Dana Bérová: Covidová krize ukázala, jak stát při digitalizaci zoufale selhává

Dana Bérová je bez nějakých velkých okolků a velké nadsázky všestranná žena, která se vyjímá i v "mužských oborech". Vystudovala automatizované systémy řízení na Vysoké škole ekonomické, studovala také žurnalistiku, na začátku 90. let založila síť obchodů s asijským oblečením Sanu Babu, pracovala také jako redaktorka České televize, byla ekonomickou ředitelkou  Správy majetku Karla Schwarzenberga a k "řízení systémů" se vrátila v letech 2005 a 2006 coby ministryně informatiky. Ministerstvo zmizelo a s ním zmizely i jakékoli pokusy o digitalizaci státní správy, i když se o ní neustále mluví. Následky pak vidíme třeba v době pandemie, kdy si hygienici dělají poznámky na papír a seznamují se s tím, jaký je rozdíl mezi počítačem a psacím strojem. "Ty systémy státní správy dohromady opravdu nefungují a nikdo si moc neví rady, aby s tím něco udělal," říká v dalším díle Flashcastu Dana Bérová. Bývalé ministryně se ptal její bývalý kolega z České televize a podnikatel v IT Karel Diviš.

Jaké to vlastně bylo být v onom "mužském světě IT a politiky" ministryní informatiky?

Já jsem na mužský svět zvyklá v podstatě už od gymnaziálních let, protože jsem studovala matematické Gymnázium Wilhelma Peaka. Tam bylo samozřejmě kluků víc než holek. Potom jsem na Vysoké škole ekonomické studovala obor, který se jmenoval automatizované systémy řízení, a tam nás bylo v ročníku nějakých deset holek proti osmdesáti klukům, takže mužské prostředí pro mě nebylo nic nového.

Je každopádně podle vás chyba, že už neexistuje ministerstvo informatiky?

Myslím, že dneska vidíme, že to asi chyba je. Protože víme, jak vypadá státní správa, její IT a rozvoj e-governmentu. Právě současná koronavirová krize ukazuje, že ty systémy opravdu nefungují, a nikdo si moc neví rady, aby s tím něco udělal. Takže tady to ministerstvo opravdu asi trochu chybí.

 Tohle "nesdílení" systémů je z mého pohledu čistokrevná hrůza, protože stát si ty registry zaplatil, stály spoustu peněz a dodneška nejsou dobře propojeny.

Tenkrát se ho rozhodla zrušit ODS, protože měla pocit, že musí udělat nějakou redukci počtu resortů. Měli i docela správnou představu, že když bude informatika pod ministerstvem vnitra, které tomu dá prioritu, tak celá digitalizace bude mít větší sílu ve vyjednávání s ostatními resorty. Ale to, kam se to za těch patnáct let, kdy to ministerstvo informatiky neexistuje, posunulo, ukazuje, že se to tak úplně nepovedlo.

Ono se to vlastně za těch patnáct let ani moc neposunulo, pokud nejsem moc pesimistický... Kdybyste byla ministryní informatiky dneska, co by bylo potřeba udělat, aby si lidé pořád nestěžovali, aby zde onen e-government a digitalizace začaly fungovat?

Zvenku se to vždycky zdá jednodušší, než je to zevnitř, ale já myslím, že by stačila jedna jednoduchá věc: Kdyby spolu začaly úřady a jednotlivá ministerstva spolupracovat. Kdyby začaly využívat systémy, které už dneska mají, začaly je propojovat a začaly využívat technologie tak, jak se to v 21. století dá a má. My ostatní vidíme, že propojit leccos je dneska díky technologiím jednoduché a levné, ale tomu státu to pořád ještě nejde.

Ona je ale asi pravda, že některé ty systémy už jsou i zastaralé. Pak to samozřejmě zase tak jednoduché propojit není. Navíc jsem někde četl, že těch systémů ve státní správě jsou stovky. Není to takový gordický uzel, který se těžko rozmotává?

