Ostrá tužka Karla Křivana: I sdílené město by mělo mít pravidla

Chcete-li prodat lidem obchodní model, je pro vás dobré, když mu vymyslíte nejen atraktivní název, ale když ho představíte jako součást nového životního stylu. Takový styl je prodáván jako moderní, dynamický a dnes i nezbytně šetrný k životnímu prostředí. Vytvoříte tak atmosféru, že ten, kdo by náhodou byznys nepodporoval, je vlastně zpátečník, nerozumí současnému světu a je starý páprda.

Mediální prostor zaplní slova, která znějí líbezně, vůbec ne obchodně. Je totiž úplně nejlepší, když si lidé myslí, že vám nejde o zisk, ale o dobro. O lepší zítřky. To vám mimo jiné umožní reklamu navíc, protože se se svojí firmou dostanete do lifestylových rubrik, kde vysvětlujete, proč je používaní zrovna vaší služby in. Jen tak mimochodem se pak vůbec nemluví o zisku, ale jen o novém dobru. A radosti z něj. Takovým kouzelným slovem současného marketingu je sdílení. Do velkých měst vpadly sdílené služby a konšelé si s nimi úplně neví rady.

Kam dospělo Airbnb

Sdílená ekonomika přišla do Prahy nejdříve jako pronajímaní bytů a pokojů lidmi si navzájem. Nápad dobrý, bylo jen otázkou času, kdy lidé navzájem propojeni sociálními sítěmi začnou něco takového dělat. Máte volný byt, dáte ho k dispozici Josému z Barcelony a vy se zase vyspíte u Gerda v Mnichově, který je na výletě někde v Paříži, kde bydlí u Jeana. Navíc takové cestování dodává vašemu pobytu v cizím městě punc autenticity, což se nyní nosí.

Majitelům se vyplácí byty nabízet ke sdílení více než k ubytování místních. Ti pak mizí z center a atraktivních míst.

Z toho, co vypadalo jako téměř globální komunitní záležitost, se ale brzy stal normální byznys. Nic proti tomu. Jenže každé podnikání má svá pravidla. Když někdo může podnikat za podmínek výhodnějších než druhý, je třeba ta pravidla upravit. Podstata sdílených bytů už není v tom, že si je lidé dobrovolně půjčují, ale že někdo se svým prázdným bytem obchoduje. Nebo třeba celým domem. Takový hotel 4.0. Bez toho ale, že musíte plnit to, co jiné hotely musí.

Navíc se z autentického cestování stalo kladivo na města. Majitelům se vyplácí byty nabízet ke sdílení více než k ubytování místních. Ti pak mizí z center a atraktivních míst. Nejenže tedy bydlení v centru nelze už prakticky sehnat, ale když už se to povede, je cena taková, že si ji ani nadprůměrně vydělávající člověk nemůže dovolit. To, co mělo jedné komunitě – cestovatelské – pomoci, jinou komunitu – obyvatele měst – ničí. Ale je to sdílená ekonomika, takže vlastně něco jako neziskovka. Což je samozřejmě hloupost. Jde jen o marketing. Podstata zůstává stejná.

Kam dojely kolobrndy

Pak dorazily koloběžky. Spěcháte? Zvednete si z chodníku kolobrndu, zajedete si, kam potřebujete, a vozítko odložíte, kam chcete. A protože je ta služba in a trendy, zase platí, že porušování pravidel není nic špatného, protože používáním sdílené kolobrndy přinášíte světlo do temného světa kapitalismu.

Nebylo by dobré ty koloběžky úplně zakázat. Bylo by dobré si ale uvědomit, že nejde o žádnou bohulibou službu.

Novým věcem se rychleji a lépe přizpůsobují mladí lidé. Ti dávají tak sdíleným službám punc modernosti a těm, kteří jim brání, razítko zastaralosti. Ale pozor, jsou-li někteří proti sdílené ekonomice, mohli by zaspat. Nebude-li ji vaše město podporovat, může dopadnout jako ti radní, kteří v devatenáctém století nepustili do svých sídel železnici. Známe příklady měst, která se díky tomu změnila z prosperujících v bezvýznamné díry. Babo raď.

Praha 2 chce zažalovat provozovatele koloběžek Lime. Tlak podnikání narazil na zájem radnice. Není to nic nového. Cosi vznikne, někteří lidé to vítají, jiní se tomu brání. Rozvoj přežene svůj původní záměr, následuje pokus ho umravnit.

Nebylo by dobré ty koloběžky úplně zakázat. Bylo by dobré si ale uvědomit, že nejde o žádnou bohulibou službu, která mění nás a město k lepšímu. Jde o byznys. Našel si svoje zákazníky, musí ale dodržovat pravidla, která vyhovují i těm, co službu nevyužívají. Je na konšelech, aby pochopili měnící se dobu, přizpůsobili jí svoje rozhodování, ale současně netrápili ty, kteří chtějí nebo musí chodit po chodnících pěšky. Protože město sdílíme všichni.