Před nedávnem schválili europoslanci jeden z přelomových a zároveň kontroverzních zákonů. Od roku 2035 by se v Evropské unii měla přestat úplně prodávat nová auta se spalovacím motorem. Zní to velmi dobře, doprava bez emisí, žádné zakouřené ulice, snížené množství respiračních chorob a plná města lidí na kolech nebo v autobusech. Co se Prahy týče, předpokládám, že zákaz vjezdu automobilů do centra či zavedení přísného mýta je jen otázkou času. Sen všech environmentálních aktivistů se pomalu stává skutečností, alespoň tedy na první pohled.

Je zde totiž několik zásadních zádrhelů, které nekritičtí příznivci elektromobility nevidí či snad nechtějí vidět. Některé jsou systémové. Nebudou se sice prodávat žádná „nová“ spalovací auta, trh s ojetými tím ale nebude nijak dotčen. A jelikož ve státech mimo EU je pravděpodobnost zavedení podobného opatření velmi malá, postup se přímo nabízí. Mimo EU vyrobíš, po cestě do Prahy najedeš pár tisíc kilometrů, v Praze prodáš. 

Zadruhé, rozhodnutí Evropského parlamentu musí ještě ratifikovat národní parlamenty, což vůbec neznamená, že by současné nařízení prošlo v nezměněné hardcore podobě. Jelikož Česko je známá evropská montovna automobilů, dopady na českou ekonomiku si lze v tuto chvíli jen velmi obtížně představit. 

„Opatření bude ještě předmětem dalšího unijního vyjednávání,“ uvádí se ve zprávě ČTK a lze důvodně předpokládat, že země EU si vyjednají různé výjimky a úlevy právě na základě předpokládaných makroekonomických dopadů. Sociální bouře kvůli elektromobilitě nikdo nebude chtít dopustit. A současná cena elektromobilů je prvkem, který masivní zavedení elektromobility prakticky vylučuje.

Sedm tisíc rozkopaných ulic

Pak jsou tady ovšem ještě technické problémy. Ponechme nyní stranou trvanlivost baterií a dopad výroby elektrické energie na životní prostředí, který v důsledku přibližuje elektrovozidla klasickým spalovacím motorům. Ponechme stranou také stále rostoucí ceny elektrické energie. To všechno jsou věci, se kterými se vývoj bude muset dříve či později vyrovnat.

Co se Prahy týče, problém je hlavně v tom, že zajistit masové nabíjení bude téměř nadlidský úkol. Nabíječky elektromobilů mají být umístěny v lampách veřejného osvětlení, což zní docela dobře do chvíle, než si uvědomíte, že problémem není nabíjecí stanice, ale přenášený elektrický výkon. V současné době přenáší kabely veřejného osvětlení stovky, maximálně tisíce wattů, pokud ale instalujete nabíječku, tak i na tu pomalou potřebujete přes 20 kW na jedno auto. Pokud budete chtít nabíjet dvě auta najednou, potřebujete skoro 50 kW, což stávající rozvodná soustava nemůže v žádném případě zvládnout.

Lidé by dokázali oželet banány po celý rok, ale nenechají si sebrat svobodu cestovat z místa na místo. 

V Praze je 7 767 ulic různé délky, to jsou stovky a (odhaduji) možná tisíce kilometrů elektrického vedení, které bude potřeba vyměnit. A nejenže to bude stát neskutečné peníze, ale znamená to de facto překopat celou Prahu. A jen tak mimochodem, celý projekt včetně rozpočtu musí někdo naplánovat, schválit a sehnat na něj finance. A jen si vzpomeňte, jak dlouho podobná řízení (nejen) v Praze trvají. Já osobně elektromobilitu výhledově podporuji a uznávám, že v dlouhodobém horizontu je to velmi obohacující krok vpřed. Jsem ale zároveň skeptický realista a vím, že skokové řešení, takové, které se snaží implementovat EU, je prakticky neřešitelné.

Jedna věc je přesvědčit veřejnost, že tři auta v rodině jsou opravdu zbytečnost (což jsou), druhá věc je zbavit lidi nárazově možnosti osobní mobility. S tím prostě nelze uspět. Lidé jsou ochotní se vzdát v rámci ochrany životního prostředí nejrůznějších výdobytků. Například jednou z často uváděných nevýhod doby před rokem 89 jsou fronty na banány a pomeranče. Ty se k nám vozí přes půl světa prostřednictvím nákladních lodí a pár desítek z nich dokáže znečistit ovzduší víc než všechna auta na světě. Lidé by dokázali oželet banány po celý rok, ale nenechají si sebrat svobodu cestovat z místa na místo. Nabídnout odpovídající alternativu, která bude respektovat životní prostředí, a přitom tuto svobodu zachová, je největší výzva, se kterou se bude muset nejen Česko, ale všechny ostatní země vyrovnat.

Související…

Čtvrtek Zdeňka Strnada: O zemi, kde zítra znamená ve Francii před 40 lety
Zdeněk Strnad

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský komentář