Nevzdáváme to. Argumenty mluví pro nás, říká mluvčí Kliniky

„Parta levicových extremistů si přivlastnila budovu a říkají tomu Klinika.“ Nebo: „Moje srdeční záležitost. Místo, kde je cítit svoboda, nikdo se na vás nedívá skrz prsty, ať jste boháč nebo chudák. Navíc dělají spoustu prospěšných aktivit.“ Google recenze na Autonomní sociální centrum Klinika poměrně přesně odráží rozporuplné názory, které tato budova už od svého obsazení aktivisty vyvolává.

Čtyři roky jsme mohli sledovat boje, které squatteři vedli s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten aktivistům po několikaměsíčním vyjednávání povolil objekt užívat na základě smlouvy o výpůjčce, která ale po roce vypršela. Od té doby byla budova obývána ilegálně a mezi Klinkou a ÚZSVM byly vedeny dlouhodobé občanskoprávní spory. O právu objekt vyklidit nakonec rozhodl i Ústavní soud a letos 10. ledna začala Správa železniční dopravní cesty, která má budovu nyní užívat, s jejím vyklízením. 

Symbol boje o město

Aktivisté se ale nechtěli vzdát zadarmo. Od exekutora postupně dostali čas na opuštění do 11.30 pak do 12.30 a nakonec do 15.45. Ani po jednom z termínů ale neodešli, několik z nich se naopak usadilo na střeše, kterou nakonec uvolnili až o týden později. Co svým chováním aktivisté sledovali? Proč v objektu zůstávali i po skončení smlouvy a nepřijali nabídku na alternativní prostory? Nejen na tyto otázky nám odpovídal Jakub Ort, který se stal členem Kliniky již krátce po jejím obsazení v listopadu 2014.

Obsazení Kliniky vzbudilo velký zájem a naše skupina se značně rozšířila o všechny, kteří se chtěli nějakým způsobem do dění v objektu zapojit.

Podle Jakuba se aktivisté z kolektivu Obsaď a žij snažili dlouhodobě squattingem upozorňovat na nedostupné bydlení a domy chátrající v Praze: „Obsazení Kliniky vzbudilo velký zájem veřejnosti a naše skupina se značně rozšířila o všechny, kteří se chtěli nějakým způsobem do dění v objektu zapojit – ať už to byli aktivisté, sousedé nebo umělci, kteří hledali prostor.“

V jednom rozhovoru jste řekl, že o objekt jste se starali. Jakým způsobem?

Než jsme Kliniku obsadili, na některých místech byla až po strop zaházena odpadky. Také bylo vytrhané elektrické vedení, v objektu chyběla elektřina, zahrada byla zarostlá. To vše se postupně společnou prací změnilo. Většinu úprav jsme udělali svépomocí.

Při vyklízení objektu byl přesto zdokumentován jeho špatný stav....

Obrázky, které vypustila ven televize Prima, byly účelové. Není to ostatně překvapivé, protože Prima již jednou dostala od Rady pro rozhlasové a televizní vysílání pokutu za lživé informování o Klinice. Ve chvíli, kdy Prima v objektu natáčela, už byl za prvé vystěhován, za druhé poničen zásahem bezpečnostní služby, za třetí byly vyfoceny účelově některé místnosti, které sloužily jako sklad.

Ukázalo se, že nedostatek nekomerčních prostor je v rámci Prahy zásadním problémem, který stát ani vedení města nedokážou řešit.

Naopak společné místnosti, které byly určené pro veřejnost na fotografiích nebyly. Jak Klinika vypadala, mohl ostatně vidět každý, kdo přišel na veřejný program, který se odehrával každý týden. Opravdu jsme nic neskrývali a internet je plný fotografií.

Jaké akce jste pořádali?

Klinika byla prostorem, který nabízel veřejnosti, aby se sama realizovala, jak potřebuje. Ukázalo se, že nedostatek nekomerčních prostor je v rámci Prahy zásadním problémem, který stát ani vedení města nedokážou řešit, a těm, kdo se ho řešit snaží, naopak hází klacky pod nohy.

Rozhodli jsme se nepodřídit moci ve chvíli, kdy používá zjevně demagogické argumenty.

Na Klinice fungoval rodičovský klub Mamatata, dělaly se tu jazykové kurzy, přednášky, výstavy, koncerty, četl zde Jáchym Topol, ale konala se také velká sbírka na pomoc uprchlíkům, nějakou dobu zde fungovalo rádio Streetculture nebo prádelna pro lidi bez domova Jelen v lavoru.

Proč jste v objektu zůstávali i po ukončení smlouvy, kterou jste měli s ÚZSVM?

Těsně před koncem smlouvy jsme měli signály od ÚZSVM, že smlouva bude prodloužena. V tom smyslu se v médiích vyjádřil i tehdejší ministr financí Babiš. Těsně po útoku neonacistů se ale Klinika stala politickým tématem a začaly vznikat politické tlaky na její ukončení. O tom svědčila i účelová argumentace ÚZSVM – dům prý byl zkolaudován na jiný účel, ukázalo se přitom, že žádný dokument ke kolaudaci domu nikdy neexistoval.

ÚZSVM navíc nebyl schopen nijak odargumentovat před veřejností, k čemu jinému by měl být dům využit. Je to bohužel typická strategie a způsob, jak se zbavit fungujících alternativních projektů. Rozhodli jsme se nepodřídit moci ve chvíli, kdy používá zjevně demagogické argumenty a kdy ignoruje širokou podporu a potřeby veřejnosti. Čekali jsme, že půjde spíš o symbolický několikadenní odpor, ale nakonec centrum fungovalo další tři roky. To považujeme za jednoznačný úspěch.