Je to vždycky jenom o tom, kolik jste toho ochoten udělat, kolik jste toho ochoten si odpracovat. Myslím, že ministerstvo informatiky bylo dobrým příkladem, že i s docela malou politickou silou, protože jsme tam byli za Čtyřkoalici a to ministerstvo nebylo velké, může dobře fungovat tým lidí, kteří jsou schopni tuhle nevýhodu kompenzovat prací.

Dnešní systém je už ovšem postavený tak, že máme nějaké zmocněnce. Ale ti zmocněnci jsou takoví generálové bez vojska. A když velíte a není nikdo, kdo by daný úkol splnil, tak to prostě nefunguje. My jsme měli sto padesát lidí, kteří mohli odpracovat všechna ta jednání na jednotlivých úřadech, chodili na pracovní komise, koordinovali jednotlivé projekty a byly tam prostě ty ruce, které s tím něco dokázaly udělat.

Dařilo se vám v té době přilákat skutečné IT odborníky? Jakou tehdy takoví lidé měli motivaci pracovat ve státní správě, když i tehdy musely být platy ve státní správě o hodně nižší než v komerční sféře?

My jsme měli vlastně velké štěstí, že jsme stavěli nový úřad a bylo to "cool" a poměrně "sexy"...

Protože to byla práce pro ministryni informatiky?

No, původně to ještě bylo pro Vladimíra Mlynáře, tak nevím, jak moc sexy to pro ty chlapce bylo, ale určitě to bylo celkově zajímavé téma. Druhá věc byla ta, že se v té době vstupovalo do Evropské unie a začínala úzká kooperace s ostatními státy. Cestovali jsme na spoustu jednání, spoustu jsme se toho naučili. Myslím, že i to spousta kluků a holek, co u nás byli, brala jako velmi zajímavou zkušenost, dobrou položku do životopisu a nakonec i možnost něco prosadit.

A to, co my jsme tenkrát začali, to znamená Portál veřejné správy, Datové schránky a základní zákony, jako byl ten o veřejné správě či telekomunikační zákon, to jsou stále ty kameny, na kterých i ten dnešní e-government stojí. A ta zídka těch stavebních kamenů za tu dobu bohužel moc nevyrostla. Tenkrát bylo ale hrozně zajímavé tyhle věci projednávat. Kromě toho, jak jsme byli nově přistupující a tehdy ještě zajímavá země, měli jsme v Evropě fakt dobré jméno, tak nás Evropská komise, ale i další evropské země zvaly na spoustu konferencí, akcí, seminářů a přednášek, takže to bylo opravdu hodně zajímavé.

Je jasné, že celá digitalizace je hodně o komunikaci ministerstev. Já jsem nikdy jako podnikatel nepochopil, když odevzdám daňové přiznání v podstatě ministerstvu financí, proč chce po mně ještě ty samé výkazy ministerstvo spravedlnosti do Obchodního rejstříku. Nechápu, proč si ten stát ta data jednoduše nepředá...

Tohle "nesdílení" je z mého pohledu čistokrevná hrůza, protože stát si ty registry zaplatil, stály spoustu peněz a dodneška nejsou dobře propojeny. My jsme měli v té době velkou výhodu, že díky naší kompetenci všechny IT projekty muselo schválit ministerstvo informatiky. My jsme tedy měli informace, co se kde v rámci IT na kterém úřadu děje, a zadruhé jsme měli právo buď ty finance schválit, nebo neschválit.

To je pak velká síla, která ostatní přinutí, aby s vámi spolupracovali. Když se s vámi nedomluví, tak na IT projekty nedostanou rozpočet. To už dneska takhle není. Centrální schvalování těch rozpočtů zdaleka takto neprobíhá. Každé ministerstvo si tak může relativně samostatně na svých úřadech něco provést a ta koordinační síla není dostatečná.

Vy jste v té době, kdy jste se stala ministryní, měla už podnikatelské zkušenosti. A to úplně z jiného oboru, konkrétně z oděvní značky Sanu Babu. Hodila se i tahle zkušenost v ministerské funkci?

Sanu Babu byla moje velká škola života. Tu značku jsme založili v podstatě už někdy v roce 1992...

Tuším, že s vaším tehdejším partnerem Šimonem Pánkem...

