Setkali jsme se v nenápadném baru Barfly na Korunní. V setmělé atmosféře typicky britského pubu visí na zdech Aidanovy grafiky, jež vycházejí z estetiky propagandistických plakátů. Výrazné barvy působí agresívním dojmem, zatímco sám Aidan je pravý opak. Typický britský humor a veselá nálada ostře kontrastují s brutálním stylem jeho práce, kterou v minulosti zaujal například slavnou německou industriální kapelu KMFDM.
Co vlastně ovlivnilo váš styl? Jako byste byl propagandistickou estetikou fascinován… Souvisí to nějak s tím, že jste se přestěhoval do Prahy?
Vůbec. Když jsem se sem v roce 2005 stěhoval, nevěděl jsem o Praze téměř nic. Bydlel tady můj kamarád, za kterým jsem předtím přijel na návštěvu, potkal jsem svou budoucí ženu, nějakou dobu cestoval tam a zpátky, a když jsem dostal nabídku pracovat jako designér v módní oblasti, už jsem tady zůstal. Moje první práce se tedy z velké části odehrávala na mejdanech mezi modelkami.
To zní jako dreamjob…
Ano, to je fakt. Až na to, že mi neplatili. Upřímně řečeno, nevěřím, že v téhle profesi vás kdy dobře zaplatí, samozřejmě pokud nejste Cindy Crawford nebo tak někdo. I tak to byla ale skvělá doba a vynikající seznámení s městem. Pak jsem učil grafický design a následně mi nabídli práci v reklamní agentuře Mark BBDO.
Všechny ty práce, které tady visí okolo, ale nevznikaly pro reklamní účely.
Samozřejmě že ne. Já jsem měl vždycky spoustu zájmů, baví mě filmy, pohyboval jsem se mezi hudebníky. Jsem ale hlavně grafik, tady v Praze spolupracuju se skvělým studiem DRAWetc.
Vy malujete unikátním stylem. Jak se vlastně grafik dostane k vydávání časopisu?
Od sedmdesátých let jsem se v Anglii pohyboval na klubové scéně. Chodili jsme kalit v tanečních hadrech, s nagelovanýma vlasama a tak. A jednou se před námi objevil Malcolm McLaren (manažer Sex Pistols, pozn. aut.) a říká: Pojďte do našeho klubu, hrajou tam Sex Pistols! Tak jsme šli a pro mě to bylo jako rána do hlavy. Hroznej chaos, hromada lidí, všichni skákali po sobě… Úplně mě to dostalo! Další týden jsem se rozešel se svou přítelkyní, odstěhoval se od rodičů a založil svůj první časopis.
V klubech bylo tehdy srdce kulturní scény, kromě Sex Pistols jsme chodili na Clash, Talking Heads, poslouchali jsme reggae… A taky jsme s kamarádem Malcolmem Bennettem měli hudební projekty, hráli jsme po festivalech pod různými názvy, jako třeba Junk Art, Kung-Fu Junkies nebo Neurotec. Ale mého kamaráda pak zavřeli. Posílali jsme si navzájem motáky s krátkými povídkami. Vzpomínali jsme na dětství, na lidi, se kterými jsme vyrostli… A když ho pak pustili, tak jsme si řekli: Chtělo by to víc takových povídek. Chtěli jsme to vydat knižně, a když jsme přišli do tiskárny a řekli, kolik máme peněz, ukázali nám miniaturní formát. Všechny ty povídky jsme přepsali tak, aby se vešly na maličké stránky, a vzniklo první číslo časopisu BRUTE!.
Ten se jednu dobu stal docela kultovní záležitostí.
Bylo to absolutně šílené. Jeden týden jsme neměli práci, kradli jsme lidem boty, štípali dřevěné skříně na kusy a pálili je v krbu, aby nám nebyla zima, a další týden o nás točili reportáže v televizi. Měli jsme první smlouvy, začaly se o nás zajímat reklamní agentury a všechno se rozjelo neskutečným tempem.
Když jsem se přestěhoval sem, mohl jsem šestkrát za týden chodit do hospody a pořád mi zbývaly peníze na normální život
Dostávali jsme přes 600 liber za každou povídku, přitom jedna z nich měla třeba jenom tři slova! Tehdy se dalo psaním knížek docela slušně vydělat. Dneska musíte být nejdřív bohatý, abyste si mohl dovolit strávit několik měsíců psaním, a pak ještě riskujete, že nic neprodáte. Mé první knížky se prodalo šestnáct tisíc kopií a byl to trhák.
Váš výrazný styl zaujal i slavné KMFDM tak, že vás v roce 1986 oslovili, abyste pro ně namaloval obal alba. Malujete pořád stejně?
