Uznávaný dokumentarista a spisovatel Viliam Poltikovič právě dokončil nový snímek Z temnoty duše… světlo, jehož ústředním tématem je psychospirituální krize. Co spouští zvláštní stavy vědomí, kdy si dotyční vybavují své minulé životy, nebo se na sebe dokážou dívat i z nadhledu – mimo své vlastní tělo?
Psychospirituální krize je poměrně nový pojem. Proč jste se rozhodl veřejnosti přiblížit právě toto téma – máte s ním osobní zkušenost?
Sám jsem sice prožil mnohé neobvyklé jevy a zkušenosti související s danou krizí, ale už jsem na ně byl trochu připraven z literatury nebo kolem mě byli lidé, kteří ty zkušenosti již měli a připravili mě na ně. Takže jsem to přijal, byť překvapen, že je to vlastně normální. S natočením filmu na dané téma mě oslovil MUDr. Milan Hrabánek z Mezinárodního transpersonálního centra Holos, které se terapií psychospirituální krize dlouhodobě zabývá a navíc je pod supervizí Stanislava Grofa, který ten pojem ve světě vlastně prosadil.
Neustále totiž narůstá počet lidí, kteří něčím takovým procházejí a jsou z toho zmateni nejen oni sami, ale i jejich okolí a většinou pak končí na psychiatrii s medikací. Psychiatrie stále ještě fenomén psychospirituální krize objevuje, většinou ji diagnostikuje jako psychózu, schizoidní psychózu a předepíše medikamenty, které daný jev neléčí, jen utlumí. A to je vlastně to nejhorší, protože nejde o utlumení procesu, ale o jeho přijetí a projití. Co vím, tak pro všechny, kdo tak učinili, byl proces psychospirituální krize velmi přínosný až objevný.
Co se vlastně děje v lidském těle při tomto prožitku? Lze pozorovat obecné znaky?
Každý prožívá danou krizi po svém – je to „na míru“. Uvolněné energie v těle mohou vyvolat fyzické pocity velmi příjemné i značně nepříjemné a dlouhodobé – křeče, bolesti, tlaky. Často lidé nemohou řadu nocí spát, nechtějí jíst, někdy nemohou ani mluvit. Mnohem víc se toho ovšem odehrává v mysli, vědomí a tam je to i podstatně bouřlivější – úžasné stavy jednoty a prožitku božství střídají silné deprese, strachy, zmatení, neklidu atd.
Na novém filmu spolupracoval Viliam s profesorem Stanislavem Grofem
Myslíte, že jsou lidé schopni takovou krizi zvládnout sami?
Průběh psychospirituální krize může být velice nepříjemný, lidé ji často sami nezvládají, nejsou schopni normálně fungovat a potřebují pomoc. Proto i vznikl film o daném a stále málo známém fenoménu – aby lidé nekončili připoutáni a pod prášky na psychiatrii, ale aby vyhledali odbornou pomoc terapeutů, kteří poskytnou bezpečné zázemí i vhodnou pomoc, jak tím projít co nejméně bolestně a ku prospěchu věci.
V USA se jedná o oficiální diagnózu. Vnímáte tyto projevy negativně – jako nemoc, nebo spíše jako poslání?
Prožitek psychospirituální krize se přes její značnou náročnost jeví jednoznačně jako přínosný. Sami od sebe se většinou neměníme, nepracujeme na sobě. Teprve silný prožitek, třeba utrpení, nás přiměje naše směrování přehodnotit. A tato krize vám svou intenzitou třeba ze dne na den dokáže změnit život. Náhle poznáte na vlastní kůži něco, o čem jste dřív ani nechtěli slyšet, nebo jste se tomu smáli. Zjednodušeně řečeno, jde o návrat spirituality do společnosti, která se jí programově nezabývá, odmítá ji.
Člověk, který tím prošel, objevuje nové hodnoty života a jeho hlubší smysl, což dává mimo jiné pocit naplnění, klidu, osvobozující jednoty. Přitom jde o spiritualitu osobní, nenáboženskou, která není v kontextu kodifikované víry v Boha. Spiritualita má mnoho forem, zdaleka není spojena jen s náboženstvími, jak si mnozí myslí. A patří do ní i to základní – být dobrým, chápajícím a tolerantním člověkem, mít dobré srdce.
Viliamovou velkou vášní jsou cesty po Indii – i když je převážná část z nich pracovního charakteru.
Dá se obecně říci, kdy se člověk do tohoto stavu dostane? Často je možné tyto prožitky vnímat v okamžiku blízké smrti.
Psychospirituální krize přichází znenadání a „neohlášena“. Spouštěčů této krize je celá řada, může to být velký stres, ztráta blízkého člověka, ztráta zaměstnání, těžká nemoc, porod, rozvod, pobyt na meditačním či tantrickém víkendu, nevhodně užité psychoaktivní látky atd. Spíš jde asi o to, že člověk uzrál ke změně, ale nechce se mu do ní – vědomě či nevědomě.
Může být psychospirituální krize léčivá? Například – je možné se pomocí takového prožitku zbavit závažných civilizačních chorob?
Ta krize léčí život jako takový, což může doprovázet i vyléčení dílčích konkrétních chorob. Uvědomíte si, že rozhodující tvůrčí složkou je vaše mysl, vědomí, to rozhoduje. Přijde i poznání, že tu nejsou žádné limity, zcela odejde strach – ten hodně limituje a přispívá k nemocem. Přijde i změna životního stylu a s ním civilizační choroby značně souvisejí. Takže do značné míry vlastně ano.
foto: Viliam Poltikovič, zdroj: Z temnoty duše světlo