Objekt mezitím přešel do majetku SŽDC, která ho chce využít jako kanceláře pro zaměstnance. Vyjádřil jste se, že podle vás bude i nadále chátrat. Proč si to myslíte?

Existuje celá řada indicií, že převod na SŽDC byl jen účelovým způsobem, jak se Kliniky zbavit. Zaprvé proto, že dům byl nabízen veřejným institucím několikrát za sebou a nikdo jej nechtěl, SŽDC se podařilo přesvědčit až na potřetí. Zadruhé proto, že zprvu SŽDC nebyla schopna vysvětlit, k čemu dům potřebuje, a projekt byl vypracován až ex post. Navíc byl několikrát změněn. A zatřetí, na konci minulého roku nám sám ředitel SŽDC Jiří Svoboda v rámci jednání otevřeně řekl, že dům ve skutečnosti nepotřebují a rádi by se ho zbavili. Tlak na to zbavit se Kliniky však nakonec zvítězil.

Nejde nám o žádný prvoplánový boj proti nařízením a zákonům. Jde nám o boj o město, ve kterém půjde důstojně a radostně žít.

Máme silné podezření, že Klinika dopadne stejně jako například vila Milada, která od vyklizení chátrá. Kdyby se však pod tlakem veřejnosti SŽDC skutečně rozhodla dům rekonstruovat, nebyla by to o nic větší výhra. Jak doložil i realitní expert Petr Kareš pro deník E15, projekt SŽDC je pro instituci nevýhodný. Navíc v centru místo alternativního prostoru pro veřejnost vyrostou další kanceláře a místo zahrady parkoviště.

Pokud dojde na vaše slova a SŽDC objekt nezačne rekonstruovat, máte v plánu ho případně znovu obsadit?

Soustředíme se teď spíš na nalezení nového objektu, ale situaci kolem Kliniky sledujeme a zápas o osud domu rozhodně nevzdáváme. Argumenty pro jeho využití jsou na naší straně.

Během vyjednávání vám bylo nabízeno se přestěhovat na jiné místo. Proč jste nabídku nepřijali?

Šlo o bývalou školku, pro kterou není využití, protože je plná azbestu. Z pochopitelných důvodů jsme odmítli. Jinou nabídku jsme nedostali.

Váš postoj by mohl někdo označit za anarchistický boj proti nařízením a zákonům. Nebyla by dohoda s majitelem pro vaše příznivce i pro vás samotné znamením, že jste vlastně spoluprací se systémem porušili své zásady?

Nejde nám o žádný prvoplánový boj proti nařízením a zákonům. Jde nám o boj o město, ve kterém půjde důstojně a radostně žít. O město, ve kterém budou mít lidé kde bydlet, kde se scházet. Kde lidé nebudou jen konzumenty a zaměstnanci, ale kde budou moci rozvíjet solidární vztahy s druhými a svůj svobodný potenciál. K tomu všemu je ale třeba prostor a materiální podmínky.

Pravidla překračujeme ve chvíli, kdy je úředníci, politici nebo velcí vlastníci užívají proti těmto snahám. Také to děláme tehdy, když chceme upozornit na případy, kdy pravidla fungují špatně a kdy je třeba je změnit. Situace s bydlením v Praze ukazuje, že město, které se rozvíjí podle pravidel volného trhu, je systémově neudržitelné a že už i střední třída v něm přestává mít místo k životu. I na to chceme upozornit. Jsou to problémy, které se týkají většiny z nás. Smlouvu s majitelem Klinika měla a naším cílem bylo získat novou. Pracovat na údržbě domu, když nemáte žádnou právní jistotu a vyhlídky do budoucna, nebylo ničím, po čem bychom toužili.

Už jste to trochu nakousl, ale jaký je váš osobní názor na přístup médií k celé problematice?

Co se týká médií, na začátku jsme cítili silnou podporu. Myslím, že se to hodně změnilo po evropské krizi solidarity s lidmi na útěku a nástupu xenofobních nálad v české společnosti. Klinika se v tomto konfliktu jasně postavila na stranu lidí na útěku, a pro spoustu politiků a médií se tak stala ideálním symbolickým nepřítelem pro rozdmýchávání pravicového populismu.

To, co se podařilo Klinice, považuji za úspěch i v evropském měřítku.

To je třeba příklad Primy, která se tím ani netají. Ale i jiná média jako Lidové noviny nebo Mladá fronta Dnes nás přestala brát jako partnera. Podle redakce Lidových novin nám například nemohou dávat prostor, abychom reagovali na argumenty SŽDC, protože pro ně není možné dělat rozhovory s lidmi, kteří prohráli soud. To je dost absurdní argumentace od lidí, kteří pracují pro vyšetřovaného politika.

Jak by se tedy podle vás měla celá situace ideálně vyvíjet?

Například v zahraničí je řada případů, kdy se podařilo přesvědčit veřejnou instituci, aby squatty legalizovala a nabídla jim smlouvu, protože uznala, že plní ve městě důležitou funkci. Jindy zasáhlo přímo město a vykoupilo objekt od soukromého vlastníka, aby umožnilo pokračování squattů a center. Můžu uvést třeba příklad Vídně a squattu EKH.

Reklama

Ale není to tak, že by zde bylo všechno špatně a v zahraničí všechno dobře. Naopak to, co se podařilo Klinice, považuji za úspěch i v evropském měřítku. Naším úkolem je dál ukazovat, že nejde jen o jeden dům pro lidi, kteří chtějí žít jinak, ale že jde o problém celého města a jeho fungování, který se týká nás všech.

foto: Archiv Jakuba Orta a Profimedia, zdroj: Autonomní sociální centrum Klinika