Ano, je to pořád stejný styl, jen jsem změnil techniku. Dnes dělám všechno digitálně, je to jednodušší. Ale pořád se mě lidi ptají: Mohl bys to udělat stejně jako kdysi? No… mohl, ale představte si to: Nakreslíte obrázek, jdete s ním na kopírku, vykreslíte to inkoustem, zase to okopírujete a zvětšíte, vykreslíte inkoustem… A tak pořád dokola. No, a když po mně někdo chce, abych to udělal stejně, tak prostě nemůžu, protože nemám kopírku.
Praha je oblíbenou destinací pro spoustu expatů. Co vás na ní baví?
Londýn je velice drahý, tady bylo všechno zase neuvěřitelně levné, třeba za dvě stovky jste tehdy dostali gigantický steak…
Byla by škoda, kdyby Praha dopadla jako Londýn.
V Londýně jsem měl tři práce, moje tehdejší žena dvě a stejně jsme si nemohli dovolit jet na dovolenou. Když jsem se přestěhoval sem, mohl jsem šestkrát za týden chodit do hospody a pořád mi zbývaly peníze na normální život – přesně to mají všichni expati rádi. Dnes už je pochopitelně všechno jinak.
Kde vlastně bydlíte?
Teď na Smíchově. Původně jsme bydleli na Vinohradech v Mánesově, ale ten byt, co v něm v roce 2006 stál nájem třicet tisíc, je dneska skoro dvakrát dražší. Město jako takové ale má svoje absolutní kouzlo. Svoboda a bohémská nálada přitahují umělce z celého světa.
A pro město je taková koncentrace kreativního talentu samozřejmě skvělá, navíc jsou dnes multikulturní komunity součástí každé metropole. Ovšem ceny bytů to můžou všechno zase změnit… Byla by škoda, kdyby Praha dopadla jako Londýn, kde si dnes umělci byty pronajmout prostě nemůžou. Jsou tam celé vylidněné čtvrti!
Schválně se někdy projděte večer po centru a dívejte se do oken. V polovině z nich se nesvítí, protože tam nikdo nebydlí.
Dotkl jste se ale i citlivého pražského tématu… V Praze byty citelně chybí, a zatímco jedni chtějí zjišťovat, kolik bytů je prázdných, jiní tvrdí, že stačí zastavět volné plochy.
To je naprostý nesmysl. Schválně se někdy projděte večer po centru a dívejte se do oken. V polovině z nich se nesvítí, protože tam nikdo nebydlí. Bydlel jsem vedle Tančícího domu, zkuste se podívat do okolních domů. Nejsou tam ani kanceláře, jsou to prostě prázdné budovy.
Aidan Hughes
Umělec a grafik z britského Merseyside. V osmdesátých letech vydával časopis Brute!. Jeho oblíbenou technikou je vysoce kontrastní malba v komixovém stylu. Mezi jeho vizuální vzory patří Jack Kirby, John Martin a ruská propaganda. Je známý jako výhradní autor přebalů alb industriální skupiny KMFDM. V roce 2003 namaloval v italskem městě Barga 75m širokou nástěnnou malbu. Podílel se také na reklamách, například na Guinness nebo Bank of Scotland. Žije v Praze se svou ženou Zuzanou, synem Oscarem a dcerou Lolou, spolupracuje se špičkovým grafickým studiem DRAW:Etc,
Zapomeňte na revitalizaci brownfieldů a vyřešte nejdřív prázdné byty. Atraktivita Prahy jako turistického města je paradoxně její hrozbou. V Praze je turistická sezóna 365 dní v roce a pro majitele je výhodnější pronajímat byty pořád dokola novým a novým nájemníkům. Jak je to tady vlastně s AirBNB?
Stále větší problém. Jeden z návrhů zní, že by majitelé bytů mohli pronajímat přes AirBNB pouze 60 dní v roce.
To zní dobře, ovšem těžko můžete lidem přikazovat, jak mají se svým majetkem nakládat. Jedno je ale jasné: Něco se musí změnit. Není možné, aby Praha dopadla jako Londýn, kde běžně dojíždí lidé několik hodin do centra proto, aby tam třeba zametali ulice. Já přesně tak dojížděl každý den v Londýně do práce a v tom roce 2004 jsem si řekl: Proč bych měl utrácet tolik peněz, když devadesát procent svých jobů získávám online? A to byl jeden z důvodů, kvůli kterým jsem se rozhodl odjet do Prahy.
V Praze už sice nebydlí tolik expatů jako v devadesátých letech, kdy jich tu bylo okolo 50 000, pořád je jejich ale pětimístný počet. Vídáte se více s nimi, nebo spíše s místními?
