S Ondřejem Profantem jsme se setkali na pracovní snídani, kde Piráti odhalovali svůj plán, jak zbavit veřejnou správu vendor lock-inu čili závislosti na jednom dodavateli. A s tím mají Pražané mnohé zkušenosti. Za Opencard platilo město nehorázné peníze jen proto, že smlouva s původním dodavatelem neumožnila, aby se o aplikaci staral někdo jiný. A když má někdo monopol, zákazníci jsou na tom biti vždy.
„My chceme vytvořit roadmapu, návod, jak se vendor lock-inu zbavit, ale je potřeba, aby to někdo vzal jako svůj osobní politický cíl,“ říká Ondřej Profant. „Problém vendor lock-inu nejsou jen vazby a předražení, ale hlavně absence moderních služeb v desítky let starých systémech.“
Když uzavřete smlouvu s určitou firmou tak, aby ji nebylo možno v průběhu plnění smlouvy nahradit jakoukoliv jinou konkurenční firmou, jedná se o klasický vendor lock-in. Jakým způsobem se ho může zákazník – ve vašem případě státní správa – zbavit?
V některých případech máme zcela jasnou náhradu, na které stačí začít pracovat. To jsou třeba určité databázové systémy. Jindy stačí úředníky informovat. Například na Praze 7 v minulosti všichni dodavatelé vyžadovali Oracle. Piráti zjistili, že to již není vůbec potřeba. Jen se to ze zvyku psalo do požadavků.
Veřejná správa většinou nenabídne lepší řešení, jenom zničí trh.
A jsou věci, kde to tak jednoduché není. Například ministerstvo práce a sociálních věcí využívá OK systém a Ministerstvo financí zase ADIS, nad kterými defacto nemají kontrolu. U těchto systémů je to dlouhodobé koncepční práci, kdy musí úřad stanovit, jak chránit vlastní know-how, a volit optimální řešení, což může trvat roky. Vždycky ale platí, že když se neudělá vůbec nic, tak se vůbec nic nestane.
Mluvil jste o „volbě optimálního řešení“. Existují ve státní správě lidé, kteří jsou něco takového schopni definovat? A napsat třeba kvalitní zadání?
Veřejná správa má velmi dobré lidi, ale neumí s nimi pracovat. Je zbytečně hierarchická, což v IT segmentu prostě nefunguje. Každý se vyzná v něčem jiném a kvalitního šéfa neudělá dvacet let odsezených na přepážce. Mladší člověk může mít daleko širší a relevantnější zkušenosti. Ve státní správě fungují tabulkové platy, které nezohledňují, jestli je daný člověk schopný nebo ne. Nebo jestli dokáže ušetřit peníze. Dobrým příkladem je Národní technická knihovna.
Nasadila nový opensource software, je jednodušší, modernější, ušetřili peníze. A celé to stojí na tom, že tam mají několik schopných lidí, kteří jsou srdcaři. Většinou totiž úřad nezajímá, kolik může ušetřit, jestli jsou lidé dobře zaplacení a motivovaní… Obdobný případ je třeba ministerstvo spravedlnosti, tam se píšou tlusté koncepce, které se pak dají do šuplíku. Veřejná správa prostě neumí na správná místa dosadit odborníky. Když Rada vlády pro informační společnost dělala průzkum odměňování na ministerstvech, tak jim řekli, že to nechtějí, že by pak referenti z resortu záviděli referentům na těch přepážkách a naopak. Takhle to dnes prostě vypadá. Člověk, který připravuje zakázku za miliardy a je referent v odboru, je srovnávaný s referentem, který na přepážce razítkuje dokumenty. To jednoduše nemůže fungovat.
Součástí dokumentu o prevenci vendor lock-inu ve státní správě je i definice exit strategy, tedy ukončení smlouvy s určitým dodavatelem. Předpokládám, že u těch starých smluv to není tak dobře pořešeno – jinak si nedokážu představit důvod, proč by se ve státní správě neustále používal software, který vypadá jako textový editor T602.
