z obrazovky. Kdežto když sledujete hry, jedná se o dvoustrannou komunikaci. Výhoda těch streamů je totiž to, že tam máte chatovací okno, kde mohou fanoušci komunikovat mezi sebou a zároveň mohou komunikovat i s tím hráčem, který pro ně vysílá. Představte si, že by tady Tomáš Rosický ze Sparty šel trénovat a nechal si od fanoušků radit, co má dělat na trávníku. Ti by se ho také mohli živě ptát, proč co udělal, a on by jim odpovídal. Druhou půlku tréninku by se třeba zeptal, co má dělat, a fanoušci by mohli hlasovat. To ale v klasickém sportu samozřejmě nejde. Gaming tohle umožňuje, protože to najednou není pasivní konzumace, ale aktivní interakce mezi diváky a tím, kdo ten pořad vysílá.
Takže tímto způsobem vlastně hledají nějakou komunitu?
Baví je potkávat se s lidmi, co mají podobné zájmy. Když sedím za tou televizí, tak nevím, kolik fanoušků to taky sleduje. Nemůžu se o tom s nikým pobavit.
Platí pořád stereotyp, že hráči počítačových her jsou osamělí?
To je hodně starý stereotyp, takhle to bylo tak 14 let zpět. Když jsem začínal, tak gamer byl někdo, kdo sedí ve sklepě a stydí se vylézt na světlo. Podle českých průzkumů je průměrný hráč student střední nebo vysoké školy, aktivně sportuje cca 3krát týdně, po dodělání školy patří k vyšší příjmové skupině. Naprostý opak toho, co si lidé myslí.
Dostane se gaming na olympiádu?
V jednacím procesu to je, debaty probíhají, ale aktuální předseda olympijského výboru prohlásil, že za jeho vlády se to nestane. Já osobně si myslím, že gaming na olympiádu nepatří. Každý sportovec považuje olympiádu za vrchol své kariéry. Pro gamera olympiáda není meta, my máme vlastní turnaje. Už jen proto, že byli gameři odedávna lidmi zesměšňováni, protože nesportují. Proč bychom se teď cpali na nějaký takový event? Kdyby byl gaming na olympiádě, tak to akorát vzbudí negativní emoce. Navíc hry, které jsou nejpopulárnější, což jsou střílečky, by na olympiádě nikdy nepovolili.
Považujete gaming za sport?
Já od malička hodně sportuji a myslím si, že to není potřeba rozlišovat. Na olympiádě byla třeba kdysi disciplína čtení básní jako sport. Tak proč by ke sportům nemohl patřit i gaming. Ale je to hodně rozdílné, vrcholový sportovec při přípravě na olympiádu bude mít intenzivní trénink třeba hodinu a půl, potom si dá relax, pak zase hodinu a půl trénink a tak dále.
10 hodin u počítače na turnaji nevydržíte, když nejste v kondici. Hráči musí cvičit, běhat... ti nejlepší vrcholoví e-sportovci mají i své nutriční poradce.
Gamer vstane a musí 10–12 hodin po 6–7 dní v týdnu trénovat na turnaj. Je to strašně náročný trénink mozku. My se je snažíme motivovat, aby každý den cvičili, šli si zaběhat, zahrát tenis nebo něco takového. 10 hodin u počítače na turnaji nevydržíte, když nejste ve fyzické kondici. Začnou vás bolet záda, klouby… a vaše energie jde do toho místa, které vás trápí, přestanete se soustředit. Je potřeba, aby veškerá energie šla do té hry. Ti úplně vrcholoví hráči mají třeba i své nutriční poradce.
"Podle českých průzkumů je průměrný hráč student střední nebo vysoké školy, aktivně sportuje cca 3krát týdně, po dodělání školy patří k vyšší příjmové skupině. Naprostý opak toho, co si lidé myslí."
Sledovanost sportu klesá, navíc ten virtuální svět je pohodlnější. Je mnohem jednodušší se potkat na Skypu než jít do hospody. Jednoho kamaráda třeba nepustí manželka, druhý musí hlídat dítě, a když se sejdou na tom počítači, tak to nikomu nevadí, manželka je ráda, že je muž doma, děti taky, nemusím utrácet v hospodě za pivo, je to pohodlnější. A v průzkumu jsem teď četl, že ti hráči minimálně jednou týdně s přáteli ven stejně jdou. Takže nejsou pořád zavření u počítače. Myslím, že gameři mají až moc špatné renomé.
Jak tedy tráví čas takový počítačový hráč?
