Aplikace působí na mozek stejně jako heroin, říká neurolog Martin Jan Stránský

Žijeme ve velice zrychlené době, obklopeni nesčetnými IT technologiemi, mobilními telefony a sociálními sítěmi. Dnešní pandemická situace a zřejmě i příroda celkově nám možná chtějí dát něco najevo. Třeba abychom se na chvíli zastavili a nechali plynout myšlenky. Myšlenky, které se rodí a plynou v našem lidském mozku. Jenže ty myšlenky už dnes možná utvářejí víc technologie než "vnější obyčejný svět". A lidstvo kvůli tomu hloupne. Nejen že hloupne, stává se na technologiích závislé. Alespoň to tvrdí významný český neurolog, doktor Martin Jan Stránský. "Technologické firmy jsou tu od toho, abyste používali jejich produkt, program nebo počítač a aby ony na tom vydělaly. A když vymyslí mechanismus, který je doslova návykový, tak tím líp."

Jeho pradědeček zakládal v Brně Lidové noviny a byl za první republiky ministrem obchodu, dědeček zakládal s Ferdinandem Peroutkou časopis Přítomnost a byl poválečným ministrem spravedlnosti a školství, jeho otec pak s Pavlem Tigridem zakládal v New Yorku československou odnož rádia Svobodná Evropa. Nebyl tedy významný neurolog spíš předurčen sát se novinářem nebo politikem?

"Je to asi tím, že jsem lékařem chtěl být v podstatě už odmalička. To samozřejmě ještě nebyly úplně racionální důvody, ale jeden z členů naší komunity byl i Karel Steinbach, přítel a lékař Jana Masaryka, který byl v té exilové československé komunitě strašně populární. A já jsem si řekl: Takže být lékařem znamená i být populární..." popisuje Martin Jan Stránský svou "ranou motivaci" k životnímu poslání.

Posledním a nejdůležitějším impulsem pro výběr povolání pak prý byl jeho pobyt v Indii. "Tam jsem poznal skutečnou chudobu. Nějak mi to prostě nedalo, řekl jsem si, že můžu spojit užitečný cíl s onou popularitou. Navíc jsem nechtěl prodávat zubní pasty nebo dělat cokoli komerčního. Myslím si, že když člověk může mít tu možnost někomu pomoci, tak dělat medicínu je docela krásná volba. Zní to možná trochu vznešeně, ale proč ne..." Martina Jana Stránského se ptal bývalý sportovní redaktor České televize Karel Diviš, který je zároveň i jedním ze zakladatelů IT společnosti IDC-softwarehouse.

Proč zrovna to zaměření na lidský mozek? Čím vás fascinoval či stále ještě fascinuje?

Teď mě fascinuje úplně nejvíc. Já jsem začínal jako internista a tím internistou vlastně pořád ještě jsem, ale na konci tehdejší praxe mě přestalo bavit, že pořád koukám do mikroskopu, že vytvářím nějaká antibiotika, že mi lidi kašlou do obličeje a tak dále. Pak jsem ale dostal možnost jít na neurologickou stáž do Anglie. Tam jsem poznal to, že člověk v neurologii může přemýšlet a dospět k úžasným diagnózám.

A v dnešní době se ukazuje, že se ta neurologie za posledních dvacet, možná čtyřicet let dostala až do té fáze, kdy docela přesně víme, jak ten mozek funguje, jak přemýšlí, kde myšlenky začínají, kde končí, co je ovlivňuje. Tím se vlastně dostáváme do specializace neurologie, která se jmenuje neurofilozofie, kde používáme neurologii k tomu, abychom odpověděli na filozofické otázky.

Tak se do nich pusťme. Žijeme v IT světě, který nás neustále ovlivňuje. Přestože v tom oboru pracuji, tak je pro mě těžké našim dvěma malým dětem vysvětlit, že nemají neustále sedět u tabletu a u počítače. Už se ví, jak tyhle technologie mozek ovlivňují?

Každopádně se ví, že ten mozek ovlivňují, a je to bohužel všechno špatně. Není to můj názor, ale teď mluvím za obor neurověd a toho, co se v něm zjistilo. Začalo to tím, že před těmi asi čtyřiceti lety přišlo na svět něco, čemu se říká magnetická rezonance. To je taková velká pračka, do které strčíme tu hlavu. S pomocí dalších látek a technik vidíme, které části mozku jsou aktivní při kterých úkonech a jak tem mozek přemýšlí.

Je to takový "casino efekt", vy stojíte u té rulety, koukáte, nic se neděje, ale najednou tam někdo vyhrál, tak se trošku přiblížíte.

A protože už to funguje těch dvacet třicet let, tak můžeme pozorovat stejný mozek, když mu bylo patnáct a když mu je pak třicet. Porovnáváme určité rozdíly a ptáme se těch lidí, co děláte, čím se živíte, o čem přemýšlíte a tak dále. Jeden z jednoznačných závěrů těchto výzkumů je, že když člověk stráví určitý čas před počítačovou obrazovkou, tak ten mozek funguje tím způsobem, že člověk obecně řečeno hloupne. Nejenom, že IQ nestoupá, ale schopnost toho mozku přemýšlet na hlubší úrovni, integrovat, řešit problémy, vymyslet určité věci zkrátka klesá. S tím přímo úměrně, tedy každou minutu a minutu před obrazovkou, stoupá úzkost a deprese.

Už mně, když jsem byl malý kluk, rodiče často říkali, ať pořád nesedím před televizí. Já se ale rád koukal na sport a na pohádky a asi jsem u toho fakt seděl docela často. Nejde tedy jen o generační rozdíl? Nebo jsou ty počítače a tablety ještě v nějakém smyslu horší než ta televize?

Je to mnohem horší. A to ze dvou důvodů. Ti lidé dnes zaprvé tráví u počítačů mnohem víc času a zadruhé je to neurologicky návykové. Většina lidí, ne určitě tedy vy nebo já, když koukáme do toho počítače, se na počítači věnuje hlavně sociálním sítím nebo prostě jen surfují po internetu.

Problém tedy není ani tak ten počítač, ale to, co na něm děláme...

Ano, ten počítač je hlavně pro mladší lidi a pro děti vlastně portál, na kterém jsou doslova závislí. A ta závislost vychází z toho, že vedle toho programátora, který ty programy dělá, ve skutečnosti sedí neurolog anebo někdo, kdo neurologii rozumí, a při testování toho programu se měří mozková aktivita, konkrétně dopamin...

To by ale mělo být za hranou nějaké elementární etiky. To už je těm firmám, co aplikace vyvíjejí, jedno?

Je jim to jedno, protože ty firmy jsou tam od toho, abyste používali jejich produkt, program nebo počítač a aby ony na tom vydělaly. A když vymyslí mechanismus, který je doslova návykový, tak tím líp. Pokud tedy máte člověka, který je na tom počítači šest sedm hodin denně, hraje tam hry a surfuje, a dáte ho do té rezonance a porovnáte jeho mozek s někým, kdo bere heroin, tak se v tom mozku osvítí úplně ty stejné trasy. Mozek má anatomicky pouze jednu síť cest pro slast a pro návykovost. Takže když se při vývoji aplikace měří tenhle dopamin a ten dopamin jde nahoru, tak ten neurolog tomu programátorovi řekne: Hele, Pepo, teď to šlo nahoru, to tam dej...

No a když tohle objevili při vývoji Facebooku, tak to proletělo strop. Protože se na to zaměřili a vytvořili takzvaný "Closed-Loop Feedback", tedy jakési uzavřené kolo reakcí. To děláte tak, že pošlete fotečku roztomilého pejska, čekáte na reakci, a když to funguje, tak se s tím přece musí něco udělat. Je to takový "casino efekt", vy stojíte u té rulety, koukáte, nic se neděje, ale najednou tam někdo vyhrál, tak se trošku přiblížíte. A dřív nebo později u té rulety skončíte také. A když už je člověk u té rulety, tak ne každý má tu sílu, aby se zvedl a šel pryč. Obzvlášť, když prohrává.

To je nejen pro mě, ale pro každého, kdo má nějaké potomky v mladém a dětském věku, úplně děsivé. Co nám rodičům poradíte? Jak tomu "casino efektu" čelit?

Ještě malinko zpátky k té neurovědě. Toto stanovisko je stanoviskem Světové zdravotnické organizace a Americké pediatrické akademie. A to stanovisko zní: Žádný počítač pro žádné dítě. Žádná obrazovka pro žádné dítě mladší dvou let, od dvou do pěti let hodinu denně a od pěti do patnácti let maximálně dvě hodiny denně. A to všechno pouze se supervizí. Proč?

Poněvadž i ty děti, které třeba jsou na digitální výuce, jsou hloupější a mají horší takzvané social skills, tedy sociální dovednosti, než děti, které u těch technologií nestráví tolik času. A to zase není můj názor, to je fakt. Na základě toho už také určité školy digitální výuku omezily, některé země jako Francie zakázaly mobilní telefony ve všech svých školách. Vědí, proč to dělají.

Ovšem v dnešní pandemické situaci by se děti bez těch počítačů zase neučily už vůbec...

My se ale musíme ptát, jestli to, co se "možná" naučily, vůbec stojí za to. A také, za jakou cenu to bylo. My se to už teď snažíme nějak kompenzovat tím, že budou zkoušky jinak, maturity jinak, prostě snižujeme tu vzdělávací laťku. Na druhé straně je ale potvrzený drastický nárůst absence klíčových vývojových schopností u této věkové skupiny našich dětí. Protože mozek se učí na základě porovnání a na základě mezilidské interakce.

Takhle to tedy bylo po 200 tisíc let, ale teď během posledních dvaceti let se ten podnět kvůli komerčním a nadnárodním zájmům a díky určité představě, že toho "musíme mít víc a víc", posunul do digitální technologie, která umí být výborná, a vlastně i výborná je, pokud se používá správně, ale ne u mladých mozků, které potřebují žít tak, jak jsou stvořené. A jak jsou stvořené? Pořád se přece jedná o biologický a neuroevoluční orgán živého tvora, ne o počítač.

Takže otázka nedaleké budoucnosti není, jestli bude počítač jednou umět myslet jako člověk, ale z pohledu neurologa, jestli člověk bude umět myslet jinak než počítač. Protože tak, jak dostáváme informace, tak si taky tvoříme naše neuroanatomické trasy. Když s vámi budu léta komunikovat jen krátkou esemeskou, tak se mnou vy dřív nebo později budete komunikovat tak, jako byste psal krátké esemesky. Zeptejte se dětí, a to třeba i patnáctiletých, jestli dokážou dát dohromady větu, která má víc než pětadvacet slov...

Jak by se tedy podle Martina Jana Stránského měly děti v dnešní pandemické situaci učit? Jak jsme se vůbec do téhle situace dostali? A musí dětský mozek neustále něco dělat, není pro něj lepší, když se občas "nudí"? Zvítězí po koronavirové krizi zase konzumerismus? A proč jsou největším průšvihem naší společnosti poslední dva prezidenti? Odpovědi najdete ve FlashCastu s Martinem Janem Stránským.

Reklama

foto: Archiv , zdroj: FlashCast