Exit strategy je pro veřejnou správu úplně nový pojem. Každý software má určitý životní cyklus, a když ho pořizuju, vím, že plánuju investici třeba na šest let. A po té době se můžu rozhodnout, jestli budeme potřebovat dokoupit licence, aktualizovat na novou verzi, rozšířit nasazení… Ale také se může stát, že zjistím, že se mi daný software nevyplatí a budu ho chtít vyměnit, nebo že je zastaralý, protože výrobce už ho nehodlá rozvíjet. Pak musím mít exit strategii: jak z toho dostanu data? Jak je budu migrovat do nového systému? Jak vyškolím personál? Je to vůbec možné? Musím si stanovit exit strategii a musím ji vyčíslit.
Nedávno jsme dělali rozhovor s ředitelem společnosti Operátor ICT, která má na starosti koncept Smart City v Praze. Ten je založený právě na využití velkého množství dat. Měla by i tato data být veřejně přístupná? Jak je to s know-how v takovém případě?
Operátor ICT by měl provozovat platformu úzce spjatou s otevřenými daty. Moderní Smart Cities jsou právě o otevřených datech, o sdílení, o otevřenosti. Veřejná správa provozuje rozsáhlou infrastrukturu, ať už jsou to komunikace, datové sítě, měření teplot… A celý ten koncept uvádějí v život podnikatelé, kteří nad tím vším budují ve městě investiční záměry.
V Londýně si už podnikatelé na základě open dat volí místa, kde budou podnikat, nebo místa, kde otevřou svou další pobočku. Když provozujete prádelny, tak si zjistíte, kde je jaká konkurence, jaká tam je asi poptávka, jak se v daném místě dá parkovat. A konkrétně třeba, že tady můžu ve dvou ulicích zaparkovat za třicet korun na hodinu, nebo tady vedle je kryté parkoviště obchodního domu, kde jako zákazník neplatím nic a jinak zaplatím čtyřicet korun za hodinu... Z datových souborů můžete zjistit hromadu věcí.
A jak je to tedy v případě Operátora ICT s autorskými právy? Je to akciová společnost, má povinnost se chovat s péčí řádného hospodáře a vytvářet zisk… Když ale budu mít otevřená data, tak se tím můžu připravit o zisk.
Jde o to, že akcionář vydává akcionářské pokyny. Soukromá firma si třeba z PR důvodů řekne: „My tady uděláme něco finančně nevýhodného, ale děláme to proto, že chceme zlepšit životní prostředí.“ Politiku Operátora ICT určuje město. Já si ale obecně nemyslím, že je dobré zřizovat městské akciovky. Ten statut by měl být trochu jiný. Mělo by být vymezeno, že městská firma je v první řadě servisní organizace. Když mám dopravní podnik, tak přece nechci občany sedřít z kůže. Já chci, aby občany přepravoval. To je jeho úloha. Když bude výsledkově na nule, je to pro mě ideální. Pro město je přece důležitější životní prostředí a mobilita, než zisk.
Ondřej Profant (1988)
Informatik, specialista na svobodný software. V Pirátské straně je od jejího založení v roce 2009. Od roku 2014 působil jako zastupitel Hl. m. Prahy se specializací na informatiku. Poukázal například na nezabezpečení pražské radiové sítě. Dále se v Praze zabýval majetkem, dopravou a bezpečností. V roce 2017 byl zvolen do Poslanecké sněmovny, kde je členem Stálé komise pro kontrolu činnosti Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, Stálé komise pro práci Kanceláře Poslanecké sněmovny, Výboru pro veřejnou správu a regionální rozvoj a podvýborů souvisejících s digitalizací. (zdroj: Piráti.cz)
Praha si od Operátora ICT kupuje provoz datové platformy a určuje podmínky, za kterých ji bude provozovat. A ty podmínky by měly být pro město nastaveny výhodně. Podívejte se třeba na dopravní podnik. Praha dá peníze ROPIDu, ten vypíše velkou soutěž a řekne: Kdo nám bude provozovat metro? Jé, dopravní podnik. To je ale náhodička! A kolik za to chcete? Tolik? Tak fajn, tady to máte. Je to přelívání peněz z jedné kapsy do druhé.
Takže by si tyhle věci mělo víc kontrolovat město a ne jeho firmy?