No, od té doby, co se mi narodil syn, už moc ven nechodím. Měl jsem rád třeba bar Zero v Dušní ulici, tam jsem vlastně potkal většinu svých pražských přátel. Tehdy byla Praha rájem filmových produkcí, točily se skvělé reklamy, u mě doma se točilo skoro pořád. Jenže každý chtěl rychle zbohatnout, a proto se zvýšily ceny tak razantně, že se všechny produkce přesunuly do Rumunska.
Filmy jsou vlastně vaším dalším velkým koníčkem. Sám jste se na některých podílel…
Filmy miluju. Rád chodím do kina, pamatuju si dokonce dobu, kdy se chodilo na jeden film několikrát za sebou. Kes jsem viděl čtrnáctkrát po sobě, Enter the Dragon asi dvacetkrát za šest týdnů…
Rozumím… Já utratil kdysi za Blízká setkání třetího druhu měsíční kapesné, šel jsem na to šestkrát po sobě.
To je přesně ono. No a někdy se potřebujete s ostatními podělit o to, který film je dobrý a který ne, a potřebujete, aby ti lidé uvažovali aspoň trochu podobně. Na stránky, jako jsou IMDB, s jejich nicneříkajícím hodnocením nemá vůbec cenu chodit. Nedávno jsem šel na Mission Impossible a bylo to naprosto příšerný, stejně jako poslední dva Bondové.
Chodil jsem na Flixster, napsal jsem tam asi 500 recenzí, pak je ale všechny vymazali a všechna práce zmizela v nenávratnu. Takže co teď? Tehdy jsem se rozhodl založit na Facebooku skupinu Cinemageddon, kde se scházejí lidé, kteří mají stejně jako já rádi kino, diskutují a navzájem si doporučují. Skupina má přes tisíc lidí, a přestože jádro tvoří britští expati, spousta lidí si tam chodí jen třeba pro tipy, na co se zrovna podívat. Ale chtěl bych si ještě v Praze splnit jeden filmový sen…
Povídejte.
Vždycky jsem chtěl mít filmový klub. V Praze jsem se jednou seznámil s takovou partičkou, promítali nudné filmy, chodili jim tam čtyři lidi a oni si mysleli, jak nejsou dobří. No a já za nimi přišel a říkám: Nechte mě to chvíli dělat. Udělali jsme si letáky, promítali jsme třeba Danger: Diabolik od italského režiséra Mario Bavy. Film ze šedesátých let, je tam násilí, sex, je to hodně akční… A Češi to milovali! Chodili za námi a říkali: Co budete promítat příští týden? Začali jsme si z toho dělat legraci a natáčet „vlastní filmy“. Vzali jsme třeba animaci ze starého českého černobílého filmu a pustili ji ve smyčce dokola, lidi šíleli.
Nebo jsme také dělali filmový terorismus: Hodili jsme třeba dlažební kostku, jakože ze střechy Národního muzea, já jsem si lehl dolů a dělal, že mi to spadlo na hlavu… Lidi se zastavovali, koukali na mě a v křoví byla skrytá kamera, která to natáčela. Chodili jsme po parku, sbírali psí hovna, dávali je do pytlíků a házeli po lidech, co to neuklízeli…
Kdysi přijel do Prahy jeden australský herec, potřeboval nás do videa, ale neměl peníze, tak jsme na oplátku natočili film s ním, jak žebrá na ulici. Oblékli jsme ho stejně jako klasického žebráka, jenže on měl navíc různé rekvizity a neuvěřitelný talent. Na konci dne měl v klobouku několik tisíc a my měli skvělé záběry. Ale zpátky k tomu klubu: Zrovna teď se po něčem díváme, chceme se do toho pustit a najít prostor a začít to dělat jako kdysi.
Kdybyste měl kouzelnou hůlku Harryho Pottera a mohl v Praze něco změnit, co by to bylo?
Rád bych, aby všechny děti a mladí lidé v Praze pochopili, že po historických budovách se graffiti nestříká. Jezdí sem lidi z celého světa, jedou na Malou Stranu, což je jedno z nejkrásnějších míst na světě, tak krásné, že je to až skoro posvátné, a uvidí tam graffiti, které tihle kreténi nastříkali na úžasné budovy.
Jako byste vzali krásné dětské vzpomínky a vymáchali je v žumpě. Všem bych jim usekal ruce a pověsil je na Karlův most. Kdysi jsem bydlel v Hamptonu, tam je Bushey park, co kdysi patřil Jindřichu VIII. Žijou tam jeleni a tyhle bastardi sprejujou na jelení parohy, na trávu… Všude. Jsou to kreténi, nikdo je nenaučil, že krása je jedna z nejdůležitějších věcí. Jestli školy tady v Praze nedokážou naučit své studenty, co je to krása, pak to nedokážou nikde na světě, protože Praha je jedno z nejkrásnějších míst, kde jsem kdy v životě byl.
Reklama
foto: Michaela Cásková a archiv