Pokud studuje, tak přijde ze školy a místo toho, aby šel trénovat nějaký sport, tak jde s našima klukama trénovat hry. A do toho třeba 2krát týdně dělá normální sport. Pak musí pravidelně trénovat techniku hraní. Pokud hrajete týmovou hru, tak se potkáte s týmem a připravujete strategie. Studujete své soupeře, s tím vám pomohou analytici a trenéři. Potom se hraje přátelské utkání a potom třeba normální. Když skončí zápas, tak si vás trenér vezme a následuje rozbor hry. Řekne, kdo a co udělal dobře či špatně, z čeho se poučit.
Hodně se mluví o závislosti na hrách, co si o tom myslíte?
V dnešní době lze ale závislost vypěstovat téměř na čemkoliv. Je hrozně jednoduché svalit vinu na nějakou věc, na hry, na hráče, na to, že to prostředí existuje. Podle mě je to hodně o rodičích. Všude v restauracích třeba vidím, jak rodič vrazí dítěti telefon do ruky a hlavně ať si hraje. My jako rodiče jsme zlenivěli. Hledáme tu nejjednodušší cestu a ve výsledku si sami můžeme za to, že dítě třeba deset hodin sedí za počítačem. Přitom děláme to samé, sedíme zase 10 hodin za počítačem někde v kanceláři. Neměli bychom si to dělat tak snadné. Mě rodiče vždy podporovali, ale musel jsem mít dobré známky ve škole. Takže jsem se snažil. Také jsem musel sportovat. A rodiče věděli, že to dělám, takže neměli problém s hrami. Vše je o výchově.
V profesionálním světě her závislí nikdy neuspějí. Profil úspěšného e-sportovce, stejně jako sportovce, je někdo, kdo má drive a je chytrý, protože musíte spoustu času věnovat strategii, učení se. Měl by za sebou mít i chození do sportovních kroužků a naučené některé vlastnosti typu respekt k autoritám. Takového člověka budu mít rád v týmu. Závisláka, kterého když pošlu ven běhat, tak se mi rozbrečí, bych nevzal. Já se o takových lidech ani nedozvím, ti se k nám nikdy nedostanou.
Jakou roli v tom sehrávají média?
Média rády generalizují. Někdo třeba někoho zabije, v počítači mu najdou střílečku a udělají z toho jasnou souvislost. Já od 8 let koukal v televizi na detektivky a tam se pořád někdo zabíjí. Dělá to z nás vrahy? Nedělá. Taky jsem si třeba kvůli sportu prodělal operaci kolene, mám zničená záda, zápěstí… kvůli sportu, ne kvůli počítači. A budu teď chodit po různých konferencích říkat, že sport je špatný, že vás zničí? Nejsem idealista, počítač může být nezdravý, když se to přehání. Ale není to jako brát drogy. Nejčastěji to přirovnávám k manažerovi, který celý den vyplňuje excelové tabulky. Hráč navíc dělá něco, co ho baví.
Můžete představit projekt eSuba Vodafone Academy?
Chceme vybrat pětici mladých talentovaných hráčů a na nich ukázat, jak se s takovým mladým člověkem dá pracovat. Budeme je učit týmovému duchu, spolupráci, jak takový profík uvažuje, jak se připravuje na zápasy, chceme jim vštípit chuť sportovat, nezapomínat na školu. Budeme je vozit po Evropě, ukážeme jim, jak vypadá profesionální turnaj. Vezmeme je do backtage, aby se potkali se svými oblíbenými hráči. A chceme na nich ukázat, že pokud tady něco chybí, tak je to to podhoubí. Většina hráčů, než se jich ujmeme my, nemá trenéra gamingu, mentora. Lidé na ně koukají skrz prsty, rodiče jim nerozumí. Když jdete na hokejový zápas svého syna, tak poznáte, jestli je dobrý, nebo špatný. Když ale hraje počítačovou hru, tak to nepoznáte. Navíc kdo má trenéra, ten se naučí disciplíně. Ti, co jen hrají hry, tohle nemají. Většinou ani trenéra neuznávají, dělají si, co chtějí, tvrdí, že jsou nejlepší na světě. Žádný respekt, pokora. A my bychom tohle chtěli s Vodafonem změnit. Chceme ukázat, že s mládeží se dá pracovat aktivně. Ten trend tu prostě je a my už se ho nezbavíme. Nenávidět hry není ta správná cesta.
Chceme vybudovat prostředí, kde by počítačový svět fungoval a byl zdravý. Aby to nebylo jen o tom bušení do počítače. Chci, aby rodiče k nám mohli dát dítě a říct, podívejte se mi na něj, řekněte mi, jak se mu daří. A my jim řekneme, jestli má talent, nebo jestli by měl radši cvičit fyzicky.
foto: Archiv a Profimedia