Přesně tak. Když jsme se vrátili po nějakém skoro ročním působení v Asii, tak jsme hledali způsob, jak se tam vracet, a založili jsme tuhle společnost, která vlastně funguje dodneška. A bylo to zajímavé z toho pohledu, že když jste na druhé straně a potřebujete se státem fungovat, tak vlastně zjistíte, jak to reálně funguje, co podnikatel potřebuje a nepotřebuje. A i v Sanu Babu je vlastně docela velké IT, protože tehdejší skladové systémy vůbec nevyhovovaly mně ani našemu třetímu společníkovi, který je hodně technický člověk.

Takže my jsme třeba celý systém toho obchodu měli napsaný v Paradoxu vlastníma rukama. Sami jsme to programovali a po nějaké době jsme už nemohli najít nikoho, kdo by to spravoval, protože ti, co umějí Paradox, tak už jsou dneska v důchodu nebo na Havaji, nebo už se jim dneska zkrátka nechce pracovat. Na ministerstvu jsem tedy měla zkušenost i s IT v praxi, takže to byla výhoda, když mi nějaký dodavatel tvrdil, že daný systém je takhle složitý a bude to trvat tolik a tolik "man dayů". Z praxe i ze školy jsem tedy měla aspoň řádovou představu, že to třeba není ani tak úplně pravda.

Vy jste také investorka a veřejně jste byla známá i díky pořadu České televize Den D, kde jste byla s Ivanem Pilným, Martou Novákovou či Tomiem Okamurou... A všichni se pak stali politiky. To byl nějaký záměr?

Ne, záměr to nebyl a já jsem byla ráda, že už jsem měla tehdy "splněno", že už jsem do politiky nemusela. Tomio byl vždycky hodně viditelný v oblasti PR a myslím, že mu ten pořad tehdy hodně v další cestě pomohl. Marta Nováková asi dospěla do té polohy, že chce něco ve společnosti změnit, vybudovala velké firmy a měla už dost zkušeností. Ivan Pilný byl zase vždycky ten člověk, co rád říkal ostatním, jak to mají dělat. Tak možná získal pocit, že by ho mohl v politice někdo poslouchat, ale očividně to tak nezafungovalo...

Teď už se tedy věnujete hlavně investorským aktivitám, konzultacím a budování firem. Co byla v poslední době vaše dobrá investice a jak se rozhodujete, do čeho zainvestovat a do čeho ne?

Já jsem se stala "investorkou" vlastně v důsledku téhle reality show, protože tam tehdy potřebovali nějaké ženy a Ondřej Bartoš, tedy další protagonista, si vzpomněl na mě, že by mě to třeba mohlo bavit. A pak se na mě začaly obracet různé firmy, a tak jsem se stala tím "andělským investorem", aniž bych vlastně úplně chtěla. V současné době mě každopádně zase baví technologie, takže jsem aktuálně u jedné investice, která se zabývá umělou inteligencí a jejím využitím pro e-commerce, zabývám se i projektem řešení pro personalizaci webů, pro vylepšování searche, pro řízení na sociálních sítích...

Zrovna to je teď projekt, který velmi hezky roste. Je to zajímavé a je pro to taky dobrá doba, protože všichni potřebují vylepšovat své online aktivity. Spolupracuji ale třeba i s firmou, která se zabývá chat botem, zajímají mě online aukce, protože to je zase oblast, která bude zásadní v budoucnu. Prodávat něco z ruky do ruky brzy už moc nepůjde. Kromě toho dělám mentoring ziskových i neziskových projektů, jde o věci, které se týkají komunikace a marketingových aktivit... Pořád se ale vlastně držím toho, čemu jsem se věnovala předtím.

Jak se Daně Bérové pracuje s mladými lidmi ve startupových firmách? V čem je dnešní generace úspěšných podnikatelů jiná? Jak se vlastně pozná úspěšný start-up? A proč se dá české vládnutí během pandemie covidu označit za zoufalství? Celý Flashcast Karla Diviše s Danou Bérovou si poslechněte ZDE.

Reklama

foto: Profimedia, zdroj: Flashcast