Oprava Barrandovského mostu začala 16. května. Rekonstrukci století předcházela komunikační masáž, podle které měla Prahu čekat katastrofa nukleárního formátu. Novináři se předháněli v tom, kdo vykreslí nejemotivnější příklad dopravního pekla. Čtyřhodinové fronty, naštvaní Pražané, neprůjezdná Jižní spojka, paralyzovaný život v celé metropoli. Už jen titulky zněly děsivě: „Proč bude oprava století takový průšvih?“, „Připravte se na nejhorší!“, „Nehody ohlídají speciální odtahovky na obou březích“... Politické komentáře nemá smysl zmiňovat. Samozřejmě že si opozice kopla, ostatně od toho opozice existuje. Aby kritizovala.
Říkáte krize? A mohli bychom ji vidět?
Jenže světe a Praho, div se, žádná krize nenastala. Dva týdny po zahájení rekonstrukce se na Jižní spojce jezdí sice pomaleji, ale doprava je relativně plynulá. Žádné nehody, žádná blokáda Smíchova, žádná paralýza hlavního města – je to prostě normální provoz. Řidiči jezdí po objízdných trasách, na což jsou zvyklí, protože Praha je rozkopaná pořád.
Zcela logicky, protože 7 767 pražských ulic je potřeba opravovat průběžně, ne jednou za rok na měsíc všechno zavřít. Podle generálního ředitele TSK Josefa Sinčáka je situace dokonce ještě lepší než před zahájením rekonstrukce. „Odhaduji, že v prostoru Barrandovského mostu a na propojených trasách je doprava nižší o zhruba 15 až 20 procent oproti běžným špičkovým stavům,“ řekl v rozhovoru pro Lidovky.
V Praze totiž není vděčnější téma, než je doprava (v těsném závěsu následuje parkování...). Apokalyptické vize slýcháme při každém pokusu něco v dopravě změnit. A není se co divit. Strašit lidi vždycky slušně vynášelo. Nezaujmete tím, že budete popisovat, jak to udělat, aby všechno fungovalo. Veřejnost potřebuje emotivní konflikt a média v digitální době jdou poptávce vděčně na ruku. Představte si články s trochu jinými titulky: „Nový Barrandovský most zlepší dopravní situaci v Praze“, „Nový most potřebujeme jako sůl“, „Vše je připraveno, takže se do toho můžeme s chutí pustit...“
Buď v klidu, jedeme dál
Jenže ono to vždycky dopadne stejně. Americká psycholožka Elisabeth Kübler-Rossová definovala pět fází smutku, kterými procházejí osoby, smiřující se s nepříznivou situací. Původně to byl popis psychologie pacientů v terminálním stádiu, ale model je to natolik univerzální, že je možno jej aplikovat na jakoukoliv krizovou situaci. I na zásadní dopravní změny v Praze, ať už se jedná o pomoc motoristům jako v případě Barrandovského mostu, nebo o jejich omezení, jako například v případě uzavírky Smetanova nábřeží.
První fáze popírání je jasná: „To nepůjde, to nemůže nikdy fungovat, vybuchl by vesmír, život by se zastavil.“ Druhá fáze je hněv a agrese: „To nemůžou vyřešit nějak jinak? Proč zrovna tuhle ulici a proč zrovna teď?“ Třetí fází je smlouvání, v tomto případě okořeněné o konspirační teorie: „No jasně, sociální inženýrství, peníze spřáteleným firmám, zalijeme to betonem/zase budeme ustupovat cyklistům...“ (vyberte si podle svých preferencí). Čtvrtou fázi deprese většinou lidé tráví na sociálních sítích nebo v hospodě. Kecy jsou tam stejně přihlouplé a stejně bezvýznamné jako ty vše zmíněné. A pátou fází je smíření, jehož popis v paliativní psychologii zní děsivě, ale ve skutečnosti jde o jediný racionální přístup: „Zvládneme to, měli bychom se na to připravit.“
Lidé si nakonec zvyknou na všechno. I na zákaz vjezdu automobilů do centra nebo minimálně na mýto, které dříve nebo později zcela určitě přijde.
A přesně o tom to je. Bylo by hrozně fajn, kdybychom dokázali přeskočit ty první čtyři naprosto nedůležité fáze a soustředili se na tu poslední. Angličané na to mají krásné heslo, které dokonale vystihuje jejich národní povahu: Keep calm and carry on, něco jako: Buď v klidu, jedeme dál. Protože některé věci jsou prostě nevyhnutelné a vyřešit se musí, protože město je živý organismus a neustále se vyvíjí. A lidé si nakonec zvyknou na všechno. I na zákaz vjezdu automobilů do centra nebo minimálně na mýto, které dříve nebo později zcela určitě přijde.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek