V úvodu je potřeba přiznat, že se s Adrianou Krnáčovou známe. Konkrétně z hnutí ANO. Zatímco já jsem byl u vzniku tehdejšího občanského sdružení ANO 2011, kde jsem se snažil, když ne řídit, tak alespoň (a ne vždy úspěšně) usměrňovat komunikaci Andreje Babiše, Adrianu šéf ANO představil lidem z vedení hnutí těsně před komunálními volbami v roce 2014. Krátce poté jsem hodil ručník do ringu a ze světa politiky odešel, Adriana se rozhodla to zkusit.
ANO si ji po různých peripetiích vybralo za lídra kandidátky do pražských voleb a ona – rodačka z Bratislavy – po úspěchu hnutí v Praze nastoupila do vedení hlavního města. Ve funkci to rozhodně neměla jednoduché. Kritika vlastně přišla ještě dřív, než na ustavujícím zastupitelstvu řekla slovo. Podle oponentů se měla nejdříve představit.
Reklama
Pak už vlastně kritika neustala a kritizovat své spolupracovníky, ale třeba i Pražany za to, že jim nic není po vůli, začala i Adriana. Přesto ještě loni v listopadu tvrdila, že by v primátorském křesle ráda zůstala na další čtyřleté období, aby mohla dokončit spoustu rozdělané práce. Nedávno se ale rozhodla, že kandidátku ANO v říjnových volbách už nepovede.
Češi mají většinou pocit, že umí skvěle slovensky a že je to třeba před rodilými Slováky předvést. Někdy to sedne a někdy ne. Nám s fotografem to sice sedlo, ale pak jsme raději přešli na vtipy. Takže jsme k rozhovoru nakonec nafotili i usměvavé fotky.
Vypadáš už nějak víc uvolněně. To je důsledek rozhodnutí, že už nebudeš kandidovat?
Ale já jsem v pohodě pořád. Mám na to vlastní systém různých technik…
Proč už tedy kandidovat nechceš?
K tomu existuje hodně důvodů, které se kupily řadu let. Jedním z nich je určitě ten, že jsem si nemohla vybrat lidi, se kterými bych chtěla pracovat. Neměla jsem kolem sebe moc lidí, kteří by si uvědomovali, že potřebujeme věci dotahovat, a kteří by převzali odpovědnost.
Sem tam samozřejmě byly výčitky i od pana předsedy, ty se týkaly hlavně dopravy a Dopravního podniku, na který já ovšem nemám jako primátorka žádné páky.
Já chápu, že veřejnost chce odpovědi především ode mě. Že se mne ptá, kdy co bude. Problém je ten, že já jsem odpovědná za všechno, i za to, co mí kolegové nejsou schopní udělat. Ve vládě může premiér ministra vyměnit. Ale to já na radnici nemůžu. Změny schvaluje celé zastupitelstvo a koalice se při náznaku jakékoli rozepře rozpadá.
To, že všechno padá na tvoji hlavu, je ale přece součást takové funkce.
Já jsem před volbami řekla, že se vypořádáme s nevýhodnými smlouvami, s kauzami, jako byla Opencard, se Škodovým palácem, že dokončíme Blanku... Prostě, že dáme do pořádku to, co tady zanechali bývalí kolegové, a to jsem taky udělala. Pro sebe mám v podstatě splněno. Je ale samozřejmě pravda, že se mě lidé ptají i na ty ostatní gesce, které padly na kolegy. Já na ně prakticky ale zase takový vliv nemám. Mám jeden hlas v radě a odvolávat nikoho nemůžu. To spíš zastupitelstvo odvolá mě. My jsme navíc v koalici, která není úplně prorozvojová. Ačkoli se někteří v radě i v zastupitelstvu snažíme, tak z toho koaličního konsenzu nakonec vychází průměrnost.
Týká se to, že sis nemohla vybrat spolupracovníky, i lidí z ANO?
Týká se to lidí bez ohledu na to, ve které straně jsou. Rada je nějakým způsobem poskládána a jsou v ní lidé, kteří jsou opravdu zapálení, chtějí něco dělat a jsou v ní lidé, kteří se vezou a myslí jen na politikaření. Bez ohledu na to, z jaké jsou strany.
Ty personálie jsou ale pořád jakási dlouhodobá frustrace. Mě zajímá ten impuls. Že jsi například už nevydržela ten tlak. Neměla jsi podporu ANO a už ani od jejího předsedy…
Ale tlak já snáším opravdu docela dobře. Jdu si zaběhat nebo zahrát golf, dám si hodinu jógy a ten tlak je pryč. Já jsem na tlak zvyklá. Když je toho moc, tak si řeknu, že mám sport jako ventil, a vůbec se nehroutím. Co ale špatně snáším, je zrada z vlastních řad. Tu jsem zažila v roce 2015. Ale i s tím jsem se nakonec vyrovnala a spoléhala se jen na blízké spolupracovníky.
Já nejsem "multitasking", neumím dělat tři věci najednou jako chobotnice. V tomhle jsem pravděpodobně trochu chlap.
Podpora z hnutí ANO je ale třeba z krajské organizace obrovská. Sem tam samozřejmě byly výčitky i od pana předsedy, ty se týkaly hlavně zase dopravy a Dopravního podniku, na který já ovšem nemám jako primátorka žádné páky. Do některých vztahů zkrátka vstupovat nemůžu. Chtěla jsem třeba, aby byl ředitel Dopravního podniku vybrán v mezinárodním konkurzu. Všichni se do mě pustili, že to nejde. V Kongresovém centru Praha jsme to tak udělali a funguje to výborně.
Já ale pořád nevím, v jaké situaci ses rozhodla, že odejdeš.
To není nic převratného. V lednu jsem byla v New Yorku. Procházela jsem se městem a byl tam hrozný nepořádek. Ulice byly neupravené, sněžilo, sníh nikdo neuklízel. Všude dlouhé kolony a zácpy. Prostě kdyby tohle bylo v Praze, tak už jsem prostřednictvím defenestrace prolítla tady tím oknem. Tam mě napadlo, jestli se pohled lidí na to, co obnáší život ve velkoměstě, vůbec někdy změní. Jestli to vůbec vědí. Zeptala jsem se sama sebe: „Fakt to chceš ještě čtyři roky dělat?“ To byl asi ten základní impuls. V tom lednu se sešlo ještě víc věcí, ale tohle byl základ, to, že jsem viděla, jak zblízka fungují i jiná velkoměsta.
Tlak veřejnosti, ale i některých lidí z ANO na tvůj odchod za tím tedy není…
Já jsem ale opravdu vůči tlakům docela rezistentní. Žiju v přítomnosti, koncentruju se na práci, na to, co dělám tady a teď. Možná je to i tím, že jsem sama vychovávala tři děti. Když křičel jeden, tak jsem se věnovala jemu, a když začal křičet ten další, tak musel počkat. Vždycky jsem se koncentrovala na jedno dítě. Na dvě už je to špatně a na tři to ani nejde. Já nejsem multi-tasking, neumím dělat tři věci najednou jako chobotnice. V tomhle jsem pravděpodobně trochu chlap.
Já jsem neklidná, když se nedaří dojít k výsledku. Ten neklid pak přenáším na předměty mé nespokojenosti, tedy spíš na lidi. To jsou většinou ti, kteří říkají, "mělo by se" něco udělat, že "by bylo dobré" něco udělat a ještě se mi líbí: "No, bude to problém…". Tak to běsním a pak už naštvaně úkoluju, to je pravda. A chápu, že to někomu vadí. Lidi tady nejsou zvyklí pracovat, tak to prostě je. Mě se třeba na náplavkách, které jsme měli začít opravovat už po zimě, ptali, jak to, že došlo k tříměsíčnímu skluzu. Tak jsem odpověděla, že by se mě měli zeptat, jak je možné, že došlo jenom k tříměsíčnímu skluzu. Ono je zkrátka dobré mluvit na rovinu.
Není to „mluvení na rovinu“ občas taky takový tvůj antistresový ventil? Debilové v Blance, zpovykaní Pražáci... V politice je přece komunikace úplně stěžejní.
Jenže já se nechovám politicky. A vím to o sobě. Pořád jsem spíš než politik manažer. Je to samozřejmě trochu dilema: na jedné straně se ode mě očekávají výsledky. Ty v tomhle prostředí dosahuje člověk silou a někdy, abych tak řekla, jasnou mluvou. Když chodíte kolem kaše a říkáte to oblíbené "mělo by se", tak žádný výsledek nebude. Za to ručím.
Dodneška trvám na tom, že když někdo staví tunel tak, že do něj nateče dešťová voda, ve které se válejí kabely, tak je debil.
Problém se musí pojmenovat, najít řešení, nastavit termíny, způsob, jakým se problém bude řešit, a pak do toho jít. Tohle vím a beru to jako svou výhodu. Nevýhoda je, že nejsem přítelem nějakého líbivého popisování něčeho, co se buď dělá špatně, nebo se to neděje vůbec. To prostě neumím. Nikdy jsem to neuměla a umět nebudu.
Lidi si tu zvykli popisovat věci, které se nedějí, a stavět nějaké vzdušné zámky. Já jsem si třeba předtím, než jsem na kandidaturu před čtyřmi roky kývla, pročítala, jak kdo chce dostavět Blanku a jak kdo chce vyřešit Opencard. No a dostala jsem se v archivu pět let zpátky. Takže jsem na "mohlo by se" docela alergická. Výsledkem toho jejich řečnění byla lavice obžalovaných v případě Opencard a promáčená Blanka. Jinak se nestalo nic.
Právě ta lavice obžalovaných v případě Opencard u bývalého primátora Bohuslava Svobody ale ukazuje, že rozhodnout není tak jednoduché.
To není, v tomto případě je to popotahování po soudech opravdu absurdní. Pro mě to ale znamenalo, že jsem přišla na úřad, kde skoro nic nefungovalo. Ten úřad jsem neznala, neznala jsem ani dodavatele těch problémových zakázek. Musela jsem to prostředí extrémně rychle navnímat. Pak řeknete natvrdo, jak to je. Dodneška trvám na tom, že když někdo staví tunel tak, že do něj nateče dešťová voda, ve které se válejí kabely, tak je debil. To jsem nechtěla být zajímavá, tenhle výraz ze mě vypadl na základě jednání, kterých jsem se s těmito lidmi účastnila. Kdyby veřejnost obsah těch jednání znala, tak bych byla asi pochválena za to, že jsem použila tento mírný výraz.
S Opencard jsem zase zažívala jednoznačné vydírání: Když ještě nezaplatíte to a to, tak systém vypneme. Řekla jsem jim, že město se vydírat nenechá, tak ať to tedy zkusí. Na to ovšem nebyli připraveni. Nenechala jsem se řídit ani úředníky, ani právníky, ani dodavateli. No a z takových jednání mám vyjít s úsměvem na líci a pěkně vyprávět, jak jsme se dohodli? Tak takový politik ještě nejsem.
Každopádně končíš i proto nebo možná hlavně proto, že jsi tu politickou komunikaci nedělala.
Tak asi jo. Já se ale ze dne na den nezměním a určitě ne proto, abych se stala nějakým hadem, který se plazí kolem problémů, z každé situace se vylže a řeší jen to, jak se zalíbit lidem. Já opravdu nejsem populista. Praha je neustálý provoz, tam nemůžete dva roky bádat nad zákonem jako ve sněmovně. V Praze je problém, když se nebude svítit, když nebude fungovat svoz odpadu, když nepojedou tramvaje kvůli námraze. Město je v provozu a vy ten provoz neustále řešíte.
Ono je teď možná v provozu tak, že se jím nedá projet. Co bys chtěla ještě stihnout, abys odcházela s čistým stolem?
Mně už se ten stůl v podstatě čistí. Určitě chceme ale ještě otevřít rekonstrukci spodní části Václavského náměstí, o které se zde 13 let jen mluví, k tomu se bude dokončovat v horní části Václaváku rekonstrukce muzea a okolí. To už jsme zdědili. Chtěli bychom začít i s rekonstrukcí náplavek. Dotáhnout chceme ještě virtuální Lítačku, tedy že namísto karty na MHD budou mít Pražané i aplikaci v mobilu a budou moct zaplatit kartou.
V určitém stavu chceme odevzdat Výstaviště, kde rovněž začala rekonstrukce, chceme třeba, aby část Průmyslového paláce už nezakrývala ta šílená plachta. Teď jsme zrušili onu příšernou vstupní bránu a celý areál to rozsvítilo. Šlechtovu restauraci taky asi nestihneme úplně dodělat, ale bude aspoň hrubá stavba. Mě ta práce baví, když vidím její výsledky. Nebaví mě odpovídat, proč něco nejde, a být odpovědná za chyby lidí, na které nemůžu mít žádný vliv.
Je nějaký projekt, který budeš nerada opouštět?
Já bych chtěla do určitého stádia ještě posunout metro D. Uvidíme, jak se to povede. Je k tomu ale veliký odpor, především z řad těch lidí, kteří chtějí kandidovat. Jsou to lidé, kteří neznají detaily, ale straší veřejnost, že to bude druhá Opencard a podobně. Ale to už je takové nějaké tradiční předvolební vyhrožování.
Já se snažím dobít energii i mezi schůzkami. Vždycky si vzpomenu na někoho, na kom mi záleží, třikrát se nadechnu a popřeju mu hodně štěstí.
Nic dalšího nedělejte, děláte to špatně, my si to uděláme sami a líp. Je to standardní a dělají to všechny politické strany. Přesto si myslím, že to metro především na jižní část Prahy potřebné je, hlavně kvůli rozvoji toho území. Obecně by mi bylo líto, kdybych nějakým způsobem nemohla pokračovat v práci na rozvoji města tak, jak je to v novém metropolitním plánu nalajnované.
Do zastupitelstva tedy kandidovat budeš?
To ještě nevím, ještě nejsem rozhodnutá a mám na to ještě měsíc. Nejsem si tím každopádně jistá.
Nemyslíš, že tě od začátku také znevýhodňovalo to, že jsi žena a že jsi ze Slovenska? Přezdívku "Krnda" by asi pro chlapa nikdo nevymyslel.
Já myslím, že mě jako ženu možná někdo vnímal na začátku. Pak mě hodně lidí takto vnímat přestalo. To, že jsem Slovenka, podle mě nikdo moc neřeší. A ta přezdívka mi fakt nevadí.
Pokud bys nějak ještě Prahu chtěla ovlivňovat, tak předpokládám, že v ANO zůstáváš.
Není důvod, abych odcházela. Bude ale zajímavé sledovat, jak se ta strana bude vyvíjet. Jsem přesvědčená, že ji vývoj ještě čeká. Musí si definovat pozice a hodnoty, které by mělo hnutí mít a prezentovat. A k tomu pak adekvátně stavět i personální politiku. Já tam postrádám znalostní management. Ten v té straně skoro neprobíhá, ale to je případ vlastně všech stran.
Když vidíš, že odcházejí lidé jako Robert Pelikán nebo Martin Stropnický, který se chystá patrně do Bruselu, není to spíš důvod s politikou skončit?
To je příklad toho špatného znalostního managementu. Samozřejmě, že to v člověku hlodá, ovlivňuje ho to, ale nejsou to tak důležité impulsy.
Co chystáš na říjen, až to tady pro tebe skončí?
Ono to ještě hned tak neskončí. Musím svolat ustavující schůzi, předat primátorský řetěz a odevzdat zprávu, v jakém stavu jsou jednotlivé projekty. Tu bych ráda sepsala, aby měl budoucí primátor na co navazovat. Mám za to, že to je důležité, a nevím, jestli to tu v minulosti někdo udělal. Nejhorší je totiž kanibalizace projektů, které předchozí reprezentace rozhodne, a ta nová, která ještě ani neví, o co jde, je hned začne měnit nebo je zastaví jen proto, že jde třeba o jinou stranu. To je samozřejmě pro město špatně, kontinuita by měla zůstat. Ale víme, jak to v politice chodí.
Ví se o tobě, že běháš, hraješ golf, prozradila jsi, že cvičíš jógu, že si ráda zanadáváš. Máš kromě toho ještě nějaké rituály?
Já každé ráno tak dvacet minut dýchám, někdy medituji. V podstatě mám tak čtyřicet minut pro sebe. Samozřejmě to vyžaduje vstávání v šest, někdy v půl šesté, když si jdu zaběhat. Ráno zásadně nečtu žádné noviny, žádný monitoring, i když mi ho posílají. Před sedmou si dám kávu se sójovým mlékem a připravuji se na setkání s realitou. V sedm vystřelím do práce a tady mě už čekají schůzky.
Já se snažím dobít energii i mezi těmi schůzkami. Vždycky si vzpomenu na někoho, na kom mi záleží, třikrát se nadechnu a popřeju mu hodně štěstí. To jsou taková moje soukromá psychohygienická cvičení. Tím pádem mám možná víc energie, než se na první pohled zdá.
Hodně jsi mluvila o tom, co se povedlo. Co se za ty čtyři roky v Praze nepovedlo?
Mě mrzí, že jsme toho nestihli ještě víc. A můžeme si za to sami. Že koalice padla, byla i naše chyba, i když tehdy to byl důsledek toho, že jsem Matěji Stropnickému odebrala z gesce Pražské stavební předpisy, se kterými si nevěděl rady. Osm měsíců jsme kvůli tomu nerozhodovali o zásadních věcech. Tím pádem jsme si to naše volební období prakticky zkrátili ze čtyř na tři roky.
foto: Tomáš Železný