Ano. Naše společná pirátská představa je, že takový Operátor ICT by měl méně sloužit k šaškování a více k provozu města. Město se musí zaměřit víc na svůj vlastní provoz a nemá zasahovat do soukromého sektoru. Třeba e-carsharing a podobné věci jsou sice zajímavé a důležité projekty, ale absolutně nepodstatné, když to porovnám s tím, jestli nám funguje možnost objednat si předzahrádku online, najít si dopravní spojení a podobně. A když budou tyhle praktické městské služby fungovat kvalitně a flexibilně, tak se tomu budou víc přiklánět a přizpůsobovat i podnikatelé.
To „šaškování“ je i důvod, proč se zrušila dodávka na generálního dodavatele e-carsharingu? Počítalo se s tím, že to bude na sedm let poskytnuto jedné konkrétní firmě jako výhradnímu dodavateli. Noví zastupitelé, včetně těch pirátských, zakázku zrušili. Proč?
Ta původní megalomanská zakázka byla zadaná špatně. A mimo jiné proto, že to bývalé vedení nediskutovalo s opozicí. Tato arogance moci je vždycky na škodu. Já samozřejmě chápu, že ne vždy jsou uspokojeny všechny strany. Ale jedna věc je plně nevyhovět a druhá věc je se elementárně nepřizpůsobit. Tohle jsou vrchnostensky zadávané zakázky: Vezmeme peníze, narušíme přirozené komerční prostředí a sami budeme provozovat lepší řešení.
Jenže veřejná správa většinou nenabídne lepší řešení, jenom zničí trh. Když jsem byl pražským zastupitelem, řešili jsme zakázku na bikesharing, měli jsme tři komerční poskytovatele a město si chtělo udělat vlastní. Takže ty tři firmy bojovaly s městem místo toho, aby od něj dostaly podporu. Když už komerční služby určitou službu provozují, musím se s nimi přece domluvit a spíš přemýšlet, jak využít jejich služeb.
Jenže když budete mít pro každou službu několik poskytovatelů, může to být pro lidi docela matoucí.
A právě proto je potřeba to mít na jednom místě. Vy nechcete mít deset aplikací, chcete mít jednu. To zároveň vede ke zjednodušení daných služeb a také možnosti ta data a aplikace integrovat. Já bych chtěl mít jednu aplikaci, kde si to můžu koupit. Asi ideální by byla od města, měla by otevřené rozhraní, přes které by komunikovala se soukromými subjekty, jež nabízí třeba jinou přidanou hodnotu nebo mohou fungovat i v dalších městech.
Takže pak může vzniknout něco jako „univerzální Lítačka pro celou republiku“?
Přesně tak. Na něčem takovém se ostatně už dělá. Ministerstvo dopravy pracuje na jednotné vlakové jízdence. Já jako zákazník prostě nechci hledat u tří různých dopravců. Zajímají mě služby. Že to v tomhle vlaku vypadá jak před dvaceti lety, že tohle je moderní vlak, kde mám občerstvení, a tady zase jiné služby. A já si svobodně vyberu, když jedou ve stejný čas, nebo zase budu třeba spěchat a služby mě nebudou zas tak zajímat. Chci se dostat z bodu A do bodu B.
O tom ta mobilita je. Chci si koupit v jedné aplikaci celou cestu a ideálně, abych tam měl zakomponovány i jiné způsoby dopravy. Například dojedu autem, zaparkuju auto na parkovišti a na poslední míli potřebuju taxík. Nebo třeba elektrickou koloběžku. Ale to už je hodně vizionářský pohled.
Kterou jednu konkrétní věc byste v Praze změnil, kdybyste měl tu možnost?
Chtěl bych mít jeden opravdový datový sklad, kde by systémy měly svá data v popsané a dokumentované podobě. Protože z jednoho datového skladu já můžu udělat bambilion aplikací. Můžu je zadat spoustě firem a bude to fungovat. Dokud jsou data někde proprietárně a bez využití uložena, tak k nim ani nemám přístup. Když jsme se poprvé setkali s Opencard, tak jsme se ptali: No, tak kolik tam máte uživatelů s takovou a takovou charakteristikou? A oni nám řekli: Nevíme, to nám tady ten systém neukáže. No tak vlezte do databáze a vyhledejte nám to. To my nesmíme, to bychom porušili autorská práva... A takhle to nemůže fungovat.
Reklama
foto: Archiv Ondřeje Profanta, zdroj: Ondřej